Reportáž z prvního dne naleznete tady, samostatný text ke koncertu headlinerů Biffy Clyro zase zde.

Reportáž z druhého dne naleznete tady, samostatný text ke koncertu headlinerů Royal Blood zase zde.

Reportáž ze třetího dne naleznete tady, samostatný text ke koncertu headlinerů Fall Out Boy zase zde.

Ondra: Tak hurá do posledního dne! Jako vždy to utíká, ale sobota je programově plná velkých jmen. Ještě než na ně dojde, šel jsem se podívat na mezinárodní Calva Luise, kteří kromě angličtiny zazpívali i španělsky. Škoda, že venezuelská zpěvačka Jess Allanic občas mezi písněmi příliš dlouho mluvila, a koncert tak ztrácel tempo. Jinak je jejich punk rock říznutý grunge skvělým receptem na úspěšnou klubovou kapelu. Na ČT Art stagei si udělal rozcvičku před večerním koncertem Frank Zummo - bubeník Sum 41. Jeho silový styl připomíná Mikea Terranu, ale žádné progresivní a extra technické orgie se nekonaly. Zaujalo tě něco zkraje posledního dne?

Honza: Já byl v úvodní části posledního dne spíš takový ochutnávač. Abych řekl pravdu, cítil jsem na sobě už únavu a to šílené horko mi dávalo pořádně zabrat. Takže jsem sice viděl skoro všechno, ale vždycky spíš jen takové útržky. A asi i kvůli tomu vyčerpání to na mě nemělo žádný velký efekt. U Calva Luise jsem naopak docela sympatické promluvy ocenil, zato jejich hudba mi přišla úplně bez nápadu. Kolem Franka Zummo jsem spíš jen prošel, jako všechny podobné seance mi tenhle druh programu přijde relevantní pouze pro bubeníky samotné. Po hodně dlouhé době jsem viděl Fast Food Orchestra a potěšilo mě, že mají lepší texty než dřív, budu si muset po čase zase pustit nějakou jejich desku. We Are Domi hráli na Rock For People loni, takže v tomto směru nic nového, a když jsem došel na Evropa 2 stage zjistit, kdo je to vlastně ten Tom A. Smith, zbývaly mu jen dvě písničky do konce.

U The Pale White mě zase jednou mrzelo, že se nemůžu naklonovat, to samé v případě Being As An Ocean nebo 7krát3, kterým jsem sám posílal hlas v Andělech, protože cokoliv vydají, mi přijde na české poměry úžasné, nicméně vidět je naživo se mi už poněkolikáté nepodařilo. Totéž bych rád zopakoval i u Wyfe nebo Highly Suspect, na které bych jinak šel velmi rád, ale ten line-up byl letos tak nádherně našlapaný, že museli jít stranou.

Fanoušci Vypsané fixy mě potěšili tím, že vybrali téměř stejné skladby, pro jaké bych býval sám rád hlasoval, i na Márdim ale bylo vidět, že je mu horko, a snad i proto tolik nerozjížděl publikum do "kolečka", jak by sám řekl, jako to dělává jindy.

Ondra: Na festivalu jsme potkali také naši kolegyni Hanku, odbornici na domácí scénu. S Honzou jsme tuzemské party moc nestíhali, tak se ještě zeptáme tebe podrobněji. Jak se vydařil speciální koncert Vypsané fixy a jak se vedlo dalším dnešním kapelám?

Hanka: Fixa to měla z nedalekého San Piega ze všech interpretů nejblíž. Byl to jediný domácí interpret na největší festivalové scéně. Setlist, na který si sama moc nepotrpí a hraje spíš, jak jí to přijde pod ruku, sestavila dle hlasování fanoušků. Víceméně to byl průřez její tvorbou, do užšího výběru se z novinkového alba "Kusy radosti" probojovala pouze písnička "Buvol". Vystoupení bylo zároveň jakousi pozvánkou na středeční křest v pražských Ledárnách Braník. Kapela se zdržela proslovů, už tak byla limitovaná časem, tak nechtěla ochudit své fanoušky, kterých se sešlo požehnaně, hrála a předávala všem radost z letitých hitů, které se nikdy neomrzí. Sama jsem toho důkazem.

Fast Food Orchestra zahájili poslední den festivalu. I přes nelehký úkol hrát před obědem, v době největšího žáru a přes únavu fanoušků, svojí hudbou a nakažlivým ska reggae žánrem všechny řádně probrali z letargie. Skupina, která vydala v roce 2020 album "Vezmu tě s sebou", do svého půlhodinového setu zařadila novinku "Jízdní řád", se kterou vyrukovala na svých kanálech o den dříve. Avšak zde to byla koncertní premiéra. Na přídavek se muzikanti nechali inspirovat dvojicí, která s sebou přinesla popsané prostěradlo, a tím si vysloužila závěrečný song pojmenovaný po tomto kusu ložního prádla.

