Biffy Clyro v našich končinách samozřejmě nejsou žádnými nováčky. A na Rock For People také ne, vždyť jeho pódia opanovali už v roce 2014. Mohli jste je vidět také v Roxy, ve Velkém sálu Lucerny nebo jako předskokany Guns N‘ Roses v Letňanech. A pochopitelně i na spoustě zahraničních festivalů, pokud na ně jezdíte. A klidně si u nás dohledejte příslušné reporty. Nikdy neodehráli špatný koncert. Ani jednou.

Obdivuhodné koncertní nasazení tří Skotů je spolu s jejich skladatelským umem ceněno napříč rockovou obcí a už delší dobu patří mezi nejlepší rockové kapely současnosti. Od jejich poslední české zastávky stihli připravit hned dvě alba. Na jejich poměry poměrně vlažně přijaté "A Celebration Of Endings" a o poznání kvalitnější a zábavnější "The Myth Of Happily Ever After".

V Hradci Králové tak měli z čeho vybírat. Pro někoho možná překvapivě do setlistu nezařadili mnoho novinek a ani na jejich spíše rádiově přívětivější singly se cíleně nedostalo. O to drtivější písně ale ve svém programu nechali.

Na poměry rockových kapel až obdivuhodná hráčská virtuozita byla oproti některým předchozím koncertům doplněna na stagei o klávesistu, kytaristu a místy i dvě houslistky, což by sice pravověrným příznivcům, kteří na místě nebyli, mohlo připadat až jako svatokrádež, jenže celému vystoupení to neskutečně pomohlo.

Ústřední postavou byl samozřejmě polonahý Simon Neil, člověk, který si v osobním životě prošel nejednou tragédií a prakticky žije z toho, že o nich každý druhý večer referuje publiku po celém světě. Když si projdete jeho životopis a aktivity, pochopíte, že nějaká pandemie ho vůbec nemůže zastavit. Prožil horší věci. A ironický text v úvodní skladbě "Dum Dum" na to všechno tak trochu odkazuje.

Přesto přese všechno byl ale frontman dobře naladěn, takže pokud ze sebe zrovna nevydával duši při jedné z mnoha rockových hymen, zdravil publikum v češtině a ptal se ho, jak se dneska má. Dlouholetí příznivci formace samozřejmě věděli, co čekat, prostor pod YouTube stageí byl ale krásně zaplněn a i ti, kteří viděli Biffy Clyro a jejich zpocená těla poprvé, museli nejpozději u singlu "Black Chandelier" pochopit, na jak unikátní skupinu vyrazili a jak nařezáno od ní dostanou.

Vážně. V roce 1995 založená kapela se s ničím nepárala a diváky sejmula svou živelnou nespoutaností jako mordor festival v roce 2012. Dokonce i poměrně kontroverzně přijatý singl "Instant History" dostal naživo tvrdší slupku, takže příležitost k vydechnutí byla obecenstvu dána jen ve chvíli, kdy Simon vzal do ruky španělku a jen za doprovodu houslistek odzpíval baladu "Space". Ale stačila chvilka a už třeba v "End Of" muzikanti předvedli houpavý, ale zároveň zničující groove, který zasypal tvrdými notami jako cunami. Surfovat na vlnách z řezajících kytar bylo možné v unikátní sypačce "Living Is A Problem Because Everything Dies", příležitost k vykřičení hlasivek tradičně nabídla úchvatná "Biblical" a výčitka směrem k publiku by mohla směřovat jen v závěrečné "Many Of Horror", kterou dav neodzpíval tak sebejistě, jak by bylo potřeba.

A i když formace oproti jiným koncertům na aktuálním turné vynechala singl "The Captain", těžko si představit člověka, který by po koncertě zpochybňoval jejich mimořádné kvality. Dvoumetrové rozestupy? Dávná minulost. Tady se lidé objímali. Protože se díky s vervou hrajícím Biffy Clyro po dlouhé době cítili zase naživu. Bylo to cítit ve vzduchu. Takový koncert jsme po tříletém půstu potřebovali asi všichni.