Potkáváme se zkraje ledna. Dali jste si nějaké předsevzetí?

Honza: Někteří členové kapely se rozhodli omezit pití.

Žofie: Vydrží jim to tak dva týdny, protože pak mám narozky. (smích) Jediný, co jsem si slíbila jako předsevzetí, bylo, že letos nebudu nikam spěchat. Všichni jsme až příliš uspěchaní.

Na konci listopadu jste hráli ve Foru Karlín. Jak na to vzpomínáte? Vyplnil se tím váš sen, nebo realita byla nakonec jiná?

Žofie: Bylo to boží. Bylo to přesně takový, jaký jsme si to představovali. Jen možná trochu náročnější. Místo oslav jsem pak dva dny jen spala.

Honza: Asi všichni z nás. Podílel se na tom tým několika desítek lidí a všichni tam odvedli skvělou práci, hlavně Tomáš Pejša z HCORE production, který to celé řídil, a náš manažer Petr Blažek z 420 production.

Žofie: Režíroval celou show, zařizoval vizuální stránku a jako celek to dobře koordinoval.

Honza: Byli jsme nadšení. Ten pohled z pódia na lidi, když spadla opona, byl nepopsatelný.

Měli jste ohnivou show. Tu jste odkoukali od Rammstein, kteří jsou tím pověstní a které obdivujete?

Honza: Rammstein mezi inspirace určitě patří. To, jak dokážou pracovat s pyrotechnikou, je nejlepší, co na světě je. Nás ohně taky uchvátily. Ale že bychom od nich vyloženě opisovali, tak to ne.

Jak jste vlastně přišli na tematiku ohně, která prostoupila i na obal alba?

Žofie: S hlavním motivem hořícího hashtagu přišel taky Pejšák a my jsme se toho chytli. Pak vznikla písnička "Fire". Zafixovali jsme se na ohně tak, že jsem je sama na sobě začala nosit, cokoliv s plamenama prostě okamžitě musím mít. A pak mám taky fire hair, že. Celý to prostě hrozně sedlo dohromady. A že to bude součástí show, to bylo hned jasný. Brali jsme je s sebou i v létě, takže se to celé krásně doplnilo. Oheň je symbol, který mi k tomu celýmu sedí. K tématu, k dnešní době.

Honza: Zároveň je to symbol vášně.

Žofie: A jak jsme do toho zapálení.

Forum je v poslední době mekkou českých muzikantů. Co bude na řadě teď?

Honza: Zopakovat to.

Žofie: Ale abychom se z toho nezbláznili, dáme tomu trochu času. Přípravy trvaly dost dlouho, makali jsme na tom od března. Poslední dva měsíce byly velmi intenzivní. Že bychom měli sílu nebo třeba finance na další, tak to teda zrovna nemáme. (smích) Ale za dva roky si to určitě rádi zopakujeme.

Krom toho že jste ve Foru pokřtili desku, zkrátili jste název kapely na MYDY. Došlo k tomu proto, že to nemohli hlavně lidi v zahraničí vyslovit, nebo proto, že vám tak stejně všichni říkali?

Žofie: Tak nějak všechno dohromady.

Honza: S tím, že je název složitej, jsme bojovali od začátku. MYDY je líp zapamatovatelný, Rabycad dělalo lidem hodně problémy. V zahraničí se často stávalo, že jsme museli ten název sáhodlouze vysvětlovat.

Žofie: Chudák Kužel nám to už několikrát navrhoval a doporučoval, ať to zkrátíme, že by nám to ušetřilo starosti, a my zatvrzele bránili Rabycad. Ale pak jsme sami museli uznat, že má pravdu, a už s deskou "M.Y.D.Y." jsme o tom začali spekulovat. Zpětně ale myslím, že s "Numbers" a celkovým naším posunem to teď sedne tak nějak víc. Zas je zkrátka všechno tak, jak má být.

Máte nějak ošetřeno, aby si někdo nevzal Rabycad a netěžil z toho?

Honza: Dělali jsme si srandu, že jak si zkrátili název Holden Caulfield, dalo by se to spojit jako Caulfield Rabycad - název kapely, kterej nikdo nechce.

X Žofie: Kluci z Deaf Heart o to shodou okolností taky projevili zájem - prý že by si odteď říkali Deaf Heart Rabycad. Nebo to třeba budeme my, rozjedem kapelu Rabycad a budeme hrát electroswing.

Honza: Ale jestli to udělá někdo jiný, tak mu upřímně nezávidím opruz s názvem a dotazy, co to Rabycad znamená. Upřímnou soustrast.

Album "Numbers" je o digitální době, která je uspěchaná a chladná...

Honza: Není to přímo o kritice digitální doby.

