Vy jste žena mnoha profesí - zpěvačka, akordeonistka a také tanečnice a herečka. V čem se cítíte nejvíc svá?

Mám dojem, že jsem se nespíš konečně našla ve své tvorbě a v koncertování s harmonikou. Dlouho jsem si myslela, že ještě uteču někam do Španělska a budu tančit flamenco. Letos v září jsem byla po dlouhé době v Seville na kurzu a zjistila jsem, že radost ze zpívání a koncertování převládla a že si teď nedovedu představit začít nový život jako tanečnice flamenca.

Jak dlouho hrajete na harmoniku? Není to přece jen častý hudební nástroj, zvlášť pro ženy...

Harmoniku jsem dostala k jedenáctým narozeninám. Naučila jsem se tři akordy a hrála pět odrhovaček a to mi tehdy úplně stačilo. Před třemi nebo čtyřmi lety jsem se k ní vrátila, když jsme začaly s Anežkou Hessovou zkoušet představení "Rozladěné držky" a harmoniku jsme vzaly jako náš hlavní pojící prvek, protože Anežka na ni taky začala v jedenácti hrát. Během zkoušení jsme obě začaly znovu cvičit. Měly jsme přitom stejného učitele Michala Mihoka. Já jsem vždycky měla příšerný vztah k notám a stupnicím, jako spousta lidí. Mě zkrátka vždycky ten pedantský způsob výuky úplně odradil od hraní. Až Michal Mihok mi velmi nenásilným způsobem, prostřednictvím písniček a písmenek, vlastně vnuknul základní principy fungování akordeonu. Stále k němu chodím na hodiny a učím se od něj.

Z jakého období pocházejí skladby na albu?

Nejstarší vznikla asi tři roky zpátky a nejvíce jich vzniklo poslední rok po mé zkušenosti s jedním surfařem. (smích) Z této vášně a následně rozchodu vznikly například "Mezi vlnama", "Morda" či "Pikovej král". "Korzetiér" je jedna z prvních písniček a je o vztahu s takovým jedním korzetiérem, který nenápadně utahoval šňůrky na korzetu, který vnímám jako metaforu vztahu. Nejdřív dostanete korzet, který vám dělá hezkou postavu a vy se v něm cítíte dobře. A čím víc se utahuje, tím víc nemůžete dýchat. Naštěstí jsem včas utekla. Jsem hodně svobodomyslný člověk, ačkoliv se nejednalo o žádného násilníka nebo velkého manipulátora, vztah byl pro mě omezující.

Další tři skladby vznikly až během procesu nahrávání ve studiu včetně "Pětadvacet na holou", která vznikla pro kamarádku k narozeninám, které měla v únoru. Dva dny po oslavě jsem píseň nahrála ve studiu, přestože to bylo trochu proti její vůli. (smích)

Song o věčném přátelství, které překoná leccos. Zmiňujete se v něm, že se bavíte nejčastěji o ptákách - vy se toho, aspoň co se týká slov, opravdu nebojíte, jen co je pravda…

Tady se s tím opravdu nemažu, už proto, že "Pětadvacet na holou" je o období, kdy jsme se s ničím nemazaly. Je o dospívání ne úplně hodných a celkem divokých holek. Ale stejně to není jednoznačně vulgární slovo, to bych asi v písni nikdy nepoužila, ráda používám dvojsmysly.

Jak vznikala deska a s kým jste na ní spolupracovala? Prý vám kdosi navrhoval, že byste měla jít k Petru Ostrouchovovi. Klaplo to nakonec?

Byla jsem domluvena s Honzou Balcarem, což je muzikant, zvukový mistr, skladatel a hudební producent. Padli jsme si hrozně do noty. V určité fázi jsem Petra Ostrouchova oslovila, ale kvůli jeho velké pracovní vytíženosti to s ním bylo na dlouhý lokte a já byla rozhodnuta, že album musí vyjít letos. Měla jsem už skoro všechno natočený a chtěla jsem uzavřít i ta témata, která písně nechávaly stále otevřená. Možná by pan Ostrouchov býval byl do toho víc zainteresován, kdybychom spolupracovali od začátku, ale já už nějakou vizi měla a do věcí si moc kecat nenechám. Nakonec jsem to dotočila s Honzou, který byl velkým přínosem a i přes mou tvrdohlavost mi vnuknul spoustu nápadů, a to tak nenápadně, že si mnohdy myslím, že jsem na to přišla sama. (smích) Bylo to moc krásný nahrávání. A pak až hotové dílo jsem nabídla Univesal Music.

