Máš za sebou nabité týdny. Vyprodal jsi tři koncerty v pražském Edenu, vyhrál Českého slavíka a vydal nový singl a videoklip "Pomalu". Zažil jsi někdy hektičtější období?

Ne, a to už jsem prožil spoustu zajímavých situací. Přesto je tento rok, a zvlášť jeho závěr, tím nejnáročnějším obdobím mé dosavadní kariéry - ale zároveň také tím nejhezčím.

Jak těžké je čelit neustálému tlaku veřejnosti a stále dokola vyvracet falešné zprávy o údajném konci kariéry, které přinesla bulvární média?

Je to složité. Nejsem showbyznysový typ a tuhle část bych si klidně odpustil. Není mi příjemné plnit titulní strany bulváru, aniž by se mě tito novináři na něco zeptali. Odmítám ale svůj život proměnit v boj s bulvárními médii. Končit opravdu nehodlám, bohužel se ale tento mýtus tolik rozkřikl, že už asi jeho šíření nezastavím. Přitom jsem v tiskové zprávě jen uvedl informaci, že Eden bude na nějakou dobu poslední veřejný koncert. A pak jsem večer seděl u zpráv, kde jako třetí informace po Rusku a Ukrajině zaznělo, že Marek Ztracený ukončil kariéru. V tu chvíli jsem věděl, že už není šance to nijak odkomunikovat. Je ale pravda, že když se pak začal prodávat první Eden a vyprodal se za hodinu, přestal jsem se trochu zlobit. (smích)

Měla podle tebe tato nepravda na prodejnost vstupenek nějaký vliv?

Věřím, že jen minimální. Řada lidí se tváří, že celý úspěch koncertů v Edenu je tím způsobený. Já, ač stojím nohama na zemi, si to nemyslím. Na předešlé letní turné jsme prodali 80 tisíc vstupenek. Otázkou podle mě nebylo, zda naplníme Eden, ale jestli se tam všichni vejdeme. To, že budou koncerty nakonec tři, mě samozřejmě na začátku ani nenapadlo, tak daleko jsem nekoukal. O to větší radost teď mám a jsem přesvědčen, že si s fanoušky všichni užijeme skvělý zážitek, na který jen tak nezapomeneme.

Co jsi prožíval, když jsi zjistil, že se první koncert vyprodal za hodinu?

Bál jsem se, že jsem psychicky nemocný a že ta čísla vidím jen já. (smích) Šel jsem za svou partnerkou Marcelou a prosil ji, aby mě ujistila, že se to opravdu děje.

Chceš avizovanou pauzu ve veřejném koncertování využít k tomu, aby sis od mediálního tlaku na chvíli odpočinul, anebo plánuješ pracovat a být vidět se stejnou intenzitou, jen v jiné podobě?

Důvod, proč pauzu chystám, je osobní. Po Edenu nebo třeba na dalších Slavících vše vysvětlím. Jsem přesvědčený, že to každý pochopí. Pracovat ale určitě budu i během koncertní přestávky. V poslední době mám stále méně a méně času na to sedět u piana a skládat hudbu, tomu bych se rád znovu věnoval víc. Stejně tak nechci ztratit kontakt s fanoušky, kteří jsou alfou a omegou mého profesního života.

Máš už tedy jasnou představu, jak ten čas strávíš, nebo teď vše směřuješ k Edenu a pak uvidíš, co bude dál?

Vím přesně, proč to dělám a jak čas strávím. Každopádně nejde o žádné drama, zkrátka jsem se po patnácti letech a 1 400 koncertech rozhodl dělat raději méně výjimečných věcí než hromadu těch obyčejných. Po Edenech bychom mohli s kapelou jet hrát na festivaly a asi by nám zaplatili velké honoráře, ale to není teď směr, kterým se chci ubírat. Chci dělat věci s příběhem, takové, které si budou lidi pamatovat.

Na Českém slavíku jsi v živé premiéře představil nový singl "Pomalu", který následně vyšel i s videoklipem. Už dlouhou dobu jsi nevydal baladu o odloučení, navíc v ní netypicky hostuje violoncellistka. Odkud přišel impuls k tomu takový song složit?

Přišel tak nějak sám. K té skladbě mám opravdu silný vztah, hodně se mě dotýká, i když bych nerad rozváděl proč. Asi nejčastější reakce fanoušků zatím byla "trochu jiný Marek Ztracený". Přiznávám, že mě to těší. Jsem rád, že jsme do celku zakomponovali violoncello a trochu jsme se odvázali. Chci v tomto duchu pokračoval, protože mě to velmi baví. Cítím, že písnička je silná, zvlášť v kombinaci s klipem. Věřím, že má přesah, a jsem na to náležitě pyšný.

