Legendární Lucie se po dvaceti letech vrátila ke svému jednorázovému projektu spolupráce se symfonickým orchestrem, nyní ovšem v podobě plnotučné halové show.

Zatímco první zastávka miniturné v Ostravě trpěla nízkou návštěvností, v Brně bylo plno. Praha je taktéž téměř vyprodaná a v Bratislavě tomu jistě nebude jinak. Těžko říct, jestli je to dáno ekonomickou silou obyvatelstva v severomoravském regionu (fanoušky má nejslavnější česká skupina všude), ale nabízí se to.

Večer, rozumně koncipovaný bez jakékoliv předkapely, pozvolna otevřel samotný královéhradecký symfonický orchestr (Kollerem omylem vtipně označený za "pardubický", což bylo vzhledem ke známým žabomyším válkám mezi oběma východočeskými městy obzvláště pikantní) a muzikanti se postupně přidali a spustili úvodního poklidného "Medvídka".

Jeden by tak vzhledem ke koncepci čekal večer založený na popových hitech z pozdější tvorby, ale žádné "Daniely" nebo "S tebou" jsme se nedočkali. Naopak, skupina to do publika hned zkraje setu naprala dřevními kytarovými nářezy "Vona říká jó" a "Krev a r’n'r".

Repertoár byl vůbec daleko od rutiny, kterou bychom možná mohli čekat. Jednak tu bylo velmi výživné zastoupení comebackové desky "EvoLucie", která je rozhodně tím nejlepším od nejslavnějšího počinu formace "Větší než malé množství lásky" a překonává i chronologicky předcházející, experimentální "Pohyby", jednak došlo i na sugestivní a drásavý zapomenutý klenot "Rouháš se bohům", který potěšil nejednoho skutečně věrného, letitého fanouška kapely.

Co se týče orchestru, nejvíce samozřejmě vynikl v baladách, neztratil se ovšem ani v ryze rockových věcech a podobně jako inspirace konceptu u původního alba "S&M" Metalliky došlo k organickému spojení kytar a smyčců.

V baladách navíc vynikly i sboristky, které dodaly oběma zpěvákům další vrstvu a výsledné chorály měly opravdu sílu. Pobavila i naprosto nečekaná vsuvka operních vokalistů ze Smetanovy "Prodané nevěsty" uprostřed nářezu "Lovec, střelec, doktor & vědec".

Dalším překvapením byla účast malé Terezky z Nadace Terezy Maxové jako pěveckého hosta v citlivé "Sen", což sice mohlo vypadat jako klišé, přesto své party zazpívala pěkně a museli jsme to kapele chtě nechtě spolknout i s navijákem.

David Koller i Robert Kodym si hlavní vokály a tím i příslušné skladby v setlistu rozdělili skoro půl napůl, a dočkali se tak fandové obou těchto jedinečných hlasů české hudební historie. Zatímco ale Koller i přes prodělanou nemoc působil ve formě a stále svěže i za bicími, Kodym spíš jen stál na místě, a i když pěvecky byl v pořádku, kytara hlavně v sólech už docela lítala.

Jestli byl ale Kodym statický, pak basáka P.B.Ch exaktně popisuje výraz "socha". Opravdu, kdybyste na pódium postavili gumového dvojníka bez mimiky a grimas a s motorkem v ruce na drnkání jedné struny tam a zpátky, nikdo by nic nepoznal. :-)

Přesným opakem byl Michal Dvořák, který neustále pendloval s bezdrátovými klávesami po stagei, hecoval publikum a plnil tak frontmanskou roli. Obecně vypadal, že ho to z celé čtveřice baví nejvíc, a i když jistě hrály roli i jeho obchodní a manažerské dovednosti, možná i čistě z hudební potřeby stál za návratem Lucie zřejmě právě on.

Scéna nabídla i dvě velké ledky, které kromě hlavní čtveřice poctivě snímaly i orchestr. Zadní část pódia s projekcemi byla sice vizuálně docela spartánská, na druhou stranu na jevišti bylo tolik na koho a na co koukat, že další vizuální prvek by působil možná spíš rušivě.

Celkově to tak byl skvělý, naprosto profesionální dvouhodinový koncert, na kterém si museli na své přijít fanoušci všech období Lucie a jako bonus dostali zážitek navíc v podobě účasti filharmonie a starých známých hitů ve zbrusu nových aranžích.