V songu "Sevilla" slyším kytaru, v "Ledové královně" klavír. Tyto nástroje nahrával Honza?

Tu à la španělku nahrával Honza, tu opravdu flamenkovou hraje Filip Zubák, neuvěřitelný talent, kterému je sedmnáct a studuje dva roky flamencovou kytaru na konzervatoři. Taky jako malej tančil flamenco, takže to máme společný. Stále mi v nahrávce "Sevilly" něco chybělo a ta aranž, ve které jsme se tak plácali, mě nebavila. Pak jsem potkala Filipa na jedné flamencové akci, pozvala ho do studia a bylo. No, a na fender hraju já, což musí být určitě poznat. (smích)

Svůj styl jste označila za morbidní šanson. Proč jste se vydala touto cestou?

Nedefinovala jsem tak svůj styl dobrovolně, on se mě furt někdo ptal, co za žánr hraju, kam bych se zařadila, tak jsem vymyslela tohle označení. Je takový úderný a přijde mi, že některé moje písně docela vystihuje.

Jdete proti proudu, který na nás chrlí rádia, což se mi líbí...

To asi jdu. Není to záměr jít proti, ale možná je to taková podvědomá reakce na ten mainstreamovej horor. Ale póza to není, nějak ke mně ty písně samy přicházejí, nechci znít ezotericky, ale je to tak, nějak se to děje. Začalo se to dít před třemi lety a já ty nápady zpracovávám. Marcel Vyšín, umělecký ředitel Universal Music, o mých textech mimo jiné napsal definici cynická romantika. Myslím, že to sedí dost dobře. Jsem velkej romatik a zároveň příšernej cynik a tyto dva kontrasty se ve mně tlučou a pak z toho vznikaj' takový texty.

Co se týká hudby, byla pro mě hrozně důležitá i jednoduchost aranží. Přijde mi, že jsme neustále přehlcováni nějakými ruchy, zvuky. Stále jsme vystavováni nějaké nechtěné muzice, ve výtahu, v restauraci, v taxíku. A většinou je ta hudba děsně agresivní. Chtěla jsem, aby se lidé mohli s mojí deskou na chvíli vytrhnout z hlučného světa a zaposlouchali se do textu a jednoduchého hudebního doprovodu.

A všechny songy vycházejí z vašeho života?

Narážíte na červené víno, které zmiňuji v "Seville"? (smích) Tahle skladba zrovna vznikla za covidu na chalupě, když jsme tam byli tak trochu uvězněni s rodinou. Maminka si někde přečetla, že proti covidu pomáhá červené víno, tak jsme povinně od rána do večera museli pít červené víno. V jednom deliriu jsem ležela na půdě a vzpomínala na krásné bezstarostné léto v Seville, když ještě nebyl covid.

Čím si vás toto město získalo?

Energií, životem. Je to živé město, které tepe, sálají z něho barvy, emoce. Je hrozně inspirativní. Vždycky si ze Sevilly něco přivezu. Nápady, námět k písni, cédéčka, choreografii nebo třeba korále z blešího trhu nebo tyhle šaty.

Ty jsou i na obalu desky...

A jsou i v klipu. Nebo třeba fascinace koridou.

Koridou? Čím vás uhranula?

Byl to pro mě silný zážitek. Souboj života a smrti přímo před očima. Chápu všechny ochránce zvířat, že se proti tomu bouří, ale milovníci koridy by vám vysvětlili, jak krásný život býci před koridou maj'. Korida je ztělesněním španělské kultury. Smrt v přímém přenose, která se nám ze života tak trochu vytratila - většinou odkládáme lidi umírat do nemocnic, do domovů důchodců a málokdy se se smrtí střetáváme, jako to bývalo dřív. Korida je život, baví mě ta bizarní atmosféra, kterou vytváří ta strašně falešně hrající kapela, turisti, co při pohledu na krev jedí tapas, toreadoři ve svých opulentních kostýmech. Krása.

Když už jsme nakously přebal alba - ta titulní fotka byla pořízena kde?

