Bezejmenný debut Elvise Presleyho jako cesta na trůn Krále rock 'n' rollu

Elvis Presley měl, jak už to u úspěšných muzikantů bývá, jasnou vizi toho, kam chce směřovat, dále tvrdohlavost a samozřejmě kupu štěstí. Do karet mu zahrála doba. Jak vzpomíná rádiový DJ Tom Perryman, tehdejší mládež neměla v hudbě nic, s čím by se mohla ztotožnit: "Za druhé světové války jsme tu měli swingové bigbandy, a to bylo všechno. Nastupující poválečná generace padesátých let neměla vůbec nic. Mladí se neměli čeho chytit, takže se vrhli na rock 'n' roll a rhythm 'n' blues, poslouchali je z rádia, z desek, chodili na koncerty. A především - sledovali televizi." Právě televize se později stala klíčovým médiem, které dokázalo Presleyho coby lokálně úspěšný fenomén přenést do celonárodního kontextu.

První nahrávky realizoval tehdy sotva dvacetiletý Elvis ve studiích Sun v Memphisu. Jejich majitel Sam Philips natáčel místní černošské muzikanty a Presley se stal naplněním jeho představy o tom, že když se mu podaří najít bělošského muzikanta s černým feelingem, objeví pomyslnou zlatou žílu. Měl pravdu, Elvis ztělesňoval přesně to, co potřeboval. Spojoval všechny výše uvedené kvality, navíc byl pohledný a měl talent interpretovat skladby napříč žánry.

Ostatně ledacos o tom vypovídá i dialog, který údajně zazněl ve chvíli, kdy se Phillipsova sekretářka mladého zpěváka zeptala, jaké typy písní zpívá. Presley odpověděl, že všechny. Když pak následoval další dotaz, ke komu by se pěvecky přirovnal, reagoval hudebník sebevědomě: "Nezpívám jako nikdo další." Jakkoliv to znělo nabubřele, nelhal a Phillipsovi se podařilo jeho talent rozvinout.

Úspěch nebyl okamžitý - přišel až se singlem "That's All Right". Nezněl jako nic, co by tehdy bylo běžné. Tři dny od natočení zněl poprvé v místním rádiu a spustil lavinu. Telefonáty do studia nakonec způsobily, že skladbu hráli až do konce onoho pořadu, dvě hodiny, pořád dokola. Následovala první živá vystoupení, která Elvisovu jedinečnost jedině podtrhla. K originálnímu zvuku přibyly i v některých kruzích kontroverzní pohyby (nikterak cíleně vymyšlené - jak vzpomíná Presleyho tehdejší přítelkyně Dixie Locks, Elvis byl plný rytmu a tohle z toho vzešlo) a bylo to: nový idol, alespoň místních, byl na světě.

Ve druhé polovině roku 1955 už byl Presley regionální hvězdou - neustále na turné, objevil se poprvé v televizi, na pravidelné bázi vystupoval v rozhlasovém a televizním pořadu Louisiana Heyride. V té době už byl jeho manažerem Bob Neal, který jej šťastně navedl na osobu plukovníka Toma Parkera, který platil za jednoho z nejlepších hudebních promotérů. Parker se stal Presleyho poradcem (marketingovým, z dnešního pohledu). Úspěšný merchandise - od fotek až po placky s Elvisem - pocházel z jeho hlavy.

V listopadu téhož roku označila organizace Country Disc Jockey Concention Presleyho za nejslibnějšího mužského zpěváka roku a rázem o něj mělo zájem hned několik labelů. "Plukovník Parker považoval za nutné získat větší pole působnosti, než mohla společnost Sun Records nabídnout," popisuje nezbytný krok k velké desce Peter Guralnick, zpěvákův životopisec, a dodává: "Měl víc peněz na propagaci, což si Elvis v rámci společnosti Sun nemohl dovolit. Plukovník podle mě v mnoha směrech ošálil lidi z labelu RCA. Vzbudil v nich dojem, že o Elvisovu ruku se uchází mnoho nápadníků. Šlo mu ovšem pouze o to, aby za něj RCA nabídla víc a podepsala s ním smlouvu."

Ačkoliv se vydavatelství stavělo k rock 'n' rollu spíše odmítavě a považovalo jej za spíše pomíjivý trend, vzalo si Presleyho pod svá křídla a eponymní albový debut se skutečně podařilo realizovat. Výsledek s ikonickým obalem, který citují například punkeři The Clash na svém album "London Calling", nemá ani půl hodiny a vešlo se na něj dvanáct skladeb. Pět z nich vzniklo ještě pod dohledem Sama Phillipse, zbývající pak už v rámci smlouvy pro RCA Victor a najdeme mezi nimi i covery Carla Perkinse ("Blue Suede Shoes") nebo Raye Charlese ("I Got A Woman"), přičemž všechny dostaly charakteristický elvisovský feeling, charisma, výborné frázování a zároveň místy ledabylou a svéráznou výslovnost.

"Když posloucháte některé z těchto Elvisových songů, je chyba říkat si: Aha, to je memphiský akcent. V mnoha případech se mu prostě jen zamlouvalo to, jak některé slovo zní. Takže ani posté nepřijdete na to, o čem zpívá," zaměřuje se na tento detail Guralnick.

Deska, která vyšla v 23. března a vydavatel se na ni rozhodl nezařadit tehdejší Presleyho velice úspěšný, překvapivě temný singl "Heartbreak Hotel", bodující i v celonárodním televizním vysílání, je ukázkou šíře Elvisových pěveckých schopností. Najdeme zde písně, které ovlivnily zvuk vznikajícího rock 'n' rollu, country, popové balady i r 'n' b. Na první pozici žebříčku Billboard se album drželo dlouhých deset týdnů. A jakkoliv zpěváka čekala ještě celá řada úspěchů, number one hitů (ale i pádů a rovněž neslavný konec), zůstává kolekce "Elvis Presley" v mnoha ohledech ikonou až do dnešních dnů.

Zákulisí vzniku nahrávky "Elvis Presley" i pohled za oponu dobových způsobů práce ve studiu nabízí další díl cyklu Slavná alba, který ČT art odvysílala v pátek 9. dubna. Za týden bude ve stejném čase následovat příběh legendárního Černého alba formace Metallica.

Cyklus článků vzniká ve spolupráci s Českou televizí