"L'Emprise" je již třetí kolekcí v řadě, na které se nepodílel dlouholetý spolupracovník Mylene Farmer Laurent Boutonnat, byť je možné, že s ním autorka nepřímo probírala chystané změny týkající se jejího nového tvůrčího týmu. V něm se po letech znovu objevili Moby a Archive, tím hlavním byl ale mág Woodkid.

Právě on tuto desku nasměroval kamsi do obrazotvorné kultivovanosti a temnějších odstínů. Podařilo se mu taktéž vykřesat tu již delší dobu spící tajemnou krásu, éteričnost a vytvořit signifikantní zvukový design, který celé nahrávce sedí. A to včetně návrhu konceptu chystané tour "Nevermore". To v mnohém odkazuje na počátky, předkládá je ale v nových paralelách. Stejně tak tomu je i na aktuální studiovce.

Oba doposud vydané singly - "À tout jamais" a duet "Rayon vert" - naznačovaly, že Mylene bude spíše pokračovat v pokukování po elektronice, které bylo patrné na předchozích řadovkách. Woodkid ale evidentně dostal zadání, ve kterém pro současné zvukové trendy nebylo příliš místa. Každá z dvanácti písní v sobě totiž nese odkazy na dřívější tvorbu. Ty jsou ovšem nahlíženy jeho optikou, a nevšímavý posluchač tak tyto náznaky může snadno minout.

Nemálo z nich vychází z působivých smyčcových aranžmá, elektronika zde funguje spíše kdesi na pozadí nebo zcela absentuje. Na druhou stranu je to důmyslná hra s kontrasty, jež má za cíl nabídnout charismatický vokál hlavní aktérky v dosud neslyšených rovinách.

Co naopak zůstává, jsou snové texty a výjevy, ty tuto Francouzku provázejí dlouhá léta. Bez předsudků a zbytečného pozlátka provokuje a často nahlíží (místy i dvojsmyslně) na tabuizovaná témata jako sex a smrt. Ona symbolika jejích slov má až literární nádech. Navracejí se přízraky živé (například havrani), ale i neživé v podobě toku časových propletenců minulosti a budoucnosti, to vše v režii melancholie.

Dále je tu výrazivo spojené s "Malým princem" a dalšími podměty ve hmatatelných mezigeneračních souvislostech. Farmer se ohlíží za životními zvraty, komentuje ale i prozření - říká, že některé skutečnosti nelze porazit ani přelstít. Imaginace je neohraničená a posluchačům dává možnost dohledat si vlastní významy - i to je stálou jistotou v jejím rukopisu.

"Invisibles" je křehké intemezzo, kterému se daří navodit atmosféru jen za podpory smyčců. Dramatičtěji koncipovaná "Que l'aube est belle" je spojnicí k titulní "L'Emprise", ve které Mylene odhaluje temná zákoutí své duše. Balanc mezi důmyslným electropopem a smyčcovými ornamenty funguje výtečně. Emocemi protkaná "Ode à l'apesanteur" stojí na minimalistické klavírní linii a má až ochranářskou andělskou tvář.

V protipólu je téměř démonická "Que je devienne...", v níž nechybějí rázné zvony ohlašující příchod něčeho zlomového, neveselého. Je určitou rešerší dávné "L'Horloge", která zněla v samotném finále koncertních večerů zpěvaččina posledního turné. Určitým uzavřením těchto těžších témat je hypnotický hymnus "D'un autre part".

Kolekce nabízí i odlehčenější momenty, zejména ve skladbách, které nesou nezaměnitelný farmerovský hitový potenciál. Mezi ty patří třeba Mobyho dvojice "Rallumer les étoiles" a "Bouteille à la mer". Tyto songy asi budou způsobovat nejvíce rozruchu a rozdílných názorů, neb nepřinášejí nic nového - proč Mylene dělá stejnou chybu jako na "Bleu Noir"? V kontextu celku však zde mají své pevné místo.

Za pozornost stojí ještě již zmíněné "À tout jamais" a duet "Rayon vert", na němž se výrazně podílelo duo AaRON (Artificial Animals Riding On Neverland). Vokál Simona Bureta našel s hlasem rodačky z kanadského města Pierrefonds dokonalé souznění.

Nečekanou odbočkou je lehce triphopová "Ne plus renaître". Tu nachystali Archive a její členité kontury obohatili i o výsek z kompozice "Ave Maria", tedy z utajeného tracku na limitovaném vydání desky "Point de Suture". Tahle píseň svou komplikovaností zpočátku jakoby nezapadá do zbytku tracklistu, její důležitost vynikne až po čase.

Co do nosného konceptu a soudržnosti je album "L'Emprise" asi nejlepším počinem od stejně výrazově silné nahrávky "Avant Que L'ombre". Předkládá přesně tu tvář Mylene Farmer, po které skalní fanoušci volají již delší dobu. Nejde však o pouhé patetické opakování dříve řečeného a slyšeného. Woodkid byl v tomto ohledu správnou volbou - těžce uchopitelný materiál posunul do nových perspektiv, v nichž se s kolegyní potkává, a dává tak vyniknout tomu nejlepšímu z obou tvůrčích přístupů. Oba zde jsou rovnocennými partnery, kteří stvořili nečekanou, temně laděnou generační zpověď.