(Řeči kmene Wohnout není vždy zcela rozumět, mnohé promluvy jsme tedy ponechali bez redakčních úprav. Snad jim porozumějí alespoň soukmenovci - pozn. ed.)

Scházíme se v období prázdnin. Na jaký letní zážitek nikdy nezapomenete?

Honza: Když mi bylo jedenáct, přijel jsem autobusem na Sázavu, kde byl spolužák ze třídy Jiří Zeman. Vlezl jsem tam do nějaké chaty, aniž bych věděl, kde to je, a on tam byl. Opravoval kolo a řekl mi: "Čau," a od té doby jsme kamarádi a z toho čerpáme doteď.

Matěj: Prázdniny držím od školy a daří se. Určitě si budeme jako kapela pamatovat tyto prázdniny, kdy se hraje zimní šňůra v průběhu letních měsíců, to se nestalo za 25 let naší kariéry. Loňské a toto léto hrajeme vlastní koncerty, odpadly totiž festivaly. Je to velká změna, možná to zůstane navždycky, tak těžko říct, jestli bude na co vzpomínat.

Jirka: Ale hrajeme jak mourovatí.

Chybělo vám hraní v covidovém mezidobí? A přistupujete k tomu nyní jinak?

Honza: Nám to nejdřív chybělo a pak přestalo chybět. Člověk si zvykl, že se nehraje, tak mu to přestalo chybět. Máš to stejný jak s kouřením. Byli jsme skoro ve fázi, kdy nám to už nechybělo. Naštěstí se začalo hrát.

Honzo, nedávno jsi měl bouračku na kole a prý máš po ní nějaké dráty v prstu. Jak moc to zkomplikovalo vaše vystoupení?

Honza: Mám tam dva dráty. Trošku mi pískaj' snímače, jak je tam ta ocel. Ne, sranda. Ovlivňuje to tak, že mě to bolí, hraje se mi blbě, hraju vsedě. A jelikož jsme pár úrazů v kapele již zažily, vím, že je to otázka měsíce, kdy si zas stoupnu a budu hrát normálně. Na to moje hraní to stačí. (Detailně své zranění popsal na facebooku - pozn. red.)

Jiří: Kdyby dostal lopatou do kolena, tak na to nebude tak myslet.

Když jsme dělali rozhovor k předchozí studiovce, prozradili jste mi, že to byla nejvíc prohádaná deska, že se tam vše dotahovalo na poslední chvíli včetně textů. Jak to bylo nyní?

Honza: Každá deska je snůška emocí a teď všechno zapadlo. Tři týdny ve studiu, kdy jsi tam za námi byla,byly nejskvělejší týdny. Na předchozích deskách jsme se tolik nepotkávali a tady jsme byli všichni čtyři plus producent, kdy jsme byli zavření ve studiu a v pozitivní náladě. Doufám, že se to na desce podepsalo.

Fenek: Bylo to pěkný.

Čím si vysvětlujete tu změnu?

Matěj: Michal Skořepa na tom má velkej podíl. Kompletně pár měsíců předtím vstoupil do procesu, stal se pátým členem, chodil s nápady, vyjadřoval se ke všemu a celý to oddirigoval. Pak se ukázalo, že ve studiu nebudeme mít studiové zvukaře, takže ho tam nahradil - natáčel, nabíral, editoval, udělal plakáty, natočil klip, vymyslel název a vyfotil fotky.

Honza: Vymyslel, jak se máme tvářit na fotkách.

Matěj: V podstatě by se ta deska mohla jmenovat "Michal Skořepa".

Jirka: "… a hosté".

Matěj: Vytáhnul z nás to nejlepší. Pracoval s naší hudbou hodně, nesnažil se to přetvářet někam jinam, než by to mělo bejt. Naopak se snažil podpořit wohnoutí základ. Honza: Kdyby se tam pokazil mixážní pult, tak ho tam snad opraví a podle mě nás bude vozit na koncertě jako řidič.

Jirka: Jediný, co je, že neumí vařit, ale prostor na zlepšení tam je.