Premiéru na Českém slavíku jsi odehrál bezprostředně po zisku ocenění pro Zpěváka roku. Zdálo se, že jsi byl na začátku vystoupení mírně rozhozený. Co se stalo?

Rozhozený jsem skutečně byl. Dva dny od rána do večera jsme byli na místě a na vystoupení se připravovali. Dostal jsem cenu a hned šel hrát pro milion a půl televizních diváků, jenže jsem sedl k pianu a zjistil, že mi nefunguje pedál. Pro ty, co na piano nehrají, bych to přirovnal například k situaci, kdy hokejista vyjede na led bez bruslí. Moc dobře jsem si uvědomoval, že tohle nejsou tři minuty mého života, které bych si přál někomu ukazovat, přesto jsem se s tím musel nějak poprat.

Řada lidí se tě v komentářích ptala na příběh snímku. Odkud ses o osudu páru, o kterém video vypráví, dozvěděl?

Původně měl klip vypadat úplně jinak. Chtěli jsme ho natočit v Hřensku v okolí vyhořelého lesa, nachystali jsme pro něj diametrálně odlišný příběh. Od Národního parku jsme ale nakonec nedostali povolení, a tak jsme museli hledat náhradní variantu. Kluci z FILMZLICINCOMPANY přišli se zajímavým námětem, vadilo mi na něm ovšem to, že neměl pozitivní konec. Napadlo mě, že přece musí existovat i nějaký obdobný reálný příběh, který skončil dobře. Hledali jsme ho a i s pomocí historiků ho našli. Až s osudem Elišky a Pavla jsem měl pocit, že je to konečně kompletní.

Mluvili jste s pozůstalými tohoto páru?

Nemluvili, čerpali jsme skutečně jen ze záznamů historiků. Několik lidí - a nebylo jich málo - mi ale psalo, že totožný nebo podobný příběh se odehrál i v jejich rodině. To mě potěšilo, mám totiž pocit, že v této době by takové klipy s podobnými sděleními měly vznikat. Říkám to i přesto, že se rozhodně nechystám vydat cestou nějakého poučování nebo chytračení. Zpracování, které jsme zvolili, mi ale přišlo vkusné a pro video úměrné.

Nastínil jsi, že na příběhovou linii vizuálu jsi při psaní songu nepomýšlel. Je "Pomalu" songem o rozchodu, nebo jsi měl na mysli odloučení jiného druhu?

Je to kombinace obojího. Nechal jsem se inspirovat jednou konkrétní událostí. To, že ji nechci upřesňovat, souvisí s tím, že bych byl rád, kdyby si lidé píseň a její obsah vyložili po svém.

Nejspíš se v jejích slovech najdou i ti, kterým někdo blízký zemřel...

Stoprocentně, hodně posluchačů mi to psalo. Nebyl to záměr a vůbec jsem nechtěl, aby se v klipu umíralo. Rozumím ale tomu, že někteří si v tom spojitost se ztrátou partnera najdou.

Když jsi v roce 2019 vydal video "Naše cesty", pár měsíců poté už tento singl zakončoval tvůj koncert v O2 areně. Čeká "Pomalu" v Edenu podobný osud?

Nabízí se to! Cítím, že by písnička v této úloze klidně obstála a svým způsobem by se na konec i hodila. Na druhou stranu "Naše cesty" jsou tak silnou a výstižnou závěrečnou skladbou, že si nejsem jistý, zda ji chci na tomto místě nahrazovat. Zatím to tedy nechávám otevřené, možné je vše.

Máš už představu o tom, jak bude setlist show v Edenu vypadat?

Už si s ním trochu hraji a moc mě to baví. Mám o repertoáru jasnou představu, snažím se do něj dostat pár netradičních momentů, aby byl koncert oproti běžným vystoupením odlišný. Kdybych už neslíbil hosty a nevěděl, že je lidé mají tak rádi, možná bych hrál úplně bez nich. Cítím, že to budou hlavně naše velké společné večery. Máme toho tolik, co bychom mohli hrát, že je škoda něco z toho vynechat. Věřím však, že hosty, které jsme vybrali a domluvili, nakonec diváci ocení, dali jsme si opravdu záležet.

S rychlým vyprodáním vstupenek ti odpadla povinnost proma. Využiješ čas, který měl být věnován právě propagačním aktivitám, k něčemu jinému?

