zahraniční desky: 40-31 | 30-21 | 20-11 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6

---

5. Pokáč - Antarktida

Písničkářů u nás roste jako hub po dešti. Ale těch, co do svých songů dokážou umístit i humor, je jako šafránu. Nejznámější z nich Pokáč navíc dobře ví, jak tenká hranice je mezi humorem a trapností. Povětšinou ji dokáže perfektně odhadnout, dostatek důkazů je ostatně k nalezení i na albu "Antarktida". Skladby "Holky to objektivně lehčí maj" či "Holka dej mi pusu" posluchače donutí ke stálému lehkému úsměvu, který jej neopustí takřka až do konce desky. Pokáč je člověk, který si vystačí s ukulele a hravě zabaví pod pódiem masu lidí, která mu zobe z ruky. Pranic na tom nezměnily ani výrazné události v osobním životě, snad jen ta vytoužená O2 arena se ze známých důvodů stále posouvá. Plešatý vousáč však není netrpělivý, což se mu v kariéře už bohatě vyplatilo. Své stabilní postavení si aktuální deskou upevnil a lze si jen přát, aby to tak pokračovalo i dál. (Milan Menčík)

---

---

4. WYFE - Good Times

WYFE jsou nováčci na české hudební scéně, každý ze členů však prošel několika hudebními projekty (Holden, Luno, ...) a po tomto debutu to vypadá, že by se ten aktuální mohl zařadit mezi ty úspěšnější. "Good Times" je totiž zatraceně povedená deska. Většina skladeb láká na synťáky a klávesy, najdou se však i přímočaré songy postavené na kytarách. Všechny písně pak mají společné dvě věci: silné melodické refrény a skvělý baryton frontmana Marka Kedziora, místy připomínající vokální projev Kuby Kaifosze (Lazer Viking, Wild Tides). V tracklistu najdeme hned několik adeptů na rádiový hit, až je škoda, že se tuzemská mainstreamová rádia nezaměří na pecky jako "Is This It", "Designation For Love" nebo "White & Gold". Kór když v další povedené singlovce "Babylon" hostuje zpěvačka Lenny. "Good Times" působí naprosto kompaktním dojmem, což umocňuje i jednotná betonová estetika, využitá všude od bookletu až po videoklipy. WYFE si s debutem postavili laťku vysoko a rozhodně si pozornost posluchačů zaslouží. (Ondřej Kocáb)

---

3. Southpaw - I'm Really Gonna Miss These Songs When I'm Dead - Vol.1

Jíří Burian je vlastně dnes už takovým Michalem Davidem 2. Vždyť kdo dneska o diskotékovém králi nevkusu ví, že se ve svém domě na Tenerife stává jazzmanem? První zmíněný na tom není o moc jinak. Kapitán Demo mu platí složenky, ale trapný je až na půdu, zatímco ten pravý muzikantský talent a um se projevuje všude jinde. A jedním z projektů - a snad i jeho srdcovou záležitostí - je skupina Southpaw. Ta to zabalila krátce poté, co nahrála svůj nejlepší song "Isolated". Vzniklo k němu video pro všechny pejskaře, dodnes jeden z nejemotivnějších domácích klipů, jaké znám. A teď se Southpaw konečně vrátili. Nová studiovka není vůbec špatná a pro lidi, kteří se s Burianovou domovskou kapelou nikdy nesetkali, může fungovat jako vhodná vstupní brána. "Head In The Clouds" je sympaticky nečesky znějící singl a na koncertech by mohl fungovat. Teď ještě aby byly i ty. (Jan Trávníček)

---

---

2. David Stypka a Bandjeez - Dýchej

Kdo ví, možná až za mnoho let budeme moci posoudit, zda je "Dýchej" opravdu tak skvělou nahrávkou, že se probojovala až na stříbrnou pozici mezi nejlepšími domácími deskami za rok 2021, nebo nás všechny natolik ovlivnil nečekaný odchod Davida Stypky a své emoce jsme promítli i do hodnocení alba. Nyní ale můžeme každopádně s čistým svědomím prohlásit, že posmrtná kolekce je, nehledě na okolnosti jejího vzniku, výborná. Nemusíte vědět, jak producent Martin Ledvina & spol. pracně dostávali Stypkovy pěvecké linky z demonahrávek, aby vás naplno zasáhl ten procítěný zpěv. Společně s chytlavými melodiemi a skvostnými melancholickými texty plnými naděje jde o to nejlepší v Davidově kariéře a nečekaně i to nejpozitivnější, s čím se s námi mohl rozloučit. A kdo by se netěšil, až někdo u táboráku zahraje "Růži"? (Honza Balušek)

---

---

1. Vladimír Mišík - Noční obraz

Mišíkův "Noční obraz" byl pro mne obrovským a o to milejším překvapením. Byl jsem přesvědčený, že silně bilanční a melancholické album "Jednou tě potkám" z roku 2019 bude Mišíkovým rozlučkovým. Možná proto je pro mne jeho následovník jakýmsi krásným bonusem navíc, navzdory všem nemocem, únavě a stáří. Je to nahrávka hudebně velmi pestrá, zásluhou hostujících muzikantů plná rozmanitých aranžérských barev a přesto díky poetickým textům a typickému přednesu Vladimíra Mišíka drží pohromadě. Pochopitelně slyšíme i smutné podtóny - dále než v absolutní "Děkuji" s textem Davida Stypky se snad ani nedá jít. Přesto lze v té muzice cítit radost, vděk, dokonce nadhled a sebeironii. Setkání Petra Ostrouchova s matadorem Mišíkem bylo jedním z nejšťastnějších v historii české populární hudby - toto spojení kliklo naprosto dokonale na obou společných dílech. Jako by ta dlouhá a klikatá Mišíkova muzikantská cesta měla vést právě sem a nikam jinam. (Pavel Parikrupa)