V roce 2021 se sice mohlo koncertovat o něco více než v roce předchozím, dozvuky karantén však ještě doznívaly. Vyšlo tak dost alb na to, abychom vybrali ta nejlepší. Třiadvacet redaktorů a redaktorek by ocenilo celkem 269 zahraničních desek. Tohle je finální čtyřicítka a příčky čtyřicet až jednatřicet.
zahraniční desky: 30-21 | 20-11 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6 | 5-1
40. The Pretty Reckless - Death By Rock And Roll |
"Death By Rock And Roll" je nejen název posledního alba americké party
The Pretty Reckless, ale také signifikantní hláška jejich pátého člena, producenta Kato Khandwaly, který loni, krátce před natáčením desky tragicky zahynul na motorce. Právě jemu je dílo věnované, neboť Khandwala významně přispěl k postupnému klestění kapely do popředí americké rockové scény. Formace v čele s
Taylor Momsen se vybičovala a nahrála ryzí rockové album té nejvyšší jakosti, na které by byl zesnulý producent jistě pyšný. Moderní, hitové, technicky vypilované a autorsky nesmírně vyzrálé. Z textů je cítit chuť něco sdělit a ne jen vykřikovat otřepaná hesla. Jednotlivé písně mají vždy nějaké poslání, ať už ta titulní, která je vzpomínkou na Khandwalu, nebo působivá "Only Love Can Save Me Now" připomínající další smrt přítele skupiny
Chrise Cornella. (Ondřej Hricko)
39. Måneskin - Teatro d'ira - Vol.1 |
Kolik jste loni viděli koncertů velkých zahraničních kapel? Kapel, které jsou trendy, celá scéna o nich mluví a navíc ještě zahrály v ČR? Překoná to číslo alespoň prsty na rukou? Smutná doba. Kdyby tady nebyla pandemie, možná by z nich nebylo nic než zábavné chvilkové potěšení při čekání na ty pravé festivalové headlinery. Jenže ti všichni jsou pořád ještě nuceni spát.
Måneskin ale jsou velcí tak akorát, nebydlí daleko, a tak to turné riskli. Povedlo se, naživo byli skvělí a zájem o jejich debut "Teatro d’ira - Vol. 1" vzrostl daleko více, než by se u takového two-hit wonderu normálně stalo. Své momentum tak využili na maximum, a jelikož drze nabroušený rock starosvětského střihu z módy nikdy nevyjde, tak si "I Wanna Be Your Slave" budeme zpívat i v dalších letech. (Jan Trávníček)
38. The War On Drugs - I Don't Live Here Anymore |
The War On Drugs si po zisku Grammy za nejlepší rockovou desku dali s dalším kusem načase. Od Adama Granduciela a jeho party se očekávala podobná paráda a "I Don't Live Here Anymore" ta očekávání plní téměř do puntíku. Formace servíruje kolekci osobních příběhů, kterými si své fanoušky kdysi získala. Rukopis je zde jasně zachován, zvuk a produkce jsou opět dotažené do posledních detailů. Sám Granduciel se na desce vypořádává se změnami, s čímž souvisí i objevování svého nového já. Hned při startu uslyšíme jednu z nejsilnějších věcí. "Living Proof" je trefa, se kterou skupina vkročila do nové etapy. Na albu však zdaleka nepřerůstá ostatní. To, co desku dělá tak kvalitní, je právě její vyrovnanost od začátku do konce. Díky tomu je velice těžké vybrat nějaké highlighty. Možná to bude bouřlivá hymna "Harmonia’s Dream", pro někoho zase emotivní titulní skladba, plná hořkých vzpomínek. Já však vyberu finální "Occasional Rain", ve které Granduciel prochází všechna životní klopýtnutí a snaží se posunout zase dál. (Ondřej Kocáb)
Tip Jiřího V. Matýska: Iron Maiden - Senjutsu
Jsou kapely, které na stará kolena jedou na setrvačník (rozuměj:
Natočíme desku takovou, jakou od nás všichni chtějí, a jdeme od toho") a pak jsou tady
Iron Maiden. Se "Senjutsu" překvapili i zaryté škarohlídy, kteří by na poslední alba, jakkoliv vůbec ne špatná, nejraději zapomněli.
Mejdni odhalili své progresivně rockové já a natočili rozsáhlé dvojalbum, které je plné dlouhých, prokomponovaných skladeb. Na heavymetalovou přímočarost se tu vlastně nehraje, tohle je nahrávka zkušených gentlemanů, kterým stačí, že mohou staré skočné hity hrát na koncertech. Tak proč by je měli ještě cpát na desky. "Senjutsu" se nedává lacino, sám jsem při psaní recenze s albem dost bojoval. Potřebuje čas, je snadné ho po prvním poslechu zahodit. Trpělivosti je v tomto případě potřeba hodně, "Senjutsu" je však důkazem, že britští veteráni nerezignovali a chtějí se posouvat dál.