U mě doma v pražském bytě. Prostředí na snímku jsem nearanžovala, takhle to u mě doma vypadá. Asi to trochu evokuje Španělsko, což je přirozený, protože část mě tam žije. Ty plakáty, obrazy, uschlý kytky, papírový růže, to jsou kusy mého života. Klip "Pětadvacet na holou" jsem také natáčela v bytě. V něm se objeví ještě víc střípků mého života v podobě fotek z dětství a dospívání. Všechno se tak hezky propojilo. Chvilku bylo ve hře i to, že i album nazvu "Pětadvacet na holou", uzavřela bych tak hezky čtvrtstoletí svého života, ale nakonec jsem ho pojmenovala "Korzetiér", protože téma jistý spoutanosti láskou je přítomné ve všech mých písních, ať už je to spoutání surfařem, korzetiérem, přátelskou láskou nebo městem. A to je důležitější, než aby všichni věděli, že už jsem stará. (smích)

Když jste taková světoběžnice, byla čeština jasná volba?

Mám pár písní v angličtině, které jsem psala v sedmnácti, ale byly více než silně ovlivněny stylem Norah Jones. Bilancovala jsem nad tím, kdo jsem, jestli se mám věnovat spíš jazzu nebo šansonu, a nakonec to nějak život sám rozhodl a ty šansony v češtině začaly přicházet spontánně. V angličtině byly mé texty hrozně naivní. V češtině jsem objevila hroznou svobodu a možnost hrát si se slovy. Ráda bych také psala ve španělštině, kterou mluvím, ale zatím ji neovládám natolik, aby mě texty napadaly.

V písni "Morda" mě baví, že kombinujete klasiku s novými slovy jako například longboard. Máte ráda tento kontrast?

To tam prostě patří. Ten můj surfař začal chodit s longboardistkou, tak to tam muselo zaznít. Ten kontrast nebyl záměr.

V písni "Bzzz" zpíváte, že "láska smůlu nosí". Opravdu si to myslíte?

To znáte, ne? Když se člověk zamiluje, zapomíná na věci, zanedbává práci, takže v tomto smyslu je to smůla. Ale tahle láska v písni "Bzzz" mi přinesla smůlu natolik, že jsem kvůli ní nabourala.

A proč téma včelařství?

Byla jsem zamilovaná v létě, byla jsem na chalupě, kde jsem po něm smutnila a společnost mi dělaly akorát včely, co kolem mě bzučely. A já si představila, že bych nejraději byla v jeho náruči a spokojeně bych si v ní zabzučela. Jako ta včela. Ale to je jen jedna z mála metafor, které se na včely v songu vážou.

Kdyby někoho moje skladby zaujaly, doporučuju přijít na vystoupení, protože se tam lidi dozvědí víc. Písničky uvádím a dávám je do souvislostí. Na Boskovickém festivalu o mně do programu napsali, že jde nejen o koncert, ale i o stand-up.

"Bzzz" je smutná věc, ale během vystoupení vysvětlím, že tak tragická zas není. Strašně mě baví bilancovat na hranici, kdy to je vtipný a kdy je to smutný. Tragikomičnost mě baví, protože takovej je život. Mám ráda divadlo, filmy, které v sobě tuto tragikomičnost mají. Album asi může působit smutně, melancholicky, o to víc se na koncertech snažím písně úvodem shazovat.

Na mě působíte křehce, mluvíte jemně, ale v písních zníte rázně. Kde se to ve vás bere?

Jak to mám vědět? (smích) Nevím, možná tím, že když slyším hudbu, tak se proměním. Třeba v představení "Cabaret" mi hudba taky pomáhá rozproudit emoce a dát je pak do činoherního dialogu. Bez hudby bych to nezvládla. Muzika ve mně nejspíš něco odšpuntuje a cloumá pak se mnou.

V tomto představení vystupujete jen lehce oděná. Byl to pro vás problém, nebo tím, že jste dělala v minulosti modelku, vám to nepřijde, protože jste na to zvyklá a nemáte takový ostych?

Nemám ostych. Myslím si, že každá holka se ráda předvádí. Obzvlášť když to patří k roli. To mi nahota už vůbec nevadí a pomáhá mi se do role šílený, rozcapený, sprostý Sally dostat. I když myslím, že toho máme se Sally mnoho společného. Nedávno jsem zjistila, že se Rozálii říká i Sally, takže tahle role je pro mě opravdu osudová.