To by sedělo, protože ve studiu mně říkal, že je váš letitý fanoušek a že z vás chce vyždímat to nejlepší, aniž by do nahrávky dával své manýry.

Matěj: Přinesl nápady, jejichž váha byla stejná jako ode mne či od Honzy, to znamená, že i on poznal, jaký to je poslat do prdele na první dobou. Ego udržel ale na uzdě. Honza: Snažil se balancovat na hraně, zda nás dokáže dostat za wohnoutí zvuk.

Jirka: Že by z tříakordové písničky udělal devítiakordovou?

Honza: Vosahal si hranici, jakou máme, a plně respektoval, když jsme mu nápad hodili na hlavu. A my jsme se naopak snažili respektovat i jeho nápady.

Fenek: On to pak vždy zkusil druhý den.

Honza: Třeba přišel ve čtyři ráno za Fenkem: "Víš, Zdeňku, ta šestnáctá rána od konce, pojďme si o ní promluvit." Byl takový Brandon Walsh.

Jirka: Až pak začal pít a stal se z něho Dylan. Pozvolna přesel z Brandona na Dylana.

Honza: On nám pomohl s deskou, my jsme mu pomohli se zkazit.

Poprvé jste měli producenta. Co bylo příčinou, že jste se pro tento krok rozhodli?

Matěj: Desku bychom udělali i bez něj, ale řekli jsme si, že když je tam možnost a on je po ruce, tak jestli ho neprubneme. Navíc jsme si vyzkoušeli producentskou práci na písničce "Jsme na zkoušce v roušce", která byla covidová záležitost a objevila se tam řada muzikantů. Na základě této pozitivní zkušenosti jsme si řekli, že by to bylo dobrý ho vzít na celou desku. Už u předchozích desek jsme měli pocit, že by do toho někdo mohl vstoupit. S pár producenty jsme něco začali, ale nebylo to takový, neosvědčilo se to a po měsíci jsme spolupráci vzdali, i když nějaký materiál už byl hotovej. Věděli jsme, že tudy cesta nevede. Tady všechno zaklaplo.

Když jsme u songu "Jsme na zkoušce v roušce" - jak jste sehnali na spolupráci všechny ty známé tváře?

Matěj: Všichni se známe v českém rybníce.

Jirka: Zrovna stejně neměli do čeho píchnout.

Matěj: Někteří to odmítli z důvodu, že se nechtěli vyjadřovat k tomuto tématu. Nikdo nevěděl, jestli písnička nemůže být trapná.

Jirka: Bylo to spontánní. Teď si nedokážu představit, že bychom to udělali dneska.

Honza: Teď je vyloženě jiná atmosféra pro tuto písničku. Teď by to bylo těžší, vědělo by se, že se jde rovnou na popravu.

Na album, respektive na jednotlivé písně jste upozorňovali na sociálních sítích kresbami s tím, že fanoušci měli hádat jejich názvy. Přišlo mi, že je to obtížné a lidi za tím hledali velkou vědu. Trefil se někdo?

Honza: Neměli šanci to moc uhodnout. Ale něco uhodli.

Matěj: Museli aspoň zapnout fantazii.

Honza: Evidentně ji někteří mají bohatou. Spíš jsem se divil, že to někdo trefil. My máme hodně pracovní názvy a já si už nepamatuji oficiální název. Byla tam písnička, která se jmenovala jak jedna velká nábytkářská firma a nevěděl jsem, jak se jmenuje normálně. Ale doufám, že to někdo nevezme jako reklamu.

Název desky je "HUH!". Skrývá se něco i za tímto citoslovcem?

Matěj: Je to pouze citoslovce, kolega od slova BAF. Je to jednoduchý, padlo to náhodou. Toto slovo máme uprostřed jedný písničky a nápad padl při nahrávání.

Deska po intru začíná písní "Flašinety", ve které slyším housle. Vím, že jste se učili hrát na jiné nástroje. Natočil jsi je tedy ty, Honzo?

Honza: Měly tam znít falešné housle, tak jsem se toho ujal. Hudeček nemohl. Teď si vem, jak je těžký pro člověka, co hraje dobře, hrát falešně.

