Muzikál máte evidentně rád, když se k němu znovu vracíte. Jaký názor na něj však panuje ve vašem okolí? Změnila se situace, nebo operní svět tento žánr stále považuje za pokleslou formu zábavy?

Asi je to případ od případu, někteří lidé jsou vyhraněnější, jiní tolerantnější. Já osobně jsem ale nikdy žádné antipatie vůči muzikálu necítil, ba naopak.

Často zmiňujete, že jste si při studiu konzervatoře myslel, že se mu budete po škole věnovat primárně a o kariéře operního pěvce jste nepřemýšlel. U vás tedy tyhle předsudky není třeba hledat...

Hudba v každé formě je zajímavá a to, že je muzikál v principu lehčí žánr než opera, přece ničemu nevadí. Koneckonců i před mnoha staletími jsme měli vážné, seriózní opery a opery buffo - veselohry, které byly vlastně takovými tehdejšími muzikály.

Jak vlastně při výběru písní na muzikálové album postupujete? Vybíráte si čistě to, co si chcete zazpívat, nebo berete ohled i na to, co by mohlo zaujmout fanoušky?

Upřímně jsme si v rámci dramaturgie projektu vybírali především věci, které se líbí nám, respektive mně, a pak jsme s dirigentem, dramaturgem a vedením orchestru řešili, jestli je to dobrá volba. Přece jenom jsem především zpěvák klasické hudby a tohle je opravdu jen milá odbočka, kterou jsem si možná chtěl tak trochu splnit nějaký dávný sen. Jsem ale samozřejmě rád, když se album líbí i posluchačům. Primárně šlo však skutečně o mou touhu něco takového udělat, žádný kalkul. A tím pádem jsem si logicky vybral věci, které mám dlouhá léta rád a vždycky jsem si je chtěl zazpívat, což mi v opeře samozřejmě nemohlo být umožněno.

Zatímco první deska byla v rámci konceptu poměrně tradiční a hodně sázela na starší díla, tady už přišla řada na některé mainstreamovější i novější kusy - zazní tu třeba árie Heroda z "Jesus Christ Superstar", Thenardierova píseň z "Bídníků" nebo árie Anděla z "Pomády".

Je pravdou, že tím, že to je druhé album, jsme si možná mohli dovolit trochu více. A u některých písní by mě nenapadlo, že je někdy budu zpívat. Ostatně mi už někteří, co desku slyšeli, říkali, že se třeba právě u Heroda z "Ježíše" velice divili a přemýšleli nad tím, jestli jsem to vůbec já.

Před rokem jste absolvoval koncert v O2 areně. Během večera jste kombinoval klasickou hudbu s pop music, mezi hosty byli třeba Ondřej Brzobohatý či Tomáš Klus a celé to moderoval Leoš Mareš. Pro koho byla akce vlastně určena? Pro vaše normální fanoušky, kterým jste chtěl dopřát něco nového, nebo bylo primárním cílem přilákat nové diváky, kteří by do Rudolfina nepřišli?

Vlastně pro všechny. Samozřejmě bylo cílem neodradit mé tradiční příznivce, takže nosnou část koncertu stále tvořily operní árie. I tak se našli tací, kteří mi řekli, že prostě do areny nepřijdou, protože to pro mě není. Zároveň jsem ovšem chtěl oslovit ty, kteří by si vstupenky třeba na Pražské jaro nikdy nekoupili, a ukázat jim, že klasická hudba může být zábavná.

Dokážete tedy odhadnout, jakou část obecenstva tvořili vaši letití fanoušci a kolik diváků bylo nových?

To se těžko odhaduje, ale zanedbatelné číslo to určitě nebude. Už proto, že mám zprávy o tom, že mnoho tradičních fanoušků klasické hudby na koncert doprovázeli právě ti, kteří jinak na operu běžně nechodí.

A myslíte, že se to podařilo? Přilákal jste nové příznivce?

Myslím, že ano. V tomhle ohledu je jen škoda, že nám do toho hodil vidle koronavirus. Nemálo lidí mi říkalo, že byli na něčem takovém poprvé a že se jim to líbilo tak moc, že si už koupili lístky právě třeba na Pražské jaro nebo na nějaké představení v Národním divadle. Kvůli pandemii z toho ale nic nebylo.

Když už někoho přesvědčíte, ať vyrazí na operu, zásadní je bezpochyby výběr úvodního titulu - žádný těžký materiál asi pro začátečníky nepřipadá v úvahu. Osobně se mi osvědčil třeba Donizettiho "Nápoj lásky", Rossiniho "Lazebník sevillský" či Mozartova "Kouzelná flétna". Souhlasíte?

Určitě ano, tohle jsou jistě opery, které jsou pro nové posluchače k seznámení se se žánrem vhodné. Nabízí se třeba i Verdi. Naopak u Wolfganga Amadea Mozarta bych se trochu obával výběru proslavené "Figarovy svatby" nebo i "Dona Giovanniho", což často bývají první opery, na něž člověk neznalý klasické hudby vyrazí. Je to ale celkem komplikovaný a ne snadno pochopitelný příběh, takže člověk, který běžně neposlouchá operu, má co dělat, aby všechno stíhal. Ve finále tak může být z celého večera dosti unavený.

Komu jsou vaše muzikálové desky vlastně určené? Příznivcům muzikálů, kterým nabízíte možná trochu školenější a klasičtější podání tohoto žánru? Nebo fanouškům opery, které chcete přesvědčit, aby nad muzikálovými melodiemi neohrnovali nos?

Je to vlastně dost podobné jako u koncertu ve sportovní areně. Album je pro všechny vámi zmíněné skupiny. Budu moc rád, když si moji běžní fanoušci desku pustí a třeba malinko změní negativní názor na muzikál jako žánr. Zároveň ale bude skvělé, když si album koupí i typický muzikálový fanoušek, který by se opeře v životě neobjevil. A třeba ho napadne si říct, že se na Plachetku přijde podívat i v jeho běžnějším prostředí.

Je pravdou, že muzikály v Česku nezájmem publika v žádném případě netrpí - mnohá pražská divadla mají vyprodáno na měsíce dopředu. A to vstupenky nejsou z nejlevnějších. U opery přitom častým argumentem bývá, že jsou lístky tak drahé, že si to normální člověk nemůže dovolit.

Jasně, u opery často slyšíte, že přece nemáme na to dát dvanáct set za jednu vstupenku do Národního. Přitom nikdo neříká, že si musíte kupovat místo v loži. Na galerii nebudete mít o nic horší zážitek a za lístek dáte několik stovek. A mnohdy ti samí lidé pak nemají problém dát tisíce za popový koncert v Letňanech. Bylo by fajn, kdyby tihle lidé pak třeba nějakou sobotu v měsíci místo na muzikálové dílo zašli právě na operu. A jestli je k tomu nasměruje třeba moje deska, budu nadšený.