Dokonce jste měla možnost zpívat a tančit v Národním divadle v představení "V rytmu swingu buší srdce mé". Shodou okolností jsem na tomto představení byla. V sedmnácti hrát v Národním divadle, to se jen tak někomu nepoštěstí. Uvědomovala jste si už tenkrát, jaké máte štěstí? Někdo na to třeba čeká celý život a nedočká se...

Já si nejsem jistá, jestli stát na jevišti Národního divadla je štěstí. Pro mě bylo větší štěstí jezdit s cirkusem. Nebo je pro mě zásadnější, že jsem nahrála album.

Právě když vám bylo devatenáct, prožila jste rok v maringotce na turné s belgickým cirkusem. To byla určitě velká životní zkušenost. Co konkrétně jste tam dělala? Jaké bylo vaše umělecké číslo?

Působila jsem tam především jako zpěvačka v představení s názvem "Swing", které bylo, jak název napovídá, protkané swingovou hudbou. O cirkusu jsem vždy snila, takže to byl pro mě splněný sen.

Jednalo se o nový cirkus, tedy o koláž nonverbálního divadla, akrobacie, hudby. Když jsem byla malá, s rodiči jsme chodili na Letní Letnou hlavně na francouzské cirkusy. Odmala jsem tím byla fascinována. O mém příběhu s cirkusem jsme vymysleli to představení "Rozladěné držky", které nyní hrajeme v divadle La Fabrika. Poprvé jsme ale "Držky" odehrály přímo na Letní Letné, což pro mě mělo velký kouzlo vzhledem k tomu, že právě tam můj sen vznikl. A kruh se tak uzavřel.

Držky je i označení pro akordeon. Když se chytnu doslovně názvu představení "Rozladěné držky", ač chápu, že je tam dvojsmyslnost v náladovosti, umíte si sama naladit akordeon?

Harmonika se dává naladit ke specialistovi, já ji sama ladit nemůžu.

Nebáli se o vás rodiče, když jste šla do světa?

Co mohli dělat? Jsem dost tvrdohlavá a věděli o mně, že jsem se už jako cirkusačka v podstatě narodila. Navíc belgický cirkus mi doporučil Petr Forman, takže se rodiče nemuseli tolik bát.

Co říká tatínek na vaši tvorbu? Vnímám ho jako konzervativního umělce.

Myslím, že je docela spokojenej. Táta taky miluje Radůzu, takže má k tomuto žánru blízko. V nějaké anketě před časem zvolil jako píseň čtvrtstoletí právě její "Ať není mi líto". Ale někdy asi skřípe zuby, když poslouchá moje texty. Když jsem mu prvně pustila "Pětadvacet na holou", divil se, že to chci dát na desku. Ale zatím nevynechal skoro žádný můj koncert.

Stále s tátou a jeho Melody Makers zpívám a nedávno jsme uspořádali speciální program s názvem "Račte si přát". Diváci si můžou sami poroučet, jakou píseň jim ten večer zahrajeme. No a najednou se v jednu chvíli z hlediště ozvalo: " 'Morda!' " Táta chvíli váhal, jestli mi dovolí song zahrát. Ne že by byl konzervativní, jak říkáte, ale přece jen si drží určitou noblesu. Myslím, že spíš mnozí jeho posluchači jsou konzervativní, a proto si nebyl jistý, zda je tahle skladba nepobouří. Nakonec jsem harmoniku vytáhla, táta mi podržel mikrofon a "Morda" v Městské knihovně zazněla. A na dalším koncertě klesl prodej o polovinu. (smích) Né, to byl fór.

Vy jste hostovala i zmiňované Radůze na jejím vystoupení třemi svými písničkami. Jak na to vzpomínáte?

Bylo to úžasný. Bylo to přes mou maminku, která neváhala a Radůze zavolala. Já bych se k tomu v životě neodvážila, já se nerada někomu vnucuju.

Účinkovala jste na Kampě v představeních "Marta" (alternovala jste se právě s Anežkou) a "Meda". Samé silné ženy. Ke které ženské osobnosti vzhlížíte vy?

Meda Mládková je velmi inspirativní. Mám štěstí, že dostávám příležitosti k projektům, které mě vždycky hodně obohatí. Doteď se spousty citátů z představení "Medy" inspiruji. Například: "Každá změna je krok do neznáma", "Cožpak bychom něčehož dosáhli, když bychom stáli stále na jednom místě?" anebo "Když chceš, tak můžeš". Bez těchto slov bych si asi nezačala pořádat koncerty a asi desku nikdy nenatočila.