37. Morcheeba - Blackest Blue |
Jubilejní desátá řadovka "Blackest Blue" je pro
Morcheebu velmi důležitý milník. Skupina je zde v nejsilnější formě za poslední roky, pokud ji sledujete, snadno dojdete k závěru, že od návratu
Skye Edwards je to i možná její nejkompaktnější kolekce. Vše je zde na svém místě, všechny ty ruchy, triphopové kudrlinky, bluesové nadšení Rosse Godfreye, ...
Skye pak čaruje se svým vokálem, jenž i po letech zcela uhrane. Formace zároveň nestaví jen na svých letitých základech z dob "Who Can You Trust?" nebo "Big Calm", umí se poohlédnout i okolo sebe a nějakým způsobem to zužitkovat. Tu houpavá melodie, tu velmi dojemná momentka - ano, nezmínit bravurní emotivní baladu "Say It's Over", postavenou na klavírní lince a hostování Brada Barra, by byl neodpustitelný hřích. Stejně tak až bondovsky rozechvělou "The Moon", každá ze skladeb prostě nabídne osobité kouzlo, jež nemá nutkání zůstávat ve svém vnitřním Morcheeba světě.
"Blackest Blue" zraje s každým poslechem, dejte mu klidně opět šanci. (Dan Hájek)
U dam se to sice nehodí prozrazovat, faktem však je, že tím, jak
Zaz oslavila čtyřicítku, trošku zvážněla. Alespoň tak působí na desce nazvané "Isa", která je velmi klidná, intimní a působí uceleně a kompaktně. Na druhou stranu se posluchač rozhodně nenudí. Aniž by musel lovit ve slovnících, francouzská zpěvačka jednotlivým písničkám dokázala vtisknout krásnou lyriku, kterou dokáže vyprávět celé příběhy. Navíc společně s holandským producentem Reynem využili poměrně široké nástrojové spektrum, jímž dokreslili atmosféru i nálady skladeb. A kdyby náhodou posluchač přesto upadal do mírné letargie či možná zasnění, vytrhne ho z něj latinskými rytmy osvěžený singl "Imagine" a především překvapující duet s Tillem Lindemannem v "Le jardin des larmes", v němž frontman
Rammstein připomíná legendy jako Gilbert Becaud nebo
Jacques Brel. I vážnější Zaz zní zkrátka skvěle a neztratila nic ze svého francouzského šarmu. (Tomáš Parkan)
Americký rapper
Kanye West na své desáté studiovce "Donda", kterou pojmenoval po své zesnulé matce, propadl megalomanii. Přichystal si na ni dvacet sedm tracků, jež dají v součtu téměř dvouhodinovou stopáž. Dlouhý a veskrze náročný poslech ovšem stojí za to. West navázal na náboženskou a čistě gospelovou řadovku "Jesus is King" z roku 2019, za kterou dokonce dostal Grammy v kategorii
Nejlepších současných křesťanských desek, neopomněl však ani své rapové kořeny. Podařilo se mu perfektně zkombinovat křesťanský rap s tím současným, takže vedle kostelních sborů a gospelů můžeme slyšet špinavé trapové beaty a striktní rap. I přes mírně přepálenou stopáž je "Donda" ucelená nahrávka nabízející mnoho hudebních poloh. Na to jsme sice u Kanyeho Westa zvyklí, nicméně nyní se dá říct, že natočil také své dosud nejdospělejší album. (Jaroslav Hrách)
34. Marina - Ancient Dream In A Modern Land |
Za desku "Love + Fear" kritici Marinu moc nepochválili. A fanoušci zrovna tak. Na "Ancient Dreams In A Modern Land" se však zpěvačka vrací taková, jakou ji máme všichni rádi. S inteligentními texty a chytlavými, ale ne lacinými melodiemi, které vyzdvihují její krásný hlas. Je pak celkem jedno, jestli
zpívá o umírající planetě, nebo vzpomíná na ukončený vztah:
"Kdybys mi prostě koupil květiny, možná bych zůstala." Ačkoliv tentokrát svou kritiku společnosti neschovává do metafor, stále se trefuje do černého. Tyto kousky bývají dynamického rázu, balady naopak tíhnou k pomalejším pianovým tónům prošpikovaným éterickými vokály. Vrcholem alba se stává "I Love You But I Love Me More", ve které to Diamandis svému (ne)milému dává pořádně sežrat. Sbírce deseti skladeb lze vyčíst snad jen kratší stopáž - a právě proto nastala ideální příležitost dát páté řadovce velšské hudebnice šanci, neboť s novým rokem rozšířila původní vydání o tři nové songy a dvě dema! (David Böhm)
Tip Dana Hájka: A Winged Victory For The Sullen - Invisible Cities
Dvojice Adam Wiltzie a
Dustin O'Halloran má za sebou již několik alb a filmových soundtracků, ať už společně nebo sólově. "Invisible Cities" je pro
A Winged Victory For The Sullen dalším kreativním posunem, neb se jedná o hudbu k divadelní performance plné činohry, tance a videomappingu, jejíž předlohou se stala kniha "Neviditelná města" Italo Calvina. Pokud vás již fascinovala předchozí nahrávka "The Undivided Five", věřte, že "Neviditelná města" jsou v práci dua se zvukovým designem ještě důmyslnější. Muzikanti zde prvně ve větší míře využívají i lidského hlasu coby dalšího hudebního nástroje, který jim napomáhá poutavě vytvářet dějové obrazce, kulisy, jež rozhýbou imaginace popisu měst, která nejsou na mapách. V mnoha aspektech využívají elektroniku, práci s ruchy a hutným ambientem, nebeským kontrastem jsou pak smyčcová aranžmá. Kolekce "Invisible Cities" je celistvým vyprávěním, jež vtáhne do fantaskního světa lidské představivosti, možná jde i o jejich nejpropracovanější opus. Pokud byste ale preferovali komornější hudební kontury, poohlédněte se po nahrávce "Silfur", kterou Dustin O'Halloran taktéž vydal loni.
