Před sedmi roky vystoupil americký violoncellista Yo-Yo Ma v rámci donátorského večera Strun podzimu na Pražském hradě a letos se do Prahy vrátil. Tentokrát na scénu, která se od takřka posvátného Španělského sálu lišila zcela diametrálně - na plovoucím pontonu na Vltavě zahrál šest velmi náročných Bachových suit.
Live: Yo-Yo Ma
místo: ponton u Slovanského ostrova, Praha
datum: 4. září 2021
Fotogalerie
© Tomáš Parkan / musicserver.cz "V průběhu let jsem nabyl přesvědčení, že kompozicí tohoto díla vyjádřil Bach coby hudebník a badatel své postřehy o přírodě a lidské přirozenosti. V prvních třech suitách experimentoval se vším, čeho je violoncello jako sólový nástroj schopné. V následujících třech kladl na sebe i cellistu ještě vyšší nároky; chtěl, aby primárně monofonní nástroj hovořil ve více hlasech." Takto charakterizuje Bachových "Šest suit pro sólové violoncello" sám americký virtuos
Yo-Yo Ma, který je před třemi roky nahrál již potřetí.
Následně se rozhodl představit je i živě na všech šesti kontinentech od tradičních prostor, jako je Opera v Sydney, nebo na méně tradičních jako třeba na pláži v Massachusetts, na střeše mrakodrapu v New Yorku, v ulicích Limy či v americkém národním parku Acadia. Nyní se mezi těchto šestatřicet míst přidala Praha. Plovoucí ponton u Slovanského ostrova blízko mostu Legií a Národního divadla se zařadil spíše do té druhé kategorie.
© Tomáš Parkan / musicserver.cz Původně tomu tak ale vůbec nemělo být: dle prvních informací měl Yo-Yo Ma hrát v Rudolfinu a na pontonu měl být pouze videopřenos. Nicméně na jeho vlastní žádost se vystoupení přesunulo tak, jak je to správné - přímo k lidem. Pořadatelský tým festivalu Prague Sounds, sesterského open air festivalu Strun podzimu, jistě tuto změnu uvítal, stejně jako návštěvníci.
Kolem sedmé se tak otevřela vrata v tunelu k Národnímu divadlu, hudebník se svým nástrojem nasedl na loďku a za potlesku všech příchozích, včetně těch na mostech a nábřeží, se vydal směrem k pódiu. Cestou velmi vřele zdravil všechny, mával na lidi vysoko nad ním, a to dokonce s cellem v ruce. Po výstupu na jeviště a krátkém pozdravení diváků na pontonu se posadil na jedinou židli, která na velké scéně působila poněkud ztraceně, a ponořil se do tónů Bachových suit.
© Tomáš Parkan / musicserver.cz Kdo se trochu orientuje v klasické hudbě, zřejmě bude vědět, že Bachových "Šest suit pro sólové violoncello" není zrovna jednoduchá hudební záležitost nejen na interpretaci, ale ani na poslech. Těm, kteří nejsou tak orientovaní, prozradíme, že jejich délka je zhruba dvě a půl hodiny a Yo-Yo Ma je odehrál komplet, v celé jejich kráse. Jak si můžete ověřit i z našich fotek, celé je odehrál z paměti, za což si zaslouží neskutečný obdiv. V programu prozradil, že s jejich memorováním začal už v útlém dětství, ovšem ta samozřejmost, s jakou kladl jednotlivé tóny, byla prostě neskutečná. Není divu, že je považovaný za jednoho z nejlepších violoncellistů všech dob, ne-li toho zcela nejlepšího.
Ptáte-li se, kdo vydržel poslouchat tak dlouho jeho a Bachovu hudbu, pak vám prozradíme, že skoro všichni. Několik málo lidí sice hlediště mezi jednotlivými suitami opustilo, ale byly to spíš ojedinělé případy. O něco překvapivější ovšem bylo, že zůstala i většina neplatících diváků, kteří poslouchali koncert na mostě, nábřeží, na Slovanském ostrově či na lodičkách a šlapadlech klidně se pohupujících na hladině kolem.
© Tomáš Parkan / musicserver.cz V posledních letech jsme si už zvykli na klasickou hudbu pod otevřeným nebem, ovšem buď jsou to spíše menší prostranství v zahradách, zámcích a podobně, kde se hraje komorní hudba, nebo open air koncerty velkých těles jako třeba Vídeňská či
Česká filharmonie, která hrají o něco lehčí skladby nebo orchestrálně pojatou filmovou či populární muziku. Jak jsme již nastínili, Bachovy suity pro violoncello nespadají ani do jedné kategorie, patří k těm náročnějším kusům a více si je vychutnáte soustředění a ničím nerušení doma.
A přece měly na Vltavě své místo, i když vás ze zasnění občas vytrhl křik racků, zvonící tramvaj či osmiválec jedoucí po silnici. Mohli jste si totiž vychutnávat tu atmosféru, kdy nad Karlovým mostem vykukujícím pod oblouky bližšího mostu zapadalo slunce a Vltava se pomalu halila do tmy. Tehdy se tóny vyskládané Johannem Sebastianem Bachem rozlétaly po hladině a rezonovaly mezi vámi, nábřežními zdmi a pilíři mostů, které s postupujícím časem dostaly podmanivé barvy. Designéři osvětlení odvedli skvělou práci. Světla nerušila, nestrhávala na sebe pozornost, ale umocňovala celkový dojem. V tu chvíli jste ani nevnímali chlad přicházející od vody či poletující hmyz.
© Tomáš Parkan / musicserver.cz O virtuozitě samotného Yo-Yo My už bylo popsáno tolik stránek, že každá další je pouze nošením dříví do lesa. Nelze ovšem nezmínit, že se mu i na tomto místě podařilo naplnit Bachův záměr, aby cello znělo ve více hlasech. Obzvlášť v druhé polovině, kdy soubor skladeb graduje a nabírá na intenzitě. Mistrně to podpořili i zvukoví mistři, kteří kolem celého pontonu umístili podružné reproduktory navozující dojem sepjatého prostoru.
Americký violoncellista toho příliš nenamluvil, ale když už k tomu došlo, hovořil k překvapení všech česky. A to velmi dobře, srozumitelně, a dokonce dokázal částečně vyslovit i "ř". Navíc se nespokojil pouze s pozdravem, ale zvládl představit svůj projekt a jednu ze suit věnoval i těm, kteří už nejsou mezi námi.
© Tomáš Parkan / musicserver.cz Největší překvapení v jeho podání ovšem přišlo na samotný závěr, kdy se po odehrání všech šesti suit následovaných obrovským aplausem znovu usadil a jako přídavek spustil skladbu "Amazing Grace", která ovšem plynule přešla do "Modlitby pro Martu" od
Marty Kubišové. Svou interpretací vlil do této již několikrát obehrané skladby v setmělém panoramatu historické Prahy neskutečně silný emocionální náboj a zcela nový rozměr, které by původní interpretka jistě ocenila. Není tedy divu, že po tomto momentu odplouval
Yo-Yo Ma zpět k Národnímu divadlu za obdivuhodného aplausu.
© Tomáš Parkan / musicserver.cz Klasická hudba si hledá cestu k novým posluchačům a tím, že se vydala do ulic a měst, nabrala dobrý směr. Pořadatelům Prague Sounds patří v tomto velký dík, protože scéna přímo na Vltavě, která nutí k zastavení i náhodné kolemjdoucí, je přímo geniálním nápadem. Jestliže covid-19 moc dobrého nepřinesl, pak v tomto případě je to potvrzení přísloví, že
vše špatné, je pro něco dobré. Snad s návratem do
normálu tato část Strun podzimu nezmizí a bude pokračovat dál.
Pokud byste měli chuť a čas, máte možnost navštívit ještě další koncerty, které budou již lehčího ražení. V pondělí 6. září vystoupí multiinstrumentalista a skladatel Jiří Slavík se souborem Ondráš a hráčem na lidové nástroje Marianem Friedlem, o den později jazzový klavírista
Brad Mehldau a zpěvák Ian Bostridge v projektu vycházejícím z tvorby Williama Shakespeara a Johanna Wolfganga Goetha. Festival na Vltavě pak ve středu zakončí americká gospelová zpěvačka
Lizz Wright.