Zpívala jste si jako děcko? Byla jste zpěvavá?

Pořád.

Až tak moc?

Ano, mívala jsem každý večer koncerty v koupelně. Byla tam dobrá akustika, a tak jsem si tam vždycky přezpívala celý svůj repertoár.

Co jste v tom repertoáru měla za písně?

Hlavně skladby z muzikálů. "Jesus Christ Superstar", "Dracula", ale třeba i Michael Jackson a tak.

Už jste to svou předchozí odpovědí tak trochu nakousla, ale: na jaké hudbě jste vyrůstala?

Vlastně na téhle. Já jsem jako dítě měla hodně ráda muzikály, ale zároveň jsem hrála na piano, takže jsem hrála i klasiku. A k jazzu jsem se dostala až kolem patnácti šestnácti.

Co se třeba poslouchalo u vás doma?

Jackson, Bee Gees, Queen a taky docela folk, Nedvědi nebo Greenhorns. My jsme i hodně zpívali s kytarou. Byla jsem v turistickém oddílu, kde jsme hráli i ty trempárny. A to je vlastně moc pěkné, protože tyhle písničky mají většinou hezké české texty i melodie. A v těch starších muzikálech, ať je to "Jesus Christ Superstar" s texty Michala Prostějovského nebo právě "Drákula" s texty Zdeňka Borovce, tam se krásně pracuje s češtinou. Myslím, že to mě docela dost ovlivnilo.

A kdy jste zjistila, že zpěv je ta nejlepší cesta pro sebevyjádření? Jistě, bylo to ve vás, zpívala jste si v koupelně jako malá, ale kdy jste si řekla, že to je vaše cesta?

Jako kariérní cesta? No, to bylo až o něco později. V šestnácti jsem začala zpívat s jabloneckou jazzovou kapelou Jazz H Faktor. Pak jsem odjela do Ameriky, kde jsem studovala na střední škole a tam jsme zpívali každý den ve sboru. Měli jsme i takzvaný show choir, což je sbor, kde se i tancuje a který obsahuje muzikálové produkce. Tam asi nastal zlom, kdy mě napadlo, že bych mohla jít zpěv studovat. Po gymnáziu jsem šla na Vysokou školu ekonomickou a zároveň jsem šla studovat na konzervatoř muzikál. Ale pořád jsem nebyla rozhodnutá, kterým směrem se vydat. A časem se to převážilo do té muziky. Myslím si, že hudba si člověka najde, i kdyby to měl být jen jeho celoživotní koníček.

A cesta k jazzu byla jaká?

To bylo v roce 2005, kdy jsem vyhrála místní pěveckou soutěž v Jablonci nad Nisou. A tam si mě brzy všimly kapely, které hledaly zpěvačku. Tenkrát jsem začala zpívat s jednou hodně rockovou a zároveň i jazzovou skupinou a ten jazz mi zkrátka učaroval.

Vaše první deska "Loving Season" na sebe stáhla hodně pozornosti. Představovalo tohle vědomí při přípravě té druhé nějaký tlak? Už se o vás vědělo, a ta očekávání tedy asi byla velká. Jak se s tímto vědomím natáčí?

Je fakt, že třeba před rokem, když už ten materiál začal dostávat nějaké kontury a byl zhruba z poloviny hotový, jsem nad tím přemýšlela a určitý tlak jsem cítila. Říkala jsem si: Co když tohle album nebude tak dobré jako "Loving Season"? Ale tyhle obavy už dávno přešly.

Jaký je mezi nimi rozdíl?

"Stopa snu" je zase o krok vyspělejší a je niternější, osobnější - psala jsem většinu hudby a všechny texty. Dva texty zhudebnil kytarista David Dorůžka a jeden pianista Vít Křišťan. Dalo by se říct, že je to takový můj deník. Trochu se pozměnila sestava, ve které jsme nahrávali. A taky - mezi oběma je rozdíl čtyř let.

No jasně, to se podepíše, to je pravda.

I když - písně jsem nepsala celé čtyři roky. Podstatná část materiálu na novinku vznikla v období pandemie. A třeba práce na textech byla mnohem intenzivnější v tom, že přišla v době lockdownu, což zároveň byla i doba mých osobních zvratů. I představa o tom, jak by výsledné dílo podle mě mělo znít, je o něco ucelenější. A na rozdíl od alba "Loving Season", na kterém jsem zhudebňovala i básně americké básnířky Sary Teasdale a zaranžovala jazzový standard, je "Stopa snu" plně autorská.