Fenek: Takže ti to šlo dobře.

A Jirka hraje na tubu v "Potlesku", že?

Jirka: Snažil jsem se to tam někam nacpat a povedlo se.

Honza: Ve studiu seděl s tubou, nikdo si ho dlouho nevšímal, ale pak se nám ho zželelo.

(Přerušil nás fanoušek, který si šel pro podpis, za hodinu totiž měla mít kapela autogramiádu.)

Honza: My jsme jednou měli podpisovku na Otvíráku. Nahrnuli nás do nějakýho stanu, zavřeli nás tam, vepředu stánku byla plachta, my tam tak seděli, a když ji triumfálně odhrnuli, tak tam nebyl nikdo.

To zamrzí… Až při poslechu alba jsem si všimla, že se Honza střídá po písničce s Matějem. Bylo tomu tak vždycky?

Honza: Dřív jsem tak nezpíval. Mám méně vyzrálý hlas než Matěj a patnáct let nazpátek jsem neměl žádný hlas, styděl jsem se za něj, ale nějak jsem se přemohl a zpíval. Máme tak specifické zpěvy. Kdybych nehrál v kapele Wohnout, nevím, jestli bych to poslouchal a jestli by se mi líbilo, kdybych slyšel zvenčí svůj hlas.

Jsi tak sebekritický?

Honza: To není sebekritika, to je holý fakt.

Na desce nejste jediný, koho tam můžeme slyšet. Komu patří další vokály?

Matěj: Jediní hosti na této desce jsou naše dcery, Honzův syn v "Malým princovi" a Gábina v intru.

Když jste byli ve studiu, vyřezal prý Matěj Milanu Cimfemu sochu. Brals to jako způsob odreagování od tvorby?

Matěj: Určitě, vybouřil se, odreagoval se. Byla tam spousta času, furt u nahrávání nesedím, střídáme se. Když Honza řešil svoje party, já jsem místo válení řezal.

Tvá díla jsem viděla i u vyžlovského rybníku.

Matěj: To byl takovej pokus - dám sochu do prostoru a čekám, jestli ji někdo nešlohne. Je tam od března, asi nestojí za moc, když tam furt je. Je tam postavená na pařezu. Jinak nás zradilo počasí, protože vždy když nahráváme v SONU, štelujeme termíny na květen, kdy bývá krásně, kolem je hodně lesů na kolo, koupačky. Ani bych neřezal, kdyby bylo normální počasí. Jinak jezdíme na Berounku se koupat každý den a fakt jsou to takový prázdniny, ale chytli jsme patnáct stupňů a furt chcalo, takže jsem byl furt v SONU.

Jak se odreagovával zbytek kapely, když zrovna nenahrával svoje party?

Jirka: Měli jsme tam sud, ze kterýho jsi vypila pět piv. (Jen dvě - pozn. aut.)

Fenek: A bylo mistrovství světa v hokeji.

Honza: Ještě že se to nepotkalo s olympiádou.

Jirka: To bychom koukali i na synchronizované plavání.

(Matěj s Fenkem odběhli k jinému rozhovoru.)

Desku křtíte poměrně záhy, a to 5. 9. na Mystic Skatepark Štvanice. Je to záměr, abyste to stihli dřív, než začne (nedej bože) další covidová vlna?

Honza: Možná v tom je nějaká nevědomá strategie. V říjnu máme pauzu, ale co bude v listopadu, to se uvidí. Věřím, že budeme hrát, brácha nevěří. Takže těžko říct, jak to bude. Lepší je to udělat teď, navíc ten křest nebude něco megalomanskýho. Usoudili jsme, že se nám nejlíp hraje obyčejnej koncert. Všechny ty křty, které jsme dlouho připravovali, se nám blbě hráli, byli jsme nervózní. Byl moc velkej tlak, aby to bylo dobrý, tak jsme si řekli, proč to neudělat normálně a užít si to.

Když tu Matěj není, můžeme se vrátit ještě k albu. Co byste mi k němu ještě řekli?

