Bloc Party jsou zpátky. "Alpha Games" je ovšem navzdory pauze uspěchaná deska

Nové album navazuje na kolekci "Hymns" z roku 2016. Ta byla první, na které se po odchodu Matta Tonga a Gordona Moakese vyskytovali noví členové - Justin Harris na basu a bubenice Louise Bartle. Až "Alpha Games" je ale deskou, na které se nováčci podíleli také při kreativním procesu, a je tedy tou pravou pozvánkou na, ehm, párty v nové éře britské skupiny. A proč to trvalo tak dlouho?

Důvodů je spousta. Frontman Kele Okereke pod svým křestním, ale nově už také pod plným jménem nadále udržuje i svou sólovou kariéru. "Mám rád spolupráci s ostatními lidmi i jen hledání sebe samého a zjišťování, kam až mě daná písnička zavede. A být zase v kapele - to je jako vrátit se od milenky zpátky k manželce," řekl například v rozhovoru pro NME.

V průběhu let tak vydal nejprve v roce 2017 třetí sólovku "Fatherland", která měla nejblíž k folku, o dva roky později následovalo ve světě poměrně dobře přijaté dílo "2042" a v květnu 2021 přispěchal dokonce už se svou pátou sólovou řadovkou. Ta nese název "The Waves Pt. 1" a zpěvák je na ní zase blíže elektronice. Nutno říct, že čtvrtá a pátá deska není nějak zásadní, jsou to naopak první tři sólovky, které byste si měli poslechnout, pokud je zatím neznáte. A to nás vede k jádru problému.

Je sice krásné a obdivuhodné, v kolika různých žánrech a podobách se čtyřicetiletý umělec dokáže předvést. Jenže aktuální "Alpha Games" pro samou Keleho nadprodukci není sbírkou toho nejlepšího, co nastřádal za posledních šest let, nýbrž jen slepenec nápadů jeho i jeho spoluhráčů, který vznikl relativně nedávno. A tím pádem je obsahově chudší.

Na druhou stranu inspirace k novým písním nebylo málo. Bubenice Louise si procházela rozchodem, Kele se stal podruhé otcem, kapela odjela koncerty k výročí debutu "Silent Alarm" a do toho všeho tady byl svět kolem. Pandemie, lockdown, Brexit, Donald Trump, válka na Ukrajině, politická situace ve Velké Británii, kde si Boris Johnson uspořádal párty podobně jako u nás Roman Prymula. To všechno prý na novince v nějaké podobě najdete.

"The system always wins," zpívá se v závěrečném songu "The Peace Offering" s vůbec nejlepším textem z aktuální sbírky a frontman přiznává, že prochází životní fází, kdy ho podobné excesy a nespravedlnosti štvou, ale zároveň na ně už rezignoval. "Jak mám vysvětlit svým dětem, že politici můžou všechno a vždycky jim to projde?" rozčiluje se spoluautor muzikálu "Leave To Remain" z roku 2019.

A pak jsou tady kousky jako "Sex Magik", tedy písnička o sexu v lese se ženou, z níž se vyklubala čarodějnice. Stejné téma, jen z jiného úhlu prý zpracovává první singl "Traps". "Když jsme ten song dodělali, bylo mi hned jasné, že je to taková pecka, že to prostě musí být první věc, kterou fanoušci z nové desky uslyší," nechal se slyšet tahoun skupiny. A bylo to dobré rozhodnutí, protože "Traps" umí zaujmout. Zejména ten naostřený začátek chtě nechtě způsobí zbystření všech smyslů a touhu zjistit, co bude dál. Podobně fungovaly i starší hitovky - "Octopus", "Helicopter" a další. Tohle by v koncertních setlistech mohlo zůstat i do budoucna.

Pochvalu si skupina zaslouží i za další skladby - "Of Things Yet To Come" má podobně soulový a melancholický feeling jako songy někdejších indie-rockerů z prvních alb, přičemž ta opatrná gradace dává tušit, že všechny triky ještě nezapomněli. Pozoruhodný text nabízí "By Any Means Necessary" a třeba "In Situ" je naprosto typickým songem Bloc Party. Není to ani zdaleka jejich nejsilnější věc, ale kdybyste kapelu neznali a chtěli všechny elementy její tvorby v jednom jediném kusu, tak toto je vhodný reprezentant.

"Callum Is A Snake" fanoušci na Redditu oceňují za práci s kytarami, nicméně s písničkou jako takovou se asi neztotožní nikdo jiný než ten, kdo v roce 2020 koukal na britskou verzi reality show "Love Island", protože právě o tamním Callumovi Jonesovi ta skladba pojednává. Prý se tehdy provinil tím, že odkopl diváky milovanou Shaughnu Phillips a rozhodl se zůstat s Molly Smith. Zda by vás tito lidé měli zajímat a měli byste kvůli pochopení kontextu alba sledovat další dlouhou reality show, už je na vás.

Proti tomu je tady ale bohužel více než půlka kolekce, které sice neurazí, ale ani příliš nenadchne. Jsou to prostě jen další songy od Bloc Party na žánrově rozháraném počinu. Vata, ke které se, až si tu krutou pravdu přiznáte, nebudete moc mít chuť se vracet.

V souhrnu je tedy "Alpha Games" především manifestem toho, že tihle Britové jedou dál (byť žádné koncerty nyní kupodivu vypsané nemají), vzpomínat se na tohle dílo ale - podobně jako na poslední Keleho sólové zářezy - bohužel nebude. A to je smutný závěr recenze, která měla mít ještě před poslechem novinky náběh na pozitivnější vyústění. Asi je potřeba, aby se frontman na nějakou dobu věnoval střádání nápadů a s další řadovkou, ať už pod jakýmkoliv jménem, tolik nespěchal. Anebo že by už se ze skupiny začali stávat dinosauři, kteří na dalších deskách budou mít vždycky jednu dvě dobré písně a jinak už nebudou mít co nabídnout? Snad ne. Doufejme, že na to je ještě brzo.