Lang Lang měl původně do Prahy přijet už v roce 2020 s programem sestaveným z alba "Piano Book", které je spíše takovým průřezem známých skladeb od nejrůznějších autorů. Za zády mu měl navíc sedět Český národní symfonický orchestr, který by mu pomohl vyplnit velký prostor O2 areny mohutnějším zvukem. Ovšem vinou dvou covidových odkladů jsme se dostali do fáze, kdy čínský klavírista propaguje svoji předloňskou nahrávku, na níž ztvárnil "Goldbergovy variace" Johanna Sebastiana Bacha.

Návštěvníkům vystoupení se tak dostalo oproti poměrně dobře stravitelné a do jisté míry populární klasiky o něco náročnější hudební stravy, při které navíc umělec zůstal na pódiu zcela sám.

Ačkoli se nejednalo o Lisztovy "Transcendentální etudy" nebo třeba "Klavírní koncert č. 3 d moll" Sergeje Rachmaninova, které najdete na seznamu nejtěžších klavírních kusů o něco častěji, patří "Goldbergovy variace" k tomu náročnějšímu, co si může klavírista vybrat, a sám Lang Lang k nim chová velký respekt. Johann Sebastian Bach je složil v roce 1741 pro svého žáka a mimořádně nadaného klavíristu Johanna Theophiluse Goldberga a jsou jakýmsi začátkem novodobých variací a zároveň i jedním z nejkrásnějších a největších děl svého druhu.

Samotný koncert ovšem začal poněkud lehčeji, a sice pohádkově znějící "Arabeskou v C Dur" Roberta Shumanna. Po tomto poměrně krátkém úvodu a malé přestávce jsme se už mohli ponořit do souboru třiceti skladeb, jejichž délka přesahuje hodinu a půl.

Pokud si budete o Bachových "Goldbergových variacích" něco dohledávat, dozvíte se, že je potřeba je procítit, pochopit a vnést do nich určitý nadhled. Nutno konstatovat, že toto vše Lang Lang splňuje naprosto dokonale již řadu let a dokázal to i v sobotu v universu. Ve chvíli, kdy se jeho dlouhé prsty rozeběhly po klaviatuře dokonale znějícího křídla Steinway & Sons, jako by vstoupil do jiné dimenze, v níž k němu mluví sám autor, vypráví mu příběh, který se s danou kompozicí, taktem či tónem pojí, a on ho tak skrze jeho interpretaci znovu vypráví.

Tomuto dojmu nahrávalo i to, že umělec celý koncert odehrál z hlavy bez not, což je u takto komplexního díla pro laika zcela nepochopitelné. Ovšem nedávno něco obdobného předvedl v Praze i Yo-Yo Ma na pontonu u Národního divadla, kde zahrál taktéž zcela zpaměti šest Bachových suit pro violoncello, jež jsou dokonce o hodinu delší. O obou počinech navíc platí to samé - dokážou řádně prověřit um daného instrumentalisty.

Kdo zná trochu Lang Langovo dílo, ví, že do většiny skladeb vnáší hodně ze sebe, cosi, čemu můžeme říkat vlastní rukopis nebo třeba styl, díky kterému jej lze poměrně dobře identifikovat, a to i v případě neklasických děl na soundtracích nebo v populárních kompozicích. V případě studiové verze "Goldbergových variací" z roku 2020 to ovšem příliš neplatí - na tomto albu se daleko více drží toho, jak byly jednotlivé kusy napsané. V případě koncertní verze se naštěstí odvázal více a v určitých nuancích a náznacích se jeho vlastní invence vynořila o něco razantněji.

Kouzlo tohoto díla spočívá v jeho komplexnosti a různorodosti, chvíli je pomalé, chvíli taneční, pochopitelně v barokním duchu, na moment smutné a na moment radostné, dynamické i klidné. Posluchače vtahuje do děje a to se dařilo i Lang Langovi v Praze, a to především díky jeho prožitku každého sebemenšího momentu i jednotlivého tónu - jako by právě ten byl ten nejdůležitější a bylo potřeba dát mu tu největší hloubku.

Celý večer byl naprosto dokonalý, až na jednu podstatnou drobnost. O2 universum je sice skvělý prostor, kde se může pořádat jak rockový, tak popový koncert, kongres, Comic-con nebo třeba finále České republiky v badmintonu, ale pro intimní prezentaci vážné hudby se opravdu nehodí. Celkový dojem by byl jistě intenzivnější, kdyby se konal v dobře zatlumeném sále typu Kongresového centra, kde není slyšet každé zakašlání, vrznutí, sklopení sedadla, kde nebouchají každou chvíli dveře, necinkají lžičky, kde se dámy v botách na podpatku pohybují po kobercích prakticky neslyšně a nemusejí se zouvat, aby neklapaly, a kde je také odpovídající pohodlí, které vám umožní sedět hodinu a půl, aniž by vás začaly brát křeče.

Vnímal to i sám Lang Lang, který po prvním přídavku v podobě Chopinova "Velkého brilantního valčíku" poděkoval i za "možnost poprvé hrát 'Goldbergovy variace' na stadionu". V první řadě ovšem děkoval nadšenému publiku, od kterého sklidil zasloužený aplaus, a také obdivoval krásu Prahy, do níž se vrátil po osmi letech. V této uvolněné atmosféře a po dalším potlesku ve stoje pak přidal na rozloučenou ještě tradiční čínskou píseň "Jasmine Flower".

Lang Lang opět Praze dokázal, proč je fenoménem, který k vážné hudbě přitáhne najednou i několik tisícovek lidí. Snad ho budeme moct přivítat o něco dříve, než tomu bylo nyní, protože sledovat, jak se vyvíjí jeho mistrovství, je úchvatný zážitek, stejně jako jeho živá vystoupení, která nelze s domácím poslechem srovnat.