"Třetí kniha džunglí" Progresu 2 ani po čtyřiceti letech neztratila nic ze své magie

Hudební začátky osmdesátek v tehdejším Československu se na rozdíl od našich západních sousedů vyvíjely z pochopitelných důvodů trochu jinak. Venku řádil punk, probouzel se heavy metal a zrodila nová vlna, která postupně zalila všechno a všechny včetně hard- a artrockových pořádků.

U nás však pořádky byly ve svých pevně zajetých kolejích. Karel Gott vydává své "Country album", Hana Zagorová přichází s kolekcí "Mimořádná linka" a Helena Vondráčková představuje své "Sblížení". Přesto se mezi tou hromadou popových a normalizačních záležitostí najdou i skvělé rockové skvosty jako M.Efekt a jejich "33" nebo Oldřich Veselý, který se znovuobnovenými Synkopami kouzlí na albu "Sluneční hodiny". A ve zkušebně Progresu 2 se kutí další audiovizuální program s názvem "Třetí kniha džunglí".

Progres 2 měli v té době za sebou velmi úspěšný projekt vesmírné opery "Dialog s vesmírem" a připravovali další komponovaný pořad. Zároveň se museli smířit s odchodem jednoho ze zakládajících členů - frontman a kytarista Pavel Váně se názorově neshodl s bubeníkem Zdeňkem Klukou na chystaném zpracování tématu Kiplingovy "Knihy džunglí" a skupinu opustil. Je pravdou, že již dříve vzniklo album "Mauglí", ale to vyšlo v jiné sestavě, s jiným názvem kapely a tématu se do facto dotklo jen lehce.

Ostatní museli řešit, co dál. V té době již s nimi hrál klávesista Roman Dragoun, který nahradil Karla Horkého, a tudíž se odlehčilo i samotnému Pavlu Pelcovi, který krom hry na baskytaru během posledních koncertů "Dialogu" obsluhoval i klávesovou baterii.

Čtveřice muzikantů ve složení Zdeněk Kluka (bicí, zpěv, flétna), Pavel Pelc (basa, zpěv, moog) Miloš Morávek (kytara) a Roman Dragoun (zpěv, klávesy) se vrhla do práce. Nechali za sebou ony obávané náčrty témat z "Mauglího" a Kiplingovým tématem se inspirovali jen velmi volně. Zachovali však hlavní poselství knihy: uvědomění člověka, že je, byl a vždy bude součástí přírody, ať je kdekoli. Jejich představy zhmotnil básník Vladimír Čort.

Člověk se ocitá ve světě Džungle, postupně se učí její zákonitosti a snaží se pochopit její řád. Ač je k sobě pojí silné pouto, on si začne uvědomovat, že je někým jiným, než se mu jeho ochránkyně snaží vnuknout. Její domovské lůno jej již nenaplňuje. Cítí neklid. Touží blíže poznat svoji identitu a souznít se svým vlastním druhem, který tuší v neonových dálavách. Srdce jej táhne kamsi k vábivému svitu velkoměsta. Odchází tedy do míst, jež ho magicky přitahují. Město mu však nabízí svoji verzi džungle. Beton, lesk, sex, chtivost a moc civilizace. Na Člověka se tak po chvíli začíná drát chlad a odcizení. Komerční lesk a uspokojení zdánlivého luxusu a bezstarostnosti střídá pocit vystřízlivění a odosobnění.

Hudebně se velmi dobře podařilo vyjádřit spojení malosti člověka v kontrastu s nekonečnou džunglí. Vesmírné víření, které splyne ve spojení kompozic "Já", "Setkání", "Kdo jsem" a "Svět džungle", zde nádherně prokresluje magičnost přírody. Všechny její zvuky jsou v protikladu se strachy a postupným sebeuvědoměním lidského stvoření. Zajímavostí je, že ve filmovém pokračování série "X-Men: Apocalypse" režiséra Bryana Singera zazní mimo jiné právě píseň "Kdo jsem?".