Komu také patřila pozornost na větším pódiu, je čím dál sledovanější projekt kolem Dominiky Haškové We Are Domi. Ta před měsícem reprezentovala naši vlast ve finále Eurovize. I když je Češka, za celou dobu nepromluvila česky, ale pouze anglicky. Neskrývá tak ambice být světová. Nic proti, našlápnuto má dobře, její hudba prostě zní na zdejší poměry jinak. Na druhou stranu by se víc měla zaměřit na kontakt s publikem jako třeba Fastfoodi...

Honza: Souhlasím. Skutečným highlightem sobotního odpoledne ale pro mě byly dva vynikající koncerty. Jeden zahráli The Faim, druhý Don Broco. První zmínění hrají nekomplikovaný, zpěvný pop-rock, kterým si budují cestu ke slávě a nepřekvapilo by mě, kdyby už brzy zaplnili třeba Forum Karlín. Pár rádiových hitů už na svém kontě mají a i vystoupení na Rock For People potvrdilo, že o nich vůbec nemusíme pochybovat.

To Don Broco jsou zatím skupinou pro fajnšmekry. Vím, že spolu se na nich shodneme, ale čtenářům můžu prozradit, že ať jsem se na ně ptal kohokoliv z pisálků z jiných hudebních médií, se všemi jsme se shodli, že jejich poslední album "Technology" je jedním z těch úplně nejlepších, jaké jsme do svých sluchovodů v loňském roce pustili. Proto si myslím, že šeptanda kolem nich utichat nebude, spíš naopak. Přičtěte si k tomu ujeté vizuály (například kapelní tričko má grafiku vykradenou z doby, kdy Tekken 3 vyšel pro PSOne), zapamatovatelnou hřívu frontmana Roba Damianiho (ten vzal ten účes na Jágra trochu moc doslova) nebo klišé prosté promluvy k publiku. Kupříkladu v nich zavzpomínal na počasí v úvodu Nova Rocku a jak je naštvalo, že se tam trmáceli z Británie a nakonec si ani nezahráli. Ostatně jsme o tom referovali sami v našem reportu z místa. Taková upřímnost k divákům není samozřejmostí. Při soukromém rozhovoru o pár hodin později se mi zpěvák při zjištění, že máme společný zážitek, rozvášnil ještě víc.

Hlavně ale nezapomínejme na ty songy. Protože i když byl plakát s jízdou na dinosaurovi a střílení lasery po okolí zábavný, byly to hlavně ty vybuchující, zpěvné refrény, které obecenstvo i při zničujícím horku na rozpáleném asfaltu donutilo skákat do rytmu. Nezbývá mi než doporučovat je dál na všechny strany, protože mi frontman vyjádřil své přání vrátit se k nám v příštím roce. A já bych je rád viděl v co možná největším klubu. To už jsem se ale zase trochu rozjel zase já, tak povídej, co všechno jsi ještě stihl i ty a zda to máš podobně.

Ondra: Mě únava a horko dostihlo sice až později, ale bohužel přece jen dostihlo. I proto jsem bohužel Don Broco a později Two Feet většinou prospal ve stínu mimo pódium. Síly jsem sebral na set Bad Nerves, ale více než průměrný punk-rock jsem nedostal. Dílem za to mohlo spalující horko, které zrovna vrcholilo. I když nešlo o strhující zážitek, příjemně mě okouzlila klidná filipínsko-britská hudebnice Beabadoobee, jejíž střednětempé písně a na jednadvacetiletou zpěvačku sebevědomý vokál mi zpříjemnily odpoledne. Mezi diváky jsem viděl nadšeně pařit třeba Žanet Vargovou z Nanosféry a jejího partnera Tomáše Frödeho z Imodia a Walkmanz.

Co se týče The Pale White, o moc jsi nepřišel. Jejich set rozhodně nepatřil k těm zapamatovatelným. Zážitek přineslo až vystoupení kanadského hudebníka Grandsona, kterému stejně jako Don Broco na Nova Rocku zrušili set. Na pódiu řádil s nakažlivou energií a neustále vybízel fanoušky k reakcím. Lezl po lešení, skákal do davu a jediné, co zapomínal, je zpívat. To mu opravdu nešlo. Ale odpustil jsem mu to a přistoupil na jeho okázalou hru s diváky. Pak už šlo programově do tuhého. Jaké dojmy v tobě zanechalo finále celého festivalu?