Nebyl bych to já, abych už nepřemýšlel nad tím, jak do Edenu dostat ještě více lidí. Pohráváme si s podobou pódia a zjistili jsme, že s jeho tvarem by se dalo ještě pracovat. Je tedy možné, že na každý ze tří koncertů budeme schopni přidat ještě tisíc unikátních míst. Startujeme až za více než šest měsíců a lidí, na které se s lístky nedostalo, zbývá stále spousta.

Dává ti jistota devadesáti tisíc prodaných vstupenek možnost do konceptu akce investovat ještě více prostředků, než jsi předpokládal?

S nákladnou výpravou jsme počítali, předem ale říkám, že nemám v plánu se porovnávat s opulentními show Coldplay, Imagine Dragons nebo třeba Rammstein. Určitě to nijak neošidíme, ale prioritou budou písničky, atmosféra a to, aby se lidé mohli uvolnit a hodit všechny starosti za hlavu. Mírným úskalím je skutečnost, že budeme hrát velkou část koncertu za světla, zrovna v nejdelší dny v roce. Končit ale samozřejmě budeme za tmy. Moc se na to těším, už tam chci vběhnout a hrát. (smích)

Těšit se určitě budeš i zbývajících šest měsíců. Nemáš ale trochu obavy z toho, že až skončí poslední ze tří večerů, padne na tebe smutek z toho, že už to máš za sebou?

Svým způsobem máš pravdu. Poslední roky hodně dřeme, možná trochu tlačíme na pilu, a někdy mám pocit, že ta cesta je nějak moc rychlá a nestíhám si ji tolik užívat. Tentokrát si nechci zážitek zkazit tím, že se budu s přípravami stresovat do posledního dne. Chci mít vše připravené měsíc nebo alespoň čtrnáct dní dopředu. A pak, až nastane den D, už jen přijdu na pódium a užiju si každou minutu.

Říkáš, že Eden bude splněním tvého snu. Podobně jsi mluvil už v případě vystoupení ve Foru Karlín a v O2 areně. Máš v hlavě ještě další vysněnou metu?

Mám další cíle a přání. Za svou velkou výhodu považuji to, že už mě nic nenutí dělat něco jen pro peníze. Můžu se věnovat už jen věcem, které mě budou bavit a které se ponesou ve směru, jaký jsem si vysnil. To je za mě ten nejhezčí možný benefit. Ne všechny akce, které plánuji do budoucna uspořádat, musejí být takto masové, je ale pravda, že některé by mohly Eden ještě předčit. Teď je ovšem předčasné o něčem takovém mluvit, protože do budoucnosti nikdo z nás nevidí.

Dopřeješ si tedy naprostou svobodu v rozhodování?

Tuto svobodu už mám léta a věřím, že i lidé to cítí a vnímají. Rozhoduji se už jen srdcem. Někdy jsem možná trochu přísný, když někoho odmítnu, ale se slovíčkem NE jsem se naučil pracovat a dost mi to zlepšilo kvalitu života.

Odmítáš teď často?

Ano, dejme tomu 12 hodin denně. (smích) Byl bych nerad, aby to vyznělo tak, že mě zájem lidí a médií netěší, ale jak už jsem říkal na začátku - nejsem showbyznysový typ. Miluji pozornost na pódiu, ta je důvodem, proč vůbec hudbu dělám. V zásadě ale nemám rád pozornost kdykoliv potom. Nechodím teď na mejdany a trochu se straním. Ne snad že bych pohrdal showbyznysem nebo scénou, ale zkrátka to momentálně takto cítím. Kdoví, třeba přijde jednou období, kdy to bude naopak a stane se ze mě král večírků. (smích)

Cítíš, že pozornosti je kolem tebe nyní až moc?

Je to tak. Někdy se mi zdá, že někteří lidé už ani nechtějí, abych byl sám sebou. Všichni o mně začali mluvit jako o hvězdě, ale mně tento status moc neimponuje. Víc mi vyhovovala pozice, ve které mě fanoušci brali jako sobě rovného. Přál bych si, aby tomu tak bylo i dál.

Napíšeš během avizované pauzy knihu se svým příběhem, kterou jsi fanouškům do budoucna přislíbil?

Nevím, jestli to bude během koncertní přestávky, ale jednou to udělám, protože je o čem psát. Těším se, až pár věcí vysvětlím, protože občas mě někdo osočuje na základě věcí, o kterých vůbec nic neví. Docela se těším, až těmto lidem jednou spadne brada.