Honza: Je to desátá deska, máme 25 let, je to všechno takový symbolický. Deska není ničím převratná. Myslím si, že je dobrá, vznikla v dobré atmosféře. Není to nic světoborného v rámci Wohnout, ale stojíme si za ní.

Jak moc jste si mluvili s bráchou do textu?

Honza: Teď vůbec. Hádat se o textu je blbost, každýmu sedí jinak. Je to subjektivní pohled. Obecně jsme si na textech začali zakládat. Nekecali jsme si do toho. Třeba při přípravě singlu "Umění", který jsem poslal Michalovi, tam k tomu nebylo vůbec nic. Začali jsme ji teda dávat dohromady. Měl tam i harmonické změny, předělal akordy, chvíli jsme to hráli a já mu řekl: "Michale, je to dobrý, ale cítím se jak Kurt Cobain, ale nejde to ze mě." Řekl jsem, že by to víc slušelo jemu. Nevěřím si a ani lidi by mi nevěřili tenhle výraz.

Jirka: Na základě toho ctil limity a gró písniček.

"Poslouchej srdce", že? Jak se zpívá v písni...

Honza: S tím přišel brácha a už to měl nazpívaný. "Poslouchej srdce" nemělo být refrén, refrén mělo být to, co je před tím. Písnička je podivná slepenina, která vznikla vysloveně aranžérsky. To nebyla píseň, kterou jsme hráli ve zkušebně. Vznikla za období covidu, kdy jsme si nápady posílali a aranžovali v počítači. Byla to jediná skladba, kterou jsme předtím nehráli, a proto se hraje tak blbě naživo.

Ještě máte nějaké další zajímavosti k některé ze zbytku písní?

Honza: Je tam "Ikea" (oficiálně "Člověk", Honza si pamatuje spíš jen pracovní názvy - pozn. red.), kterou jsem napsal ve dvě ráno, ani nevím proč. Celý text jsem napsal na posezení. Většinou se mořím s texty, tady to není možný, že bych tam neměl chuť něco měnit. Tak jsem to nechal, nevěděl jsem, co s tím.

Například Tercie neprošla jedním výběrovým řízením, druhým... Když se toto stane, tak to si většinou už řekneme, že písnička je na hovno, a dáme ji do šuplíku. Ale bylo mi líto ji vyhodit, tak jsem si říkal, že ji někomu dám. Napadl mě David Koller. Zavolal jsem mu, jestli ji nechce. On, že jo, ať mu to pošlu. Měl jsem připravenej mail, ale pak jsem si řekl, že to ještě jednou pošlu klukům.

A prošla… Takto často posíláš písničky jiným interpretům?

Honza: Ne. Tak to bylo poprvé. Bylo mně líto námětu, kdy je chvíli veselá, smutná.

Pětadvacet let v jedné sestavě. Bylo obtížný to dát?

Honza: Měli jsme těžší období. Jedno zásadní hned na začátku, kdy jsme si po třech čtyřech letech říkali, zda to má vůbec cenu. Jak jsme vyjeli mimo Prahu, nepřišla ani noha. Pak se to zázračně zvrtlo a začali chodit lidi. Ještě jsme si prošli pár krizemi a o to stabilizovanější jsme se vrátili. Každý z nás si uvědomuje, jaký způsob života mu kapela nabízí. Dělá, co ho baví, je s kamarády, objíždí republiku, má spoustu volna, vyžije úplně v pohodě. Nedokážu si ve svém životě představit lepší povolání.

Jirka: Taky ne. Jak mi covid čas ukázal a dokázal.

Za ty roky máte i své jisté tradice. Pořád dáváte manažerce Gábině do tašky nebo kabelky chleba?

Honza: Jsou jisté tradice, které zůstanou. Svýho času to byla i sekaná.

Jirka: My jí chleba přestaneme dávat, ale až se naučí pivo. Neumí donést studené pivo, vždy se zakecá.

Honza: Ona si myslí, že když si nechá u první písničky natočit pivo, že po dvacátý bude ještě studený.

Jirka: Přinese teplý nebo větráka. Myslím, si, že jí budeme dávat chleba ještě dlouho, protože se to nenaučí.