Letos v září to bude jedenáct let, co vyšla Floexova regulérní řadovka "Zorya". Na sklonku večera Tomáš Dvořák naznačil, že proběhlý koncert bere svým způsobem za symbolický závěr jedné své tvůrčí etapy a rád by se dál posunul novým materiálem. Během té doby však rozhodně nelenil a natočil několik nejenom herních soundtracků, které se staly jakousi spojnicí celého setu. Taktéž v mnohém poodhalil, jak se v tvůrčí rovině stále posouvá a jak svým vlastním způsobem pracuje na jednotlivých detailech, včetně vzniku jeho parťáka, robota a bubeníka v jedné osobě - Josef ani tentokrát nechyběl. I o tomto byl několikrát posunutý křest k "Papetuře", kterou nakonec pokřtil její tvůrce Tomasz Ostafin.

Večer měl tak nepřekvapivě dvě části. V té první hrála prim akustika, Tomáš s klarinetem, hudební všeuměl Jakub Tengler za vibrafonem, smyčcové trio a tenor saxofon. Ambientní struktury dostaly pro toto malé hudební těleso poupravené aranže, nádech neo klasiky tu vykukoval s každou odehranou notou. Výjimkou byla hned úvodní "The Light", kde trocha elektronika na pozadí coby základ této propracované melodie přece jen ještě bublala. Milým překvapením tohoto kratšího bloku byla elektronická vsuvka "Cave Of The Totems" z třetího "Samorostu", kdy původní elektronický experiment zcela nahradila hravá akustická variace, z níž se ale ani tak nevytratila ona až humorná rozjařenost. Kus "Pape And Tura" byl návratem k loni vydané "Papetuře", která se následně dočkala symbolického křtu s třpytkami. Závěr této části patřil jednomu z témat z tanečního představení "Nepřestávej / Don't Stop", pro které Dvořák napsal hudbu. Skromná improvizace vycházela z "Bolera" Antonia Vivaldiho a hlavní aktér jej před přehráním popsal coby jakýsi opis lobotomie tohoto instrumentálního kusu. Tato spíše repetitivní kráska oproti zmiňovanému zákroku naopak lehce pohladila.

Po malé přestavbě pódia mohla nastat tanečněji orientovaná polovina večera. Floex se obklopil pro svou live prezentaci tradičnějšími instrumenty, Jakub se usadil za bicími, Josef vše dokrášloval coby naprosto přesný perkusionista a Sára Vondrášková vše doplňovala svými vokály a hrou na klávesy. Pojítkem k úvodní akustické sekci se stala kompozice "Don't Stop" ze zmíněného představení. V setu nechybělo ani malé historické okénko v podobě připomenutí ambientního pop songu "Gone" a "Mecholupu" z desky "Zorya". Během večera byl zmíněn i soundtrack k filmu "Je Suis Karl", z něhož sice nakonec nic nezaznělo, ale Tomáš neopomenul jinou spolupráci s Tomem Hodgem. Hned trojice skladeb připomenula konceptuální trip "A Portrait Of John Doe", zejména "Machines Are Dancing" a "Prelude" disponovaly neskutečnou hybnou energií, která prostor bývalé smíchovské továrny důkladně rozvibrovala.

V podobném duchu se nesl i remixový blok, který slušně zaplněný prostor na chvíli proměnil v taneční klub. V něm se zejména vyjímal remix z dílny Orbital, kteří do svého jasně rozpoznatelného zvukového designu vnořili "The Glasshouse With Butterfly" z dnes již kultovního "Machinaria". Finále večera pak obstaraly dvě vokální vsuvky. Nejprve přišla doposud nevydaná skladba "Scars", u které si Tomáš postěžoval, že se mu ji roky nedaří dokončit dle jeho představ, ale rádi ji hrají na koncertech. Coby ukolébavka na samotný závěr byla odehrána snivá "Nel Blu", kdy měla Never Sol prvně možnost zpívat v italštině. V originále tento track totiž zpívá Marinella Mastrosimone z italského dua Musetta.

Byla to velmi povedená oslava hudební kreativity Tomáše Dvořáka, kdy jsme dostali možnost nakouknout do jeho celistvého universa ve všech možných aspektech. Potvrdila fakt, že by mu slušel i sólový recitál pro smyčce a dechy, jež se tentokrát postaraly jen o jakýsi vydatný předkrm. Hned několik skladeb z jeho tvůrčího archivu by si zasloužilo podobné přepracování aranží, neb nejen "Papetura" k tomuto neoklasickému pojetí má dosti blízko. Následný elektronicky plnotučný chod ve Floexově režii rozhýbal snad každého, kdo dorazil. Vše by si tak zasloužilo repete, snad čekání na další dějství nebude již tak dlouhé.