Honza: Já to sice do reportu z Nova Rocku nepsal, ale už tam Grandson neplánovaně přece jen vystoupil. U toitoiek, pro pár desítek lidí zazpíval jen s kytaristou například svůj hit "Dirty", což mi přišlo příhodné. Takže jsem ho vlastně už viděl. Na Rock For People jsem byl zvědavý na celý set a ne jen na secret show u stánku s merchem, kterou tam předvedl, ale i když jsem viděl, jak u toho poskakuje a lidi se dobře baví, štvalo mě, že měl ten mikrofon spíš na ozdobu a víc než jeho jsem slyšel fanoušky, takže jsem po pár skladbách stan Evropy 2 opustil.

Vrátil jsem se do něj pak ještě nárazově kvůli Beabadoobee, protože jak si naši pozorní čtenáři určitě už všimli, snažím se už pár let sbírat zážitky z koncertů všech těch, kteří v mé oblíbené anketě BBC Sound Of byli alespoň nominovaní. Docela se mi ten list daří kompletovat, nicméně v tomto případě jsem na místě potkal další známé, takže koncentrace na koncert nebyla úplně největší a je fér to přiznat. Takže si je dám ještě jednou na Szigetu a uvidíme. Aspoň takový je plán.

Two Feet mi nějak nesedli, přišlo mi to jako Twenty One Pilots pro chudé, vyměnil jsem je proto za AZ kvíz. A to ti teda byl bizár. Ještě než Aleš Zbořil vylezl na pódium, tak dav extrémně zaplněnou Conference stage skoro, ehm, zbořil. To byla atmosféra jak z jiného vesmíru. "Já jsem Áďa a přijela jsem z Frýdku-Místku." A lidi šíleli. "Jaké máš koníčky?" zeptal se moderátor. Lidi šíleli. Pustila se známá znělka. Lidi šíleli. "Vyberu si samozřejmě číslo třináct." Lidi šíleli. "Zahrajeme si o číslo pět." A co myslíš, že se dělo pak?

Neskutečný zážitek. Otázky navíc byly povětšinou zaměřeny přímo na hradecký festival a jeho line-up, takže bylo pozoruhodné vidět z druhé strany, co si my, hudební pisálci, myslíme, že přece každý ví, a jak pak mimo svou sociální bublinu vidíme, že situace je úplně odlišná.

Jaký jsi měl pocit z Weezer a jak moc je znáš? Já se na ně těšil moc, nicméně že z té trojice z "The Hella Mega Tour" je nakonec docením víc než Green Day a Fall Out Boy, na to bych si ještě před festivalem nevsadil. I top desítka toho nejlepšího pro mě byla jasná předem, FOB měli trůnit na vrcholu. Nakonec jsem jim dal spodní příčku, abych za čas nezapomněl, že tam vůbec byli.

Green Day budeš věnovat samostatný report, proto za mě jen stručně. Technicky vzato tam bylo všechno správně, byla to velkolepá show a závěrečný ohňostroj mě dojal. Bohužel jsem je ale neviděl poprvé, takže jsem dobře věděl, že nové turné je postavené na logice ctrl-c a ctrl-v. A to včetně darování kytary. Mám jim za zlé, že pořád omílají staré hity, místo aby konečně zahráli něco i z posledních alb, která vůbec nejsou špatná. Proč je teda točí?

Než se ale dostanu k poslednímu koncertu, který jsem letos v Hradci viděl, pojďme po vší té chvále dát pořadatelům i nějakou tu konstruktivní kritiku k organizaci. Začnu. Zvukaři na hlavní scéně a ve stanu Evropy 2. Kdyby nic jiného, tak tohle zlepšení potřebuje. Nedostatek vody, stínu a míst k sezení. Ledová voda ve sprchách, po zlepšení voláme už léta. Placení pomocí čipů a celý ten nutný proces kolem toho. Špatně umístěná stage Petra Svobody, která se kontinuálně přeřvávala se stanem Evropy 2. Chybějící program pro ty, kdo ještě nechtějí jít v jednu ráno spát. Málo autobusů do centra a zase zpátky. Smradlavé záchody u YouTube stage. A zmizel nám oblíbený bazén!

Naopak musím ocenit i nadále pestrou nabídku pochutin všeho druhu a udělat reklamu Hell Smoke BBQ. Lepší burger jsem v životě nejedl. Jen ta festivalová voda za hubičku by mohla změnit značku. Téměř prošlá neperlivá Ondrášovka se nedala pít. Gem stage a celé její okolí včetně scény pro diskuze se povedlo. Fantastický line-up, kterému ani mnohé změny neubraly na kráse a je na letošní festivalové mapě v Evropě, kde všichni šetří, jedinečný. Postupně se zlepšující výzdoba areálu. Že nedošlo skoro k žádným zásadním kiksům a ty nejdůležitější věci se povedly. A koneckonců i press centrum nově umístěné do hangáru, kde byl příjemný chládek. Doplnil bys něco? Nebo je tam naopak něco, s čím nesouhlasíš?