33. Natalie Imbruglia - Firebird |
Natalie Imbruglia bude už asi navždy spojována s devadesátkovým hitem "Torn". Ostatní její počiny příliš mnoho úspěchů nezaznamenaly, a pokud nebudeme počítat desku plnou coverů od slavných zpěváků "Male," je to již dvanáct let od její poslední autorské desky. Až v roce 2021 se představila s novinkou "Firebird" a možná nám tím i dodala jedno z nejmilejších alb tohoto roku. Čtrnáct vybroušených popových klenotů lehce pomrkává na zpěvaččinu třicet let starou slávu, ale zároveň zní současně a líbivě. Za některé elektronické produkce by se nemusely stydět ani muzikantky z norských a švédských popových luhů a hájů. Pilotní "Build It Better" nebo úderná "What It Feels Like" jsou krásnými hity, které by skvěle obohatily kolovrátkové rádiové étery. Sice tomu tak zřejmě nebude, ale Natalie zjevně své poslední slovo neřekla a bylo by hezké se s její tvorbou setkávat mnohem častěji. (Tomáš Navrátil)
32. Helloween - Helloween |
Tajný sen všech fanoušků německých powermetalových titánů
Helloween se v roce 2021 stal skutečností. S návratem dávných členů Kaie Hansena a Michaela Kiskeho a společným turné "Pumpkins United" vstoupili do nové éry a vše důkladně potvrdili eponymní deskou. A ta je jejich nejlepší za hodně dlouhou dobu. Nekonají se žádné stylové veletoče, naopak, německý septet hraje na jistotu. Stačí, aby se jako po sešlápnutí plynového pedálu rozjela úvodní "Out For The Glory" a jsme doma. Klenuté vokály, uhánějící tempo, trademarková pompéznost i přesně odvažované dávky nostalgie. A k tomu na studiové nahrávce dosud neslyšená spolupráce vokalistů Kiskeho a Derise, trumf, kterého si je skupina rozhodně vědomá. Helloween na své zatím poslední desce potvrdili svou skvělou formu, fanoušky potěšili a škarohlídy překvapili. Která z hudebních stálic tohle zvládne s takovým přehledem? (Jiří V. Matýsek)
31. St. Vincent - Daddy's Home |
Poslední roky jsou pro
St. Vincent ve tvůrčí rovině hodně plodné. Vedle hudebních projektů se pustila i do netradičního snímku "The Nowhere Inn" - v tomto mockumentárním psychologickém thrilleru-komedii hrála, ke snímku napsala scénář a natočila i soundtrack. Loni pak vyšla její šestá řadovka "Daddy's Home", jejíž vznik ovlivnila velmi osobní zkušenost z návratu jejího otce z vězení a hudební dění v New Yorku během sedmdesátkové éry. Pokud znáte její předešlá alba, určitě vám neuniklo, že to nejnovější je opět o něco důmyslnější, konceptuálně dotažené v mnoha rovinách a nepřestane vás fascinovat ani po xtém poslechu. Neb v těch čtrnácti písničkách se stále něco děje, tu a tam na vás vystrčí drápky nějaký ten muzikální ornament, zvuková kudrlinka nebo oldschoolový fígl.
Jack Antonoff byl skvělým studiovým parťákem a podařilo se mu Anne Clark pošťouchnout tím správným směrem. Ona civilní dějová spojnice je pak pojítkem, jež této nahrávce dává neodolatelný punc uvěřitelnosti. Až má člověk chuť se zpěvačkou vyrazit do nějakého zapadlého lokálu a nechat si ty skutečné příběhy vyprávět znova a znova. (Dan Hájek)
