V jedné z mála recenzí, které jsou k desce "Fatherland" napsány, naleznete zajímavý postřeh. Od doby, co Kele začal vydávat muziku i sám za sebe, jste si na obalech jeho alb mohli všimnout, že zatímco na úvodní "The Boxer" se ještě schovával ve stínech se skloněnou hlavou a hudebně šlo spíše o prezentaci jeho dovedností i v elektronice, na "Trick", kde skládal soundtrack k chůzi nočním velkoměstem, už byl trochu poodhalený. Až na "Fatherland" ale najdete jen čistě jeho tvář v pozitivních barvách žluté a zelené, vůbec poprvé zde vystupuje pod svým celým jménem a hrátky s krabičkami ustupují intimnějším zpovědím s akustickou kytarou. Jako by tentokrát chtěl vystupovat už naplno jen sám za sebe a před mikrofonem se snažil obnažit, jak jen je to možné.

Je to logické. V loňském roce se mu totiž coby homosexuálovi podařilo adoptovat dcerku Savannah. Tak razantní změna v životě člověka, který se po návratech z turné kromě rodiny věnoval hlavně sledování "Big Brothera" a venčení fenky francouzského buldočka, samozřejmě nemohla zůstat bez odezvy. Nejen stejnojmenná píseň doplněná o tleskání ve stylu The Lumineers, ale i zbytek stopáže je vytouženým otcovstvím poznamenán. Šestatřicetiletý umělec ale na albu řeší i vztah se svým vlastním otcem a vůbec svůj nigerijský původ. Společnost mu k tomu dělají kromě kytary také různé dechové nástroje a příležitostné perkuse, ke své oblíbené elektronice ale zamíří jen výjimečně, čímž novinka působí mnohem tepleji a vroucněji.

Pokud se vám Bloc Party vždy líbili spíše ve své pomalejší, baladičtější podobě, není v případě čerstvého přírůstku do diskografie nad čím váhat. Okerekeho soulový feeling nikam nezmizel, naopak. Teprve tady se může naplno rozvinout, což se projevuje například v "Royal Reign", kde jej doprovázejí gospelové sbory. Za zmínku stojí také dva hosté, kteří se na sólovém počinu objevují vůbec poprvé. Olly Alexander z Years & Years svým tentokrát umírněnějším falzetem oživuje pozitivním klavírem a saxofonovým sólem hnanou skladbu "Grounds For Resentment", zatímco širším publikem už pozapomenutá Corinne Bailey Rae povyšuje už tak něžnou "Version Of Us" na další level.

Až přehnaně stydlivý zpěvák se ani zde nevyhnul občasnému tápání v textech a tu a tam si vypomůže nějakým tím klišé, nemělo by ale zapadnout hlavně to, že "Fatherland" opět potvrzuje jeho jedinečnou schopnost vzít si do parády jakýkoliv druh muziky a stvořit z něj desku, která stojí za poslech. I tentokrát dokázal odejít od hudby, jakou dělá s Bloc Party, úplně jinam a ani tentokrát se neopakuje, ale i do třetice přišel s něčím novým. A to jsou velmi silné argumenty pro to, abyste jeho srovnávání se s novou životní etapou dali šanci.