Žofie: Je to spíš taková glosa. Nechceme si stěžovat například na sociální sítě, je to čistě zamyšlení se nad tím, jak je to všechno na hlavu postavený. Lidi už nežijí realitou. Připravujeme se o spoustu věcí, zážitků a kolikrát o zdraví.

Honza: To jsme měli i v komentářích na koncertě. Chceme, aby si lidi užívali momenty a nevázali se na to, že musí být v kontaktu se sociálními sítěmi. Aby nechodili na koncert jen proto, aby si natočili nějaké storíčko, ale aby si užili koncert samotnej a ne prostřednictvím obrazovky. Zážitky to kolikrát degraduje.

Když jsem se s tebou, Žofko, setkala na jaře při příležitosti vydání tvé sólovky, říkala jsi mi, že s novou studiovkou máte určitý komunikační koncept, který odstartovaly cenzura brýle, které jste si vzali na Anděly. Podařilo se ho dotáhnout zdárně do konce, aniž byste něco vyzradili fanouškům?

Žofie: V podstatě jo. Všechny naše letní koncerty provázel takový robot, říkali jsme mu transformer. Říkal lidem, co mají dělat, a postupně je připravoval a lákal na konečnou transformaci, která se pak konala právě v Karlíně. Cenzura brýle jsme také celé léto nesundali. Symbolizovaly to, jak v dnešní době kolikrát sami sebe cenzurujeme pro dobro sociálních sítí. Celé jsme se to pokoušeli co nejvíc udržet, stejně tak jako to dělají někteří naši oblíbení zahraniční interpreti, kdy s novou deskou vytáhnou novou image, nový styl, … Byl to náš dlouholetý sen, do něčeho se takhle vrhnout, a dát tak celému turné a nové desce nějakou přidanou hodnotu.

Bylo těžké zamýšlený koncept utajit?

Žofie: Bylo, hlavně co se týče hudby. Udržet se, kdykoliv cokoliv sdílíš, aby nebylo nikde nic slyšet, ačkoliv už vlastně nemůžeš vydržet, až to všem pustíš.

První píseň, kterou jste vloni vykopli, byla "Freedom", která nakonec na nahrávce není. Nezapadla vám do plánů?

Žofie: Nezapadla. Už když jsme ji ale skládali, věděli jsme, že tam nebude. Byla to pro nás taková rozlučka se svobodou.

Honza: V nějakým stylu jsme skládali předchozí desky a s "Freedom" jsme si řekli, že uděláme něco jiného, úplně v jiném stylu, než v jakém pak uděláme celou následující desku. "Freedom" je typická rádiová pecka, stará mydí juchajda posunutá víc do mainstreamového směru. Proti tomu je nové album strašně alternativní. Chtěli jsme to pošťouchnout jedním směrem, abychom se posunuli na druhou stranu, a kontrast byl tak viditelnější.

Rozlučka se svobodou? Jak jste to mysleli?

Žofie: My jsme věděli, co přijde. Věděli jsme, že budeme zkracovat název, že hudba bude jiná, že to bude nový start. Poslední Mydy Rabycad.

Honza: Poslední rozjuchaný. Rozlučka s bezstarostným dětstvím a tím, jak jsme psali o veselých tématech. "Numbers" je o vážnějších věcech, je taková dospělejší.

Žofie: Deska není negativní, je vážná. Fakt se mi zdá, že jsme trochu dospěli. A že to s námi dost zamávalo.

V klipu k tomuto songu skáčete v balonech. Mají něco symbolizovat?

Žofie: Vůbec nic.

Honza: Je to prostě "Freedom" - svoboda, že si můžeme dělat, co chceme.

Žofie: Balony jsem někde objevila a strašně moc se mi líbily, hrozně jsem je chtěla někde využít. Zpětně jsem se za to ale nenáviděla, natáčení bylo hrozně náročný. Dostat se do takovýho balonu byl velmi náročnej proces a vyžadoval k tomu div ne všechny členy kapely.

Honza: Ty balony při natáčení strašně praskaly, na mně praskly tak tři.

Žofie: Protože máš nejvíc špičatý kolena.

Předchozí desku jste natáčeli v berlínských Red Bull studios. Jak to bylo nyní?

Žofie: Abychom byli konkrétní, tak ne celou, ale tři písničky, jinak jsme nahrávali na našem oblíbeném Svárově. Teď to bylo tak, že jsme si studio udělali ve zkušebně, něco málo jsme nahrávali na Svárově, a když se pomalu blížil deadline, vyhodila jsem rodiče z domu v Hradci Králové, celý jsme ho obsadili a nahrávali tam. Rodiče mají velký třípatrový dům, tak jsme si to hezky rozprostřeli - v prostředním patře jsme měli základnu, kde jsme se potkávali, debatovali, jedli, chodili na cigárka. Dole ve sklepě jsme klukům udělali studijko, tam se nejvíc tvořilo a nahrávaly synťáky, a ve vrchním patře se u rodičů v ložnici nahrávaly zpěvy. Taková malá mydí továrna. A musím tedy říct, že zatím nejlepší studiová zkušenost. Už jen to, že jsme mohli tvořit všichni společně naprosto nezávisle na komkoliv nebo čemkoliv.

