Martin Chodúr je zpěvák, který si zaslouží pozornost. Mnohem větší, než jaké se mu v českém mediálním prostoru dostává. Tuto zprávu zcela jasně vysílá říjnová albová novinka "Tisíc a jedna noc" - a její živé provedení ji ještě zvýrazňuje.

Na své čtvrté desce původních písní, jež vyšla šest let od té předešlé, vypiloval svůj autorský rukopis do svébytného a zároveň posluchačsky vstřícného tvaru. Do konceptu "Tisíce a jedné noci" vložil jednotlivé příběhy, které fungují nejen samy o sobě, ale i jako smysluplný celek.

Ve své současné tvorbě čerpá jak z tradiční populární hudby, tak z té rockové či orientální. Slovně zapracovává mnohé filozofické myšlenky, kterými se vzhledem ke své velké zálibě v literatuře zřejmě ve volném čase opravdu zabývá. Posluchačům díky tomu předkládá vlastní, v našem popu zcela originální a nezaměnitelné asociace a metafory.

To vše ukázal křest v pražské Malostranské besedě v plné nahotě. Nevadí, že sál nepraskal ve švech, nakonec doba živé hudbě nepřeje a i mnohé "velké" kapely už kvůli současným restrikcím svoje podzimní akce přeložily. Chodúr přesto nabídl přítomným divákům hodnotný kulturní zážitek, který ponoukal k přemýšlení a stejně tak k obdivu jeho umělecké univerzálnosti.

Písně z "Tisíce a jedné noci" zazněly v totožném pořadí jako na albu. Jejich interpret, skladatel, textař i aranžér, který si ve studiu sám obstaral také řadu nástrojů, je navíc doplňoval slovními komentáři. Divákům tím pomohl se plně zorientovat v ústřední dějové linii, která se napříč nahrávkou - nebo snad na jejím pozadí - táhne.

Nešlo proto o běžný koncert postavený na vzájemně nesouvisející směsicí songů, ale o plynule navazující vyprávění, v němž úlohu sdělovacího prostředku plnily právě písně. Beskydský muzikant se stal jakýmsi pomyslným kronikářem, který všechny dílčí kapitoly posbíral, zachytil a předává je dál. Stejně jako bájná Šeherezáda.

Doprovázela ho jeho kapela MACH v sestavě Vlastimil Šmída, Jiří Zabystrzan (oba klávesy), Marek Dufek (basa), Patrik Benek (bicí) a Adéla Švanová (flétna a akustická kytara). Prim hrály především precizně vystavěné melodie, což se ukázalo ve skladbách jako "Romantika?", "Skryté tváře milenců" nebo v titulním kousku.

Hlavní aktér večera, který třímal v rukou elektrickou kytaru, tíhne i k vyloženě rockovým momentům a netají se přízní k bossa nově - obě tyto polohy předvedl v singlu "Beskydy v mlze". Koncert byl proto nejen ukázkou jeho nezpochybnitelných interpretačních kvalit a autorské nápaditosti, ale také ryzí oslavou muzikantských dovedností zúčastněných. Za drobnou vadu na kráse lze označit snad jen zvuk, který ne vždy zprostředkovával plnou srozumitelnost slov.

Samotného aktu křtu se zhostili Michal Máka a David Landštof z vydavatelství Supraphon, kteří nahrávce popřáli minimálně "tisíc a jednoho posluchače". Druhý křest, dovolí-li to covidová omezení, se uskuteční 30. listopadu v ostravském klubu Heligonka.

Na Martinovi Chodúrovi je nesmírně sympatické, že si uchovává tvář. Nejde po proudu doby, co se týče repertoáru, ale ani z hlediska osobnostního. Nesnaží se zapadnout do šablon ani někoho kopírovat. Je solitérem a vizionářem, který si kdesi v horách na severu Moravy, daleko od domnělého centra uměleckého dění, pilně a s až klukovsky upřímným nadšením razí vlastní cestu. Právě persony tohoto typu kulturu opravdu obohacují.