A co ten kompletní obrat k češtině? Přece jenom na "Loving Season" pár kousků v angličtině je, "Stopa snu" už je jenom česky. Je to dané právě tím, že je to fakt jako autorské album? Nebo se vám lépe funguje v češtině?

Ne, to tak úplně není. Já docela dost zpívám i v angličtině, jde ale hlavně o tu tvorbu. Když se chci vyjádřit umělecky, básnicky a autenticky, je pro mě ta mateřština mnohem snadněji uchopitelná a upřímnější, niternější, než kdybych psala anglické texty. Napíšu je, ale když si můžu vybrat, tak mnohem radši píšu ty české. A zároveň koncepčně mně prostě přišlo jako dobrý nápad udělat českou desku. Ale nevylučuji, že třeba do budoucna opět zhudebním nějaké básně. A třeba i zase anglické.

Co vás při psaní textů inspiruje?

Jsou to události v mém životě, momenty. A taky si píšu deník. A někdy se právě z toho normálního psaní přesunu k tomu uměleckému a dostanu se do takového flow, kdy píšu skoro až podvědomě. Vypadne ze mě pár řádků a já je dál rozpracovávám, aby dávaly smysl i logicky, aby se rýmovaly, aby se ten text dal zhudebnit.

Takže většinou je napřed text a pak hudba?

V případě alba "Stopa snu" to tak bylo úplně. Ale samozřejmě píšu někdy i text na existující hudbu a to mě potom inspiruje ta muzika samotná, rytmus, barvy těch tónů. Když se na ně napojíte, slyšíte, jestli ten tón je spíš vokál i, nebo e. A to mě pak vede. Já jsem předtím mluvila o logice, ale spíš co se týče toho, aby ten text nebyl prostě jednou o voze a pak o koze.

Jakoby vnitřní logika té výpovědi. Jasně...

Ano. A někdy je to psaní takové trochu mezi nebem a zemí, hodně intuitivní.

Co podle vás dělá dobrý písňový text?

Takový, který mě inspiruje i k tomu zamyslet se nad situacemi, obrazy, není moc popisný a banální. A také když tam nejsou nějaká pro mě rušivá slova. Baví mě texty kapely Illustratosphere, baví mě Vlasta Redl, jak pracuje s češtinou, Lanugo, Lenka Dusilová. Prostě je to taková jemnost spojení veršů a hudby, mám ráda lyriku a křehkost, nepředvídatelnost a jemný humor. Třeba současná popová hudba, kterou občas (spíše omylem) zaslechnu z mainstreamových rádií, je nuda, tam se to pořád opakuje to stejné. A ještě tam jsou často špatné důrazy a přízvuky.

Trošku skočím jinam. Kdo vás inspiruje? Máte nějaké vzory?

Já jich mám hodně a převážně jsou zahraniční.

Jen do nich...

Jsou to například Gretchen Parlato, Becca Stevens, Michael Mayo, Jacob Collier. To bych tady mohla jmenovat opravdu dlouho. A z těch českých mě vždycky inspiroval vlastně Dan Bárta s Illustratosphere. Už v době, kdy jsem vyrůstala, kdy mi bylo těch šestnáct a nějak jsem se víc ponořila do jazzu. To mě baví dodneška.

Hodně spolupracujete s Davidem Dorůžkou. Jak to začalo?

On byl můj učitel na jazzové VOŠce, kterou jsem také studovala, po té ekonomce a muzikálu. Oslovila jsem ho, jestli by s námi nechtěl spolupracovat na albu "Loving Season", a on souhlasil.

A u toho to zůstalo.

Postupně se stal členem kapely a zároveň jsme spolu začali hrát i v duu. Vloni jsme takto ve dvojici natočili v Sonu live session a v budoucnu se chystá i album.

Jak se vůbec dává dohromady taková sestava, kterou na té desce máte? Je to jedno velké žánrové jméno vedle druhého...

Tak já bych řekla, že je asi baví hrát tuhle muziku a hrát se mnou a hrát spolu. Ta současná sestava - kytarista David Dorůžka, pianista Vít Křišťan, kontrabasista Jaromír Honzák a bubeník Marek Urbánek - se ustálila zhruba před rokem. Kromě toho, že to jsou úžasní hudebníci a skladatelé a lidi, je prima, že spolu hrají i v jiných tělesech, mají se rádi, fungují spolu. A mě tahle spolupráce hudebně velmi posouvá. I po lidské stránce je to fajn.

