Mít na kontě oceňovaný a ze všech stran chválený debut, to rozhodně práci na jeho následovníkovi neulehčuje. Ten tlak očekávání, byť podvědomý, tu prostě je a konečné dílo bude v každém případě pod pečlivějším drobnohledem. Jak se vyhnout srovnání? Jak se posunout a neopakovat se? Řada otázek… Těžko říct, zda se honily hlavou i Martě Kloučkové, když psala a nahrávala kolekci "Stopa snu", ta je nicméně nyní na světě a odstup čtyř let od "Loving Season" je znát.

V prvé řadě, "Stopa snu" je stoprocentně autorské album. Žádná zhudebněná báseň, žádný nově zaranžovaný jazzový standard, pouze vlastní materiál. A navíc kompletně v češtině. Kloučková je na novince za jazzovou písničkářku a to rozhodně není snadná disciplína. Sdělení tu totiž nese nejenom muzika, ale v popředí stojí text. Je třeba vyvážit obsah obojího a neutopit se v prázdných frázích - textových ani hudebních.

Na "Stopě snu" se to povedlo, byť bez drobných klišé se to neobešlo. Jako celek je však dílo vyrovnané, s verši, které jsou o něčem a kterým se daří, často s pomocí přírodní lyriky, odrážet drobná hnutí duše, i s muzikou, která se neuchyluje k prvoplánovým motivům, zůstává plnohodnotně jazzová a nepopovatí.

A pak je tu samozřejmě excelentní interpretační rovina. Kloučková si texty napsala sama a i díky tomu je dovede opravdově prožít, promítnout do hlasu právě tu kýženou emoci. A je jedno, jestli je to okouzlení přírodou ("Podzimní píseň"), smutek v "Padá sníh" nebo vakuum mizejícího vztahu ("Krajinou"), vše stojí na pevném emocionálním podkladu a podtrhuje kvalitu desky.

Za Martou Kloučkovou stojí silná sestava domácích jazzmanů. Vít Křišťan, David Dorůžka, Jaromír Honzák a Marek Urbánek jsou všechno muzikanti s vlastními bohatými diskografiemi a řadou působivých spoluprací. Tady každý přinesl svůj díl do promyšleného celku, který se nebojí složitěji vystavěných kompozic, ale ani na první dobrou přístupných melodií nebo Dorůžkova téměř gilmourovsky znějícího sóla v titulním kusu "Stopa snu".

Některé skladby jsou navíc poměrně rozsáhlé, v pěti případech přesahují pět minut, "Krajinou" má dokonce téměř osm minut. Album plyne převážně v poklidném tempu, nikam nespěchá, nechává melodie a texty pracovat, rozvíjet se. Součástí zvukové krajiny je pochopitelně i autorčin hlas, který na některých místech od slov přechází z takzvaného scatu a mění se ve svébytný hudební nástroj.

"Stopa snu" není jednoduchým zážitkem - cesta barevným, snovým a emocemi nabitým světem vyžaduje soustředění a opakované návraty. Ty se ale vyplatí. Druhé album Marty Kloučkové se posluchači otevírá postupně, opatrně. O to je ale silnějším zážitkem.