Druhá část je naopak vyjádřením chladu světélkujícího betonového útočiště se všemi jeho nástrahami. Člověk si v něm připadá ztracený. Dochází ke katarzi vlastního já v podobě "To já se vracím" a k souznění s přírodou v epickém završení celé rockové opery skladbou "Čím je svět můj?".

Koncertní zpracování bylo opět velkolepé. Masky, filmové dotáčky, světla. Oválné pytle se před zraky posluchačů nafukovaly vzhůru nad pódium. Měnily se tak v promítací plátno. Dokázaly být světélkující džunglí, mrakodrapy či jen pouhými zdroji barevného světla. V průběhu emotivního finále obstaraného výše zmíněnou "Čím je svět můj?", kdy se Člověk, vychovaný Džunglí, vrací z Města zpět do lůna stromů, vyrostly dva takovéto falické symboly přímo nad hlavami diváků. Bylo to skutečně epické završení rockového divadla. Stejně jako v předchozím "Dialogu" do té doby v Československu příliš nevídaného.

Roman Dragoun kompozice vyplnil svými klávesovými stěnami, nahradil tím druhou kytaru a zároveň předvedl, jaký dokáže být frontman. Vlastně tak v podstatě položil další kámen ke své příští hudební kariéře. Jeho hlas zde hladí, konejší, dokáže byt znepokojivý i řádně nabroušený. Nutno zmínit i jeho nezanedbatelný autorský vklad v hitech "Muž, který se podobá odvrácené straně Měsíce" či "Svět džungle".

Dílo vyšlo tentokrát, na rozdíl od předchozího "Dialogu", v nezkrácené verzi, na ploše dvojalba. Na remastering po necelých čtyřiceti letech dohlédla samotná kapela. A co se vlastně změnilo? Zásadních úprav doznal především obal. Obsahuje původní koláže Václava Houfa, vnitřky obalů a středů LP zaplňují kolorované výjevy z džungle, požárů lesa a svitu města. Korespondují tak s původními promítanými diapozitivy při živé produkci.

Samotná nahrávka je čistější než ta původní. Analogový zvuk se sice nezbavil jistého zastřeného zpěvu a polštářově tlumených bicích, je však plný detailů. Vynikne zejména bohatý klávesový rejstřík v jednotlivých skladbách a pestrá, prostorová kytara. Velmi dobře je zpracována druhá deska. Dříve ne úplně výrazná "V ráji století" je naprostou lahůdkou. Je však nutné dát volume lehce doprava, vyniknou tak všechny nástroje včetně perkusí a jejich rytmů.

Současně s vinylem vyšla remasterovaná nahrávka ve formátu 2CD, která je obohacena o živé záznamy daného programu a o další bonusy. Zde je práce techniků opravdu slyšet. Část koncertu vyšla již na předchozí reedici a tady je kvalitativní posun naprosto markantní. Věřím, že skupina dostane slibu Zdeňka Kluky a že zrekonstruuje i "Dialog s Vesmírem" do podoby, ve které měl vyjít v roce 1980. Zde se však nabízí asi jen ta varianta, že bude znovu natočen v současné sestavě. Ale proč ne.

"Svět příliš se roztočil", skladba, která je dovětkem celého díla a největším bonusem druhého disku digitálního vydání, rozhodně není špatným příspěvkem, jen zní tak trochu nedokončeně (jako demosnímek). Rozhodně nedosahuje kvalit zbývajících položek, tematicky však sedí jak onen pověstný zadek na keramice.

Co říci na závěr? I v oněch vysmívaných osmdesátkách vyšla v naší kotlině řada výborných alb, ta však byla více či méně zvukově pošramocena. A proto je skvělé, že se Supraphon ujal této role. Artrockové muziky není nikdy dost a ta československá měla nejen hudební úroveň. Velmi se přibližovala, ne-li rovnala zahraniční produkci, ale hlavně dávala ten opojný pocit svobody z cest za hranice divné společenské šedi. "Třetí kniha džunglí" od Progres 2 byla magická nejen na pódiích, své kouzlo si udržela i po čtyřiceti letech. Jeden bod z pověstné desítky je jen kosmetickým minusem za roztříštěnost druhé části kolekce, která velmi dobře fungovala naživo, ale na desce už to není úplně ono.