Vzpomenete ještě trochu na nahrávání alba "Stopa snu"?

Natáčeli jsme ve studiu Sono v Nouzově se skvělým zvukařem Milanem Cimfem, o master se postarali Adam a Pavel Karlíkovi. A ještě bych dodala, že cover art vytvořila mladá designérka a ilustrátorka Linda Retterová, která má svou oděvní značku ROE. K desce jsme vytvořili i limitovanou edici merche - ledvinky, trička, … já mám ze stejné látky dokonce i šaty. A velký dík patří i Janovi Sudzinovi z vydavatelství Hevhetia, u kterého vyšla obě moje alba. Novinku jsme pokřtili v plném Jazz Docku a kmotrou byla jazzová ikona Jana Koubková. No, a samozřejmě bych ráda poděkovala fanouškům za jejich příspěvky v hithitové kampani i OSA a Státnímu fondu kultury za podporu. Vydávat desku v dnešní době není úplně snadná záležitost.

Já se ještě s dovolením vrátím k tomu muzikálu. V této branži jste kariéru neplánovala?

V určitou dobu svého studia jsem to chtěla. Ale ke konci přišlo takové náročné období, že jsem pak už ani nešla na žádné konkurzy… Mám ale velký obdiv k muzikálovým hercům. To je neuvěřitelná řehole. Mě baví hudba - psát písničky, hrát je, spolupracovat s mnoha skvělými umělci a v různých projektech a kolektivech - to je pro mě svobodnější. I když napůl v legraci říkám, že bych ráda, až mi bude třeba padesát, hrála v nějakém ochotnickém divadle.

Takže kdyby teď někdo přišel, že by vás chtěl někam obsadit, kývnete na to?

To záleží, co by to bylo. Kdyby to byl takový nějaký malý muzikál, tak bych nad tím možná uvažovala. Ale zase musím říct, že třeba v dabingu jsem teď režírovala a textovala muzikál a tam se hodí všechno vzdělání, co mi konzervatoř Jaroslava Ježka poskytla.

I co se týče tancování - trochu tancujeme v projektu Vojty Dyka D.Y.K. Ve výrazu - to se mi hodí všude. Herectví, práce s textem - když moderuji na Vltavě, rozmlouvám se a vracím se tak vlastně trochu k hodinám herectví. Ta škola je fantastická, když chcete být multifunkční umělec na tuzemské malé scéně. I přesto, že si potom zvolíte jazz. Myslím, že se hodí mít nějakou představu o stage presence, umět se hýbnout a vědět, jak pracovat s textem, ať interpretačně anebo autorsky. Co se týče jazzu a hudby, velmi mě obohatilo a nasměrovalo studium jazzové VOŠ Jaroslava Ježka i desetileté působení ve vokálním sextetu Skety. S tím jsme teď vydali nový singl a chystáme čtvrtou desku.

Zmínila jste spoustu svých činností mimo hudbu a mám tady poznamenaný festival Voicingers on Tour. Představíte mi ho trošku?

Jasně. Je to platforma, která sdružuje jazzové zpěváky z celé Evropy. Je to festival a zároveň workshop pro veřejnost. Voicingers vznikl v Polsku, kde jsem byla na soutěži. Na základě toho jsem pak dostala nabídku natočit "Loving Season". Je to takhle propojené. A ten festival cestuje po několika evropských zemích a já spolu s jabloneckým Studiem Kokos to organizuji v Česku, máme za sebou dva ročníky. Festival a workshopy se zaměřují na volnou improvizaci a sebevyjádření a je hrozně pěkné, že díky téhle akci poznávám spoustu mladých zpěváků, kteří jsou vlastně na startu kariéry anebo už ji mají nastartovanou, ale nejsou třeba ještě světově etablovaní. A kromě toho, že máme společné téma a navzájem se můžeme inspirovat, je pak pouštím ve svém pořadu Sedmé nebe na Českém rozhlasu Vltava. Díky Voicingers se člověk potkává s nejen s lidmi, ale i se situacemi a evropskými jazzovými scénami, inspiruje ho to a vlastně vystrčí nos za naše hranice, kde je ta scéna docela malá. A zkušenost je to pro mě i po té organizační stránce.

Jak to jde všechno stíhat? Nemáte toho málo…

No, je to hodně práce. Musí se to dobře rozvrhnout, ale dá se to.