Yungblud si snad týden co týden rozšiřuje svou už tak obrovskou fanouškovskou základnu, takže v Praze si Malou sportovní halu dá hned dvakrát za sebou. Přitom ještě nedávno hrál jenom v Roxy.

Určitě to souvisí i s tím, jakým tempem pouští do světa nové singly. Pražská vystoupení se tak dočkala neobvyklého paradoxu. Zatímco oficiálně ještě koncerty spadají do "Life On Mars Tour", která se pomalu blíží ke svému konci, před pár dny už na internet předčasně uniklo umělcovo chystané třetí album, které má oficiálně vyjít až 2. září. Spousta fanoušků už tedy měla čerstvé songy naposlouchány, v setlistu ale figurovaly jen dosud oficiálně vydané věci, takže nejaktuálnějším zahraným kouskem byl zatím poslední singl "Memories".

Pokud jste připravovanou studiovku ještě neslyšeli, pak vězte, že se na ní zpěvák vydává opět o něco vstřícnější cestou k ryzímu popu. A bohužel mu to nesvědčí. Mladý Brit svou kariéru postavil na tom, že se stal ikonou všech zejména náctiletých fanoušků díky tomu, o čem zpívá a jaké názory zastává. Obrovská podpora LGBTQ+ komunity a menšin jako takových, deprese, myšlenky na sebevraždu a obecně téma mentálního zdraví. To jsou témata, kterými oslovuje dnešní mladé podobně, jako to pro starší generace posluchačů dělaly dříve emo kapely, jakými ve svých začátcích byli třeba Fall Out Boy a jim podobní.

Ti se postupně adaptovali na popové hudební postupy a pravidla a stali se globálními megahvězdami. Totéž nyní prožívá Yungblud nebo ještě ve větším měřítku i taková Billie Eilish. A náctiletí, ale i dvacátníci na to slyší, protože svět nalakovaný narůžovo je jim cizí a oni na něm stále ještě hledají své místo.

Musíme se ale pobavit i o hudbě. A jestli Yungbludovo popové směřování ukázalo něco v plné nahotě, tak je to bohužel objektivní fakt, že vlastně nemá moc co nabídnout. Na nové desce začal zpívat mnohem víc než dřív a že se bez auto-tune efektu neobejde, ukazuje například chystaná píseň "I Cry".

A naživo také není moc co poslouchat. Na stagei jsou bubeník, kytarista a half-playback, který dobarvuje skladby aranžemi nebo tam i napálí vokály hostující Willow či Machine Gun Kellyho. A protagonista, který tentokrát výjimečně nevystupoval v sukni, do toho všeho spíš křičí a poskakuje všude kolem. Tu a tam si kytaru vezme i sám. A ani tentokrát nehrál více než hodinu. Není to trochu málo?

Je. A pokud bychom měli Yungbluda hodnotit čistě podle toho, jaký hudební nebo, chcete-li, umělecký zážitek nám připravil, kritika by musela být velmi nesmlouvavá. Jenže problém je v tom, že i přes objektivní nedostatky byl ten koncert vynikající. Už zase.

Kouzlo osobnosti zde fungovalo jako málokdy. Yungblud je člověk velmi emotivní, a i když už hrál pro větší publikum než pro to pražské (vzpomeňme například maďarský Sziget, kde zaplnil stan A38 s kapacitou patnáct tisíc lidí), chvílemi prostě jen tak stál a dojímal se nad tím, kolik tady má příznivců a jak moc našprtané mají jeho texty.

V tom obrovském horku, které v hale panovalo, navíc bylo vidět, že jel až na dřeň a vydal ze sebe maximum. Když mu kolem těla plápolaly ohně, vylil na sebe flašku vody nebo klidně i kelímek piva. A zbytek pak hodil do lidí. "Nikdy se nestyďte za to, kým jste!" hulákal, zatímco publikum mu odpovídalo máváním duhových vlajek a nadšeným jásotem. V mávání rukama do rytmu poslouchalo na slovo, ve svém středu tvořilo circle pity a pár jedinců si zpěvák pozval i na pódium.

Highlightem samozřejmě byla hymna "I Think I’m Ok", která je od posledně ještě slavnější. Kromě toho ale čtyřiadvacetiletý Dominic Richard Harrison, jak se muzikant jmenuje, zahrál i "Fleabag", "Kill Somebody", "Braindead!" nebo titulní skladbu svého turné, tedy "Mars". Na závěr pak ještě dal "Machine Gun (Fuck The NRA)", kterou věnoval ruskému prezidentovi a se slovy "Fuck Putin" na rtech opustil pódium.

Pokud byste podobný večírek chtěli zažít, máte možnost ještě dnes, 2. června, kdy Yungblud zahraje na stejném místě a ve stejném čase. Lístky stále jsou.