Mylene Farmer se stala v podstatě první francouzskou umělkyní, umělcem nebo skupinou, která ve své domovině jede velké turné po stadionech (a většina zastávek dlouho hlásí vyprodáno). Šňůra nazvaná "Nevermore" odstartovala v Lille a pokračovala v Nantes. Stadion Stade de la Beaujoire je v seznamu štací tím nejmenším, kapacita byla nastavena na 30 tisíc fanoušků (což je třetina oproti pařížské Stade de France).

Své nejlepší roky má budova žel za sebou (plánovaná rekonstrukce byla před lety odložena na neurčito), není tedy akusticky uzpůsobená na koncerty. Během toho sobotního se často ozývala ozvěna a dozvuky, s kterými zvukaři zápasili po téměř celou dobu. To byl však jediný škraloup jinak skvělého večera.

Sama hlavní aktérka si připravila poutavou show, jež svou symbolikou navazovala na předchozí turné. Nejčastěji se navracela k tomu úplně prvnímu z roku 1989 a svým způsobem uzavřela jeden velký dějový kruh. Scéna po úplném odkrytí připomínala vnitřek tajuplné katedrály, ve které se stále vynořovaly a zanořovaly nové prvky, kříže, vrána v nadživotní velikosti, mnich v kápi a tak dále.

K hlavní stagei byl připojený vysunutý kříž (obklopený lebkami, jež se objevily v klipu "Fuck Them All"), na němž zpěvačka své vystoupení odstartovala a na němž později odzpívala baladickou část. O úplný úvod se však postarala video pocta nedávno zesnulému Jeanu‐Louisi Muratovi, s nímž Mylene nazpívala duet "Regret". Během tohoto černobílého klipu publikum několikrát zareagovalo bouřlivými ovacemi.

Samotná show tentokráte nebyla nahuštěna technologickými vymoženostmi. Byla koncipovaná spíše jako představení, stejně jako za starých časů. Novější technologie jí jen umožnily stát se dotaženější a protagonistce daly možnost pracovat s mnoha detaily.

Předehra odkazovala k filmové legendě "Vrána". Za hypnotizující hudby přelétalo prostorem hejno vran, celá projekce pak vrcholila velmi minimalistickou proměnou v obří černá křídla. Ta se následně jakoby stala součástí těla Mylene Farmer, jež v tu chvíli vyjela na jeviště výtahem zpoza pódia. Prostý, ale velmi efektní vstup plynule přešel do chytlavé singlovky "Du Temps".

V setlistu se po mnoha letech objevily rané nahrávky, třeba "Libertine". Vizualizace odkazovala k původnímu filmovému videu, v jehož závěru Mylene vystřelila z pistole. "Tristana" přinesla první dramatickou proměnu scény - byla odhalena vrána v nadživotní velikosti a v jejích útrobách byla jakási malá vyhlídka, ze které Farmer celý track odzpívala. Milým návratem byla i "Optimistique-moi", jež obrazově nese českou stopu - jednu z hlavních rolí si ve videoklipu zahrál Pavel Liška.

Hitový medley "Nevermore" se sólem pro tanečníky nás přesunul k baladické sekvenci. Ta z poloviny patřila stále aktuální desce "L'Emprise". "Rayon vert" zazněla v poklidnějším, akustickém aranžmá s hostujícími AaRON. Zejména hlas charismatického Simona Bureta udával písni charakteristické výrazivo (Mylene, jak se později ukázalo, celý večer zápasila s hlasovou indispozicí).

Uhrančivě dojemná "Rêver" se tradičně dočkala sborového zpěvu celého stadionu. V "Pas le temps de vivre" rodačce z kanadského Pierrefonds dokonce krátce zcela vypadl hlas. Omluvila to tím, že ji paralyzují emoce této skvostné kompozice z alba "Innamoramento".

Vrcholem těchto chvil však byla "Que l'aube est belle", dramatická balada, kterou doprovázela impozantní projekce ze země nikoho. V záběrech se Mylene procházela krajinou, až došla do opuštěného města a následně do katedrály. Zde se proměnila v jakéhosi humanoida s výrazně rudýma očima, v instrumentální dohře pak vše zničil žár ohně.

Přechodem do protipólu nálad byla stařičká "Sans contrefaçon". Tu hráč na klávesy a hudební mág celé show Yvan Cassar nechal rozeznít v původní prodloužené verzi, jen ji okořenil současnějším pojetím. Stadion okamžitě začal pulsovat. Možná ještě o něco silněji zasáhla svižná "Oui mais... Non", během které zpěvačka na chvilku usedla na pozlacený trůn.

Před "Que je devienne" došlo na další proměnu jeviště - zjevil se obří mnich v kápi, který ochraňoval hlavní aktérku, stojící tou dobou na vyvýšeném pódiu. Zde nejprve odzpívala uhrančivě tajemnou "Que je devienne", v níž oproti studiové verzi přibyly důmyslné kytarové ornamenty. Byl to vygradovaný mezistupeň k odpíchnuté hitovce "XXL", kterou v závěru prodloužila kytarová sóla.

V tuto chvíli už všichni tušili, že přijde ten moment. "Désenchantée" je nezaměnitelná a i po letech dokáže ohromit svou nespoutanou energií a skličujícími verši o zklamané generaci. Skvělé to finále, na které v rohu pódia dohlížela hlava zombíka, jež evokovala tour k desce "Point de Suture".

Posledním bodem programu se stal přídavek "Rallumer les étoiles", jakási óda na vzpomínky, již Mylene napsala s Mobym. Byla to spanilá jízda bez zbytečných konfet a o civilnosti. K této písni byl napojen hudební epilog, během kterého hlavní hvězda nastoupila do přistaveného výtahu. Ten ji postupně vyvezl do výšin a stal se součástí všech obklopujících projekčních ploch. Ona pak společně s vránami odletěla do tajemných končin plných odkazů na "Malého prince", který ji provází celou její kariéru.

"Nevermore" nenabízí žádnou přetechnizovanou podívanou. Jde spíše o klasicky střiženou show s mnoha odkazy na předchozí šňůry, což ještě umocňují neustálé proměny scény. Již několik let zpátky běžela šuškanda o tom, že Mylene Farmer chystá jakousi best of tour. A tahle v tomto ohledu funguje skvěle, jak hudebně, tak vizuálně.

Umělkyni ukazuje na novém vrcholu tvůrčích sil, ohlíží se zároveň do minulosti a poodhaluje pro ni typickou symboliku a poselství v textech. Možná je to i jakási náhrada za neuskutečněné turné k albu "L'Autre..." (ono spojení projekcí s vránami). Má toto být ona poslední koncertní výprava do tajemné říše této charismatické zpěvačky? Pokud by tomu tak skutečně bylo, šlo by o odchod na vrcholu a s koncepčně dotaženým představením.