Ondra: Musím říct, že letošní ročník byl pro mě osobně nejdoladěnější v historii RFP. Především pak v případě vlastně odvážného programu, ze kterého je cítit chuť se posouvat a nejít na ruku hlavnímu proudu. Z line-upu je zřejmé, že se nešetřilo, což, jak píšeš, je na festivalových mapách aktuálně unikát. Poprvé se vyměnil zástup domácích skupin za méně známé zahraniční, díky čemuž si každý návštěvní chtě nechtě musel rozšířit obzory. Tahle forma hudební edukace mi je sympatická, přestože je jasné, že jména jako Eyelar, Holly Humberstone nebo The Faim zatím žádné davy nepřilákají.

Jediné, v čem ti budu oponovat, je čipový systém, kterému fandím pro jeho jednoduchost a rychlost. Také se mi líbila nabídka jídel i nápojů, ale té vody by opravdu mohlo být k dispozici více - někdy to byl o ni boj. Areál oproti jiným open-air akcím nabízí mnoho stínu, úkrytů před deštěm a oproti minulým ročníkům hlavně i klidných koutů, kde nutně nemusela řvát hudba. Hlukový smog byl určitě snesitelnější než kdy dřív. Fandím i Conference stagei, která nabídla poutavé přednášky i AZ Kvíz, který jsem bohužel pro velký zájem ostatních fanoušků neviděl a po tvém reportu mě to ještě víc mrzí. Klidně by přednášek mohlo být ještě víc. Na festivalu Brutal Assault nabízejí i kino - možná by i třeba tematické filmy mohly zpestřit a rozšířit mimohudební nabídku.

Honza: Já mám takový dojem, že kino už tady snad pár ročníků bylo, ale pak se od něj upustilo. Nebo si to pletu s jiným festivalem? Fakt už nevím, bylo toho moc. Rád bych naše povídání zakončil na pozitivní notě, proto musím ještě zmínit fenomenální Weezer, kterým jsem se rozhodl věnovat samostatný report.

Zmínit samozřejmě musíme i Sum 41, kteří hráli v podstatě totéž, co vždycky, ale toho národa, co se na ně sešlo! Tady udělali pořadatelé dobře, že je nenechali vystoupení zrušit a zabojovali. Víc než samotný koncert mě ale zaujal slib, že skupina chystá dvojalbum. Na jedné straně bude klasický pop-punk, na druhé naopak podstatně tvrdší songy. Už teď se těším.

Úplně posledním vystupujícím byla Skynd. Stan ČTArt ale její stroboskopovou show neutáhl, a než odehrála první písničku do konce, zahalila pódium tma. Fanoušci ale vydrželi, skandovali a počkali, takže za půl hodiny se jelo od začátku a k mému potěšení jsme dostali plnohodnotný set. A to je moc dobře, protože loni jsem právě tuhle muzikantku označil za osobní objev RFP a málokoho jsem za poslední rok poslouchal tolik jako právě ji.

Image blonďaté, znetvořené panenky z hororu, která každý song skládá o masovém vrahovi, zaujal před časem i Jonathana Davise z Korn, který s ní natočil duet. Její vystoupení doprovázela působivá světelná show a vypiplaná choreografie. S každým beatem se pohnula přesně tak, aby to vypadalo, že není člověkem, ale loutkou. Za celý koncert poděkovala nadšenému publiku třikrát a působilo to od ní až nepatřičně. Vracelo ji to totiž do lidské podoby a to jsem nechtěl. Přál jsem si, aby tohle hororcorové stvoření diváci z pódia už nepustili. Těším se na desku, v září zahraje v Praze.

A to je všechno. Máme za sebou první vyprodaný ročník festivalu Rock For People, který, doufejme, vkročil do nové etapy, ve které už snad zůstane. A i když jsem velký optimista, nemyslím si, že v příštím roce nás čeká obdobně nabušený line-up, přece jen bylo "The Hella Mega Tour" ojedinělou záležitostí a celý okolní svět teď čekají jiné výzvy. I proto se ale na ročník 2022 bude vzpomínat o to silněji. Byl přelomový. Největší. Nejnašlapanější. Nejlépe zorganizovaný. Nejsrdnatější. S nejméně zápory. A přesně takový, jaký jsem si celé ty roky přál, aby byl. Aby to byl splněný sen pro všechny fanoušky dobré hudby. Stalo se.