Na konci osmdesátých let se mi začal formovat hudební vkus. Když mi bylo asi dvanáct, tedy v roce 1988, pustil mi táta Krylovu "Rakovinu" a také "Maškary" a vznikla z toho jedna celoživotní láska. V té samé době jsem poprvé viděl v "Pionýrské vlaštovce", tehdejším pořadu Československé televize, skupinu Lucie a hned a naplno jsem její hudbě propadl. Tenkrát jsem už taky znal Richarda Müllera. Hlavně díky písni “Po schodoch” nebo o rok později "Štěstí je krásná věc". A zase šlo o silný formující hudební zážitek.

Právě tato trojice mne vtahovala do kouzel světa muziky v době, kdy jsem ji začal vnímat pořádně. A právě těmto třem interpretům jsem zůstal věrný po celých dalších pětatřicet let.

Vedle toho je fér přiznat, že Krylovu diskografii mám skrznaskrz proposlouchanou a vlastně mne skoro nikdo, kdo jeho písně po jeho smrti přezpíval, nenadchl. A někteří, jako Daniel Landa, mne svou interpretací vyloženě uráželi. Bral jsem to jako znásilnění tvorby geniálního básníka. S tímhle vším, s obavami i s těšením se, jsem se vypravil do Rudolfina - a to všechno poznamenalo nebo ovlivnilo můj dojem z koncertu. Ten byl dramaturgicky rozdělený do dvou půlek. První patřila Richardovi Müllerovi a druhá Davidovi Kollerovi.

Spojení Kryla, Kollera a Müllera zároveň neznamená nic nového. Pro film "Amnestie" nazpívali v roce 2019 ještě spolu s Olejárovou "Pasážovou revoltu" a jde o jednu z těch vydařenějších předělávek. Nechybí jí atmosféra ani náboj.

Ač je Richard Müller obrovská persona československé hudby a - jak už jsem se snažil uvést v úvodu - vždycky jsem ho měl rád a vážím si ho, měl tentokrát těžkou pozici. Se skladbami Karla Kryla zápasil a většinou se mu nedařilo najít vhodnou polohu jeho šansonového a jemně najazzlého projevu. Na pódiu ho podporovala fantastická kapela, písničky ozvláštňovaly hlavně saxofony a flétna Mateje Nováka a celé to bylo nápaditě a vkusně zaranžované, ale stejně tomu často něco chybělo.

Z mého pohledu si zvolil lepší a pestřejší setlist, ale ani to z velké části jeho hodinového setu nepomáhalo. Už úvodní "Důchodce" nás hudebně velmi navnadil, doprovodná skupina měla příjemně najazzlý nádech, ale Müllerovi chyběla jiskra. To potvrzovala i následující "Karavana mraků". Fantastická písnička ze stejnojmenné desky tady vyznívala až nebývale táborákově a jako odrhovačka. Zpěvák postrádal energii, nemělo to dynamiku, chyběl tomu jakýkoliv cit nebo účast a vlastně nejzábavnější část přišla až s instrumentální dohrávkou muzikantů. A podobně legendárního "Bratříčka", který sice sklidil obrovský aplaus, zachraňovala kapela.

Dlouho to vypadalo, že Müller nemá svůj den nebo že ztratil své charisma a kouzlo, ale nebylo tomu tak. "Ukolébavka", píseň kterou Kryl napsal pro Yvonne Přenosilovou a jejího devítiletého syna a Müller ji tady věnoval v sále přítomnému synovi Markusovi, zněla fenomenálně. To byl ten uhrančivý zpěvák - tady nechyběly emoce, jiskra, napětí, cit. Bylo tam charisma i neopakovatelný výraz. Vůbec nevadilo drobné zaškobrtnutí v textu na začátku. Od tohoto okamžiku jako by se Müller proměnil a vše fungovalo o něco líp, jeho druhý vrchol pak přišel s kouskem "Sametové jaro".

O přestávce jsem s rozporuplnými pocity a o dost většími obavami čekal na vystoupení Davida Kollera. Přemýšlel jsem, kde se stala chyba. Jak je možné, že osobnost typu Richarda Müllera může v některých případech působit tak vyhasle.

Koller přišel na pódium sám, jen se španělkou, a začal "Pietou". A najednou tam bylo všechno. Výraz, charisma, cit a něha. A i když popletl text, fungovalo to. I reakce publika se od začátku zdály bouřlivější. Když pak od druhé písničky nastoupila kapela, byla zas radost poslouchat, jak se s tvorbou Karla Kryla poprali Michal Pelant, Samuel Barcík, Adam Koller, Vít Halška a Martin Kroupa. Nápadité, současné a zároveň citlivé k originálu. Jedna velká a nepřestávající radost, propojení s kapelou i Krylem.

Výborně vyšly i poslední z Krylových songů z rozporuplně přijímané desky "Monology" - jak ta titulní, zaranžovaná do vlastně moderního popu, tak úsporně pojatá "Od Čadce k Dunaju", kde Kollera doprovázel jen Martin Kroupa na klavír a na plátně v pozadí promítali fotku Vladimíra Mečiara a Václava Klause z doby rozdělování Československa. Kroupovy hammondky pak fantasticky ozdobily "Morituri te salutant". Nešlo nevzpomenout na Landovu verzi, který tu latinskou mantru jdoucí na smrt tě zdraví vyřvává démonicky a plný zloby. Koller do toho dal naopak cit, pokoru a něhu.

Většina jeho setu ale stála převážně na protiruských nebo protiokupačních či protiválečných skladbách. Zazněla "Píseň neznámého vojína", "Srdce a kříž", "Podivná ruleta", "Pušky a děla" nebo "Tak vás tu máme". Na plátně se při nich střídaly fotografie Karla Kryla, ale také záběry na okupantské tanky nebo ruské politiky a zvěrstva, která páchají.

A když v samém závěru přizval Koller na pódium opět Richarda Müllera, aby společně zazpívali "Anděla", vlastně ani nevadila ta přiznaná odrhovačka. V tuhle chvíli to zafungovalo a sál si zazpíval spolu se zpěváky.

Celou dobu jsem myslel na to, co by asi na takový večer řekl Karel Kryl. Rudolfinum už ze své podstaty nabízelo prvotřídní zvuk, pohled do sálu na trochu snobsky vypadající publikum v oblecích a návštěvníky jako třeba neúspěšného prezidentského kandidáta Karla Janečka do Krylova civilního projevu úplně nepatří. Tu jakousi nepatřičnost a necitlivost a možná i to snobství jsem si pak potvrdil v samotném závěru.

Koller dohrál "Morituri te salutant", kapela se loučí a odchází. V sále zůstává tma a ze záznamu začne hrát "Děkuji" v podání jejího autora, jehož fotky jsou promítané na plátno. Přesto se dobrá třetina příchozích sebere, nenechá písničku doznít a odejde. My ostatní vzpomínáme na fantastického Karla Kryla a na závěr mu věnujeme ještě poslední velký potlesk.

Pokud jste se do Rudolfina nedostali, nemusíte zoufat. Česká televize z koncertu natáčela záznam, který by se dříve nebo později měl objevit na kanálu ČT Art.