Multižánrový festival Prague Sounds letos přivezl řadu kvalitních interpretů, mezi nimi i několik dlouho očekávaných, ovšem v případě kvartetu Redman-Mehldau-McBride-Blade se povedl doslova majstrštyk. A tak mohla aktuálně nejhvězdnější sestava světa stoupat vstříc legendám i v pražské Lucerně.
Live: Redman, Mehldau, McBride, Blade
místo: Lucerna, Praha
datum: 2. listopadu 2022
setlist: Floppy Diss, Kite Song, Rejoice, Sweet Sorrow, Father, Sitting On A Cloud, Silly Little Love Song. Přídavky: Straight Ahead, Sky Turning Gray
© Petra Hajská / Prague Sounds Historie uskupení, které ve středu ovládlo pražskou Lucernu, se datuje do roku 1994, kdy saxofonista
Joshua Redman, jenž měl v té době za sebou svoji první nominaci na Grammy, nahrál album "MoodSwing". Ve studiu se k němu tehdy přidali v podstatě začínající klavírista
Brad Mehldau, kontrabasista
Christian McBride a bubeník
Brian Blade. Všichni teprve startovali své kariéry, a tak se posléze tento kvartet rozpadl.
V průběhu dalšího čtvrtstoletí se ovšem ze všech čtyř staly uznávané hvězdy jazzové scény s řadou ocenění a s vlastními projekty. Až v roce 2019 se opět dali dohromady a natočili album "RoundAgain". Dílo vyšlo o rok později v červenci a minulý rok si vysloužilo nominaci na Grammy. Letos v září na něj navázali další studiovkou s názvem "LongGone". Vzhledem k nabitým kalendářům každého z nich je s podivem, že se povedlo uspořádat turné, navíc včetně evropské části, která díky Prague Sounds naštěstí zasáhla také Českou republiku.
O tom, jak velké hvězdy dorazily do Prahy, vypovídal už úvodní proslov před koncertem, který pronesl samotný ředitel festivalu Marek Vrabec. Vzpomněl v něm na největší legendy jazzu, jež měla Lucerna tu čest hostit, ať už to byl
Louis Armstrong,
Ella Fitzgerald,
Wayne Shorter nebo
Oscar Peterson, a následně uvedl čtveřici na střídmě osvětlenou scénu. Jakmile pánové za velkého potlesku nastoupili ke svým nástrojům, začal večer, na který budou jeho účastníci dlouho vzpomínat.
© Petra Hajská / Prague Sounds Vše odstartovala skladba Christiana McBridea "Floppy Diss" a od prvních momentů bylo zřejmé, že více než o nějaký vážný jazzový prožitek půjde především o zábavu, což třeba ostře kontrastovalo s
loňskou návštěvou Brada Mehldaua u nás, kdy společně s Ianem Bostridgem uspořádal večírek pro velmi náročného posluchače.
"MoodSwing" někdo kdysi definoval jako album, na jehož poslech pozvete s hrdostí i své nejazzové přátele, a to samé platilo i pondělním vystoupení. Posluchačům, kteří jazzu tolik nehoví, musejí některé koncerty a nahrávky přijít, jako když se sype železářství do klempířské dílny. To ale v tomto případě rozhodně neplatilo. Naopak vše, co tento večer zaznělo, bylo veskrze melodické a nápadité.
Kvartet přitom čerpal ze všech tří desek a hrál původní skladby, kterými na ně přispěli jednotliví členové. Ačkoli se nejednalo o nějaký pop jazz, ale o skutečný jazzový zážitek s výlety do různých stylů od mainstreamu přes bop až k smooth jazzu, všechny kompozice by se při jiném zpracování dokázaly prosadit ve standardních rádiích.
Ačkoli mají všichni za sebou už stovky koncertů, bylo evidentní, že od prvního tónu si společné hraní užívají. Tahounem byl především Brian Blade, který vše řídil a povzbuzoval. Z projevu čtveřice doslova prýštily neskutečná lehkost, radost a také hravost a jistý respekt. Ačkoli nechyběla sóla každého z nich, byly to spíše momenty, kdy dostal ten daný nástroj větší akcent, zkrátka žádné extra exhibice.
V tomto ohledu patřila velká poklona především Redmanovi, jehož saxofony jsou o něco výraznějšími nástroji než u zbylé trojice, a tak poměrně často přecházel lehce do ústraní a nechal hrát ostatní v triu. Výsledek tak vyzníval velmi vyváženě a kompaktně, zároveň bez jakýchkoli náznaků ega, na nějž by každý z nich měl jinak neoddiskutovatelný nárok.
© Petra Hajská / Prague Sounds O muzikantském umu všech čtyř protagonistů byly napsány už mraky řádků a je skoro zbytečné je dále rozšiřovat. Přesto je třeba poznamenat, že i v Praze byli patřičně bezchybní, ale zdaleka ne sterilní. Ani jeden z nich se nebál drobných improvizací a každý z nich měl nějakou chvilku pro svůj nástroj. Ať už to byl McBride, když vzal do ruky smyčec, Mehldau v drobných reminiscencích na jiné skladby, Redman se svojí živelností a nábojem na konci jednotlivých kusů, které stylizoval do vysokých tónů, nebo Blade vzorně vedoucí ostatní celou kompozicí.
Nikoho tedy nepřekvapí, že na konci se spustil velký aplaus a nestačil pouze jeden přídavek. Po "Straight Ahead" následoval potlesk vestoje, a tak přišel ještě zřejmě neplánovaný druhý kousek "Sky Turning Gray", před nímž
Joshua Redman prohodil, jestli příchozí vědí, že on a kolegové opravdu musejí skončit, neboť se přesouvají na další štaci do Budapešti.
V případě jazzu je nutno velmi opatrně mluvit o legendách, neboť tímto označením se obvykle titulují jen tací velikáni jako
Miles Davis,
Keith Jarrett,
Chick Corea nebo třeba
Herbie Hancock. Na druhou stranu po pražském koncertu je zřejmé, že pánové Redman, Mehldau, McBride a Blade tímto směrem kráčejí též, a je tak jen otázkou času, kdy budeme mít plné právo tohoto přídomku využívat.
Kdo z nějakého důvodu do Lucerny nedorazil, může po právu litovat, protože je dost dobře možné, že více příležitostí vidět tyto velikány v jednom uskupení pohromadě už nebude. Naopak každý, kdo měl možnost toto vystoupení vidět, bude doufat, že první Joshua Redman Quartet, momentálně nazývaný MoodSwing Quartet Reunion, alespoň ještě jednou naživo uslyší.