"The Folly Of Desire", tedy "Pošetilost touhy", tak nazval Brad Mehldau svůj cyklus zhudebněných básní různých autorů, jejichž tématem jsou přímo či nepřímo chvíle před milováním, ať už k němu dojde s vědomým souhlasem, bez ptaní nebo bez lásky. Mehldau toto téma zpracoval na objednávku hamburské Elbphilharmonie, londýnské Wigmore Hall, newyorské Carnegie Hall a Stanfordské univerzity a autory vybraných veršů byli William Blake, Johann Wolfgang von Goethe, William Butler Yeats, Bertold Brecht, William Shakespeare, W. H. Auden a e. e. cummings.

Pro ztvárnění tohoto díla si pak autor vybral coby parťáka anglického tenora, trojnásobného držitele Grammy Iana Bostridge. Už z tohoto výčtu a faktu, že všechny básně zněly ve svém originálním znění, musí být jasné, že toto nemělo s jazzovým sněním mnoho společného.

Spíše naopak. Mehldau totiž jednotlivé skladby pojal spíše jako zhudebnění jednotlivých slov než celých textů do písně nebo kompozice. Většinu jich navíc odehrál bez sebemenší přestávky, takže z celé první části vznikl jakýsi monoblok. Výsledek zněl jako něco na pomezí jazzu, klasické, někdy až sakrální hudby v kombinaci s alternativou. Melodičnost a jistý charakteristický rukopis, jaké od něj známe z jiných nahrávek a projektů, se vyjevovaly pouze občas a na poměrně krátkou chvíli, pak znovu sklouzly do oné těžko uchopitelné hudební podoby.

Na druhou stranu je ovšem třeba konstatovat, že Bostridge se mezi oběma polohami proplétal s naprostou samozřejmostí, přirozeností a grácií. Asi posluchačsky nejpřívětivější byla Cummingsova "The Boys I Mean Are Not Refined", která se svým až rockovým základem a pojetím působila, jako by do programu snad ani nepatřila. Řada příznivců obou hudebníků zřejmě těžší žánr očekávala, neboť jich ke Slovanskému ostrovu nedorazilo tolik, kolik třeba na Yo-Yo Mu, a kapacita hlediště byla o něco snížená. Navíc v průběhu první části i několik z příchozích odešlo, což ale byla jejich velká chyba, protože po přestávce následovalo něco zcela jiného a odlišného.

Druhou polovinu koncertu totiž tvořila "DichterLiebe" ("Básníkova láska") Roberta Schumanna. A vzhledem k tomu, že Bostridge je jedním z nejuznávanějších zpěváků, který se systematicky jeho dílu věnuje, nahrává jej a dokonce i překládá, byla tato část zážitkem, na kterou se jen tak nezapomíná.

Schumannovy skladby už mají daleko blíže k písňové formě a Ian Bostridge je i v chladu přicházejícím od Vltavy zvládal naprosto mistrně. Mehldau mu byl skvělým partnerem, který dokázal melodie z období romantismu jemně přikořenit něčím současným. Ačkoli byly logicky všechny texty v němčině, která není všeobecně považovaná za jazyk lásky, měla v sobě většina písní velký kus lyriky. Ano, i po první polovině publikum tleskalo, ovšem po té druhé, která uběhla vlastně velmi rychle, přišel pravý nefalšovaný aplaus ode všech.

Ačkoli se zdálo, že Shumannem celý koncert skončí, nebylo tomu tak. Brad Mehldau a Ian Bostridge se totiž vrátili hned s několika přídavky, s nimiž nadále pokračovali v odlehčování celého večera. Nejprve přišla na pořad skladba Franze Schuberta a po ní hned "Night And Day" Colea Portera. Při druhém přídavku si střihli "Don't Think Twice, It's All Right" Boba Dylana a vše zakončila rhythmandbluesová klasika "These Foolish Things (Remind Me Of You)". Všechny tyto písně už byly pro pobavení publika a také tak fungovaly. V Bostridgově a Mehldauově podání získaly navíc punc něčeho výjimečného a neopakovatelného.

Dalo by se říct, že i hudební žurnalisté mají jakousi mez, kdy je pro ně něco už příliš uměleckého, co mají problém vstřebat a uchopit. A přesně na této hranici se v mém případě pohybovali Brad Mehldau a Ian Bostridge v první části svého koncertu. Na koncertu byli i tací, kteří mají tuto hranici o něco dál či výše, a plně si ji vychutnali a ocenili ji. Pro mě byla svým posouváním hudebního rozhledu, za což jsem vlastně velmi rád. Zbytek už byla nicméně čirá hudební radost korunovaná skvělým finále, umocněným nádherným prostředím v nasvícené scenérii staré Prahy a jejích majestátních staveb.