Honza: Byli jsme tam v září hned tři víkendy za sebou.

Žofie: Jo, a spoustu věcí jsme vlastně nahrávali i v G.A.W. Studiu, to musí být! To už je léta taková naše základna, studio, kde vznikla naše úplně první písnička.

Honza: Zjistili jsme, že se nám nejlíp tvoří, když jsme v domácím prostředí a můžeme si rovnou všechno nahrát. Říkali jsme si, že když si sami uděláme studio, nakoupíme techniku, bude to lepší investice než se objednávat někam dopředu, kde pracujeme s větším stresem. Na výsledku se to pak podepíše. Ukázalo se to jako dobrej nápad a u těch zpěvů je to strašně znát.

Žofie: Bylo super, že jsme se scházeli a tvořili pohromadě. Že odjedeš, všechny starosti necháš v Praze a plně se soustředíš. Dovolím si také zábavnou historku z nahrávání. Rodiče mají v ložnici okna k fotbalovému hřišti, fanoušci tam každou neděli řvali tak, že to bylo slyšet až na mikrofonech. Jak kluci zjistili, že se hraje fotbal, hned jsme museli jít na čumendu, pivo a párek. To bylo velkým povyražením, a to nejen pro nás, ale i pro místní fandy. Měla jsem na sobě takový soustřeďkový tepláky, který jsou samozřejmě z flitrů, žluté boty, průhledný modrý bodýčko a přes to leopardí kožich. Aby toho nebylo málo, měla jsem jednu půlku hlavy růžovou a druhou oranžovou. Přišli jsme tam a všichni zírali jak blázen. Mám pocit, že jsem ještě měla plastovou pistolku zastrčenou za kalhotami. Chtěli jsme totiž nahrát zvuk výstřelu, ale pak jsme na to nějak zapomněli, jak nás ten fotbal rozhodil. Kluci si ze mě stříleli, a aby situaci ještě podtrhli, poslali mě pro pivo a všem zírajícím pánům kolem vysvětlovali: "To víte, dědo, my jí říkali, ať se oblíkne nějak normálně!" (smích)

Pistolka nevyšla, použili jste nějaký jiný neobvyklý zvuk?

Honza: Flašku Becherovky. Zkoušeli jsme víc flašek, která bude znít líp. Na konci (po vypití - pozn. redakce) jsme usoudili, že právě ta od Becherovky měla nejlepší zvuk. Mlátili jsme do ní paličkou, je to slyšet v pozadí "I’m Out". V "Gimme More" zas cinknul iPhone.

Žofi, vím o tobě, že máš ráda symetrické věci. Jak jsi bojovala s tím, že jsi měla půlku vlasů růžovou a druhou oranžovou?

Žofie: To mi vůbec nevadilo. Ale co mě vyloženě štvalo, bylo rozdělování pěšinky, aby žádnej oranžovej vlas nebyl na růžový straně a naopak, to byl nadlidskej výkon.

Deska má tři instrumentální písně. Jak ses s tím smířila?

Honza: Jsou tam dvě a v intru nějaký zpěv je.

Žofie: Jo jo, kamarád Ben Hájek nám tam zapěl. Ale jinak jsem v pohodě. Říkám to delší dobu, že svůj hlas v MYDY vnímám spíš jako jeden z nástrojů. Na rozdíl od mé sólovky, která je na zpěvu postavená. Myslím, že už jsme v tomhle dospěli. Když cítíme, že už je v písni něco tak trochu navíc, nedáme to tam jen proto, že by to tak mělo být. Nejsme v tomhle prudérní. Neměla jsem tedy námitky, když to kluci cítili jako instrumentálku. Písnička samotná už tak zněla dobře a já si tam ani nedokázala představit jakoukoliv pěveckou linku, která by tam vyloženě seděla. Takže jsme to nehrotili.

Aspoň máš při koncertech pauzu na převlečení, ne?

Žofie: Přesně tak!

Svými kostýmy jste proslulí. Čeho máš ve svém šatníku nejvíc?

Žofie: Samozřejmě strááášně moc lesklých a flitrovaných kousků. A hodně koncertních bot. Ty bohužel ale nikam jinam moc nevynosím, jsem hroznej ničitel a na koncertech dostávaj' dost zabrat, takže je půlka z nich docela nenositelná. Kdo by se taky divil, když v tom furt jen běhám, skáču, lítám bahnem, zapadám za pódium, že. No, a samozřejmě nesmím zapomenout na celou sbírku čelenek a jinejch headpieců od Aničky Čurlejové. Už mám doma hotový Čarbičková muzeum.

Na jaké kostýmy rádi vzpomínáte?

Žofie: Moje nejoblíbenější byly rozhodně ty s ostny, z holografické kůže. Ty nám navrhla a ušila Natálka Dufková. Bohužel nebyly příliš praktický, nedaly se totiž moc prát, a to s náma pak nechceš trávit čas v šatně. (smích) A latexový černý kalhoty, to už je taková klasika, v tom maj' kluci hezký zadky. To si pak nemůžu pomoct a furt je přes ně musím plácat.

Honza: Z toho už máme takový reflexy, že se nikdy nestavíme zadkem směrem do volného prostoru, ale ke zdi. (smích)

Žofie: Ráda je taky plácám přes pupíčky před koncertem. Občas to jde vidět i pak na pódiu, když maj' na břichách můj otisk.

Honza: Já jsem jednou takhle měl od Žofky otisk ruky dva dny.

Ještě k albu. Jak vás do úvodní "Mantry" napadlo dát (poprvé) češtinu?

Žofie: Dlouho jsme nad tím přemýšleli. Jak jsme byli ve Spojených státech, hodně lidí nám říkalo, že je na naší muzice baví to, jaký to má slovanský nádech a melodiku. Do té doby jsme si vlastně neuvědomili, že to máme zakořeněný. Tak jsme si řekli, že to o to víc podpoříme.

Honza: I v dalších písních jsme pracovali s harmoniemi, které vycházejí ze slovanského vnímání hudby. V "Gimme More" je instrumentální mezihra, která je na těchto harmoniích postavena. Nejde jen o češtinu, je tam víc odkazů na náš kulturní původ.

Žofie: Přímo s češtinou pak přišel Nèro - že by tam měl být český popěvek, sdělení, takovej vzkaz přímo pro nás navazující na to, čím jsme si prošli před Forem - že se nemáme vzdávat a nescházet z cesty.

Klip k titulní písni jste natáčeli v legendárním klubu Discoland Sylvie. Jak to na vás působilo?

Honza: Dejchala tam na nás ta historie.

Klub je spojen s kontroverzní minulostí. Máte rádi kontroverze?

Oba: Jo jo, to my rádi.

Žofie: Samotnej Discoland byl velkej bizár obecně. Přišli jsme tam a mezi všema pokynama nám bylo řečeno, ať do spodního patra radši nechodíme, že tam dost možná někdo bydlí. A v horním patře zas někdo rozhodně chodil do rohu na záchod, takže na tom asi něco bude. (smích)

Když se chytnu názvu vaší desky. Jaké číslo je vaše oblíbené?

Žofie: Shodou okolností 22, asi jak je pěkně symetrické. Forum Karlín 22. 11. mi to pěkně završilo. No, a tenhle rok 2020? To bude asi taky dost magický.

Žofko, a co Zofie Dares? Bude mít tvůj sólový projekt pokračování?

Žofie: Rozhodně to nebyla jednorázovka, takže ano, pokračování rozhodně plánuju. Kdy přesně ale, to zatím nedokážu říct.

Máš za sebou rovněž první filmovou zkušenost - natáčela jsi film "Bourák". Jakou roli jsi ztvárnila?

Žofie: Hraju zpěvačku v Bourákově oblíbené skupině z Ústí. Jsem jedna z vokalistek společně s Terkou Černochovou a Tonyou Graves. Náš leader je Matěj Ruppert, na bubny hrál Matyáš Vorda, na kytaru Adam Krofian a na kontrabas Tom Koudelka z B-Side Bandu.

Úplný dreamteam…

Žofie: Byla to zajímavá sestava, hrozně jsme si to užili. Vzniklo asi sedm písní, které speciálně pro natáčení složil Roman Holý. Přemýšleli jsme, že by byla škoda toho nevyužít. Že bychom mohli vymyslet společný koncert. Minimálně na premiéře bychom rádi, tak uvidíme. Matěj to neuvěřitelně nazpíval. Speciálně jeden ploužák, z toho čůrám blahy.

Zahrála by sis něco dalšího, pokud by přišla možnost?

Žofie: Ráda bych, když mě budou chtít. Vlastně moc ráda bych!

A co třeba soutěž Tvoje tvář má známý hlas? Šla bys do toho?

Žofie: Tahle nabídka přišla, dokonce jsem byla na několika kamerových zkouškách, ale nikdy už mě nedovybrali. Byla by to pro mě rozhodně výzva, kterou bych si ráda vyzkoušela. Spousta lidí na to nadává, jak je to otřesný, nevkusný, a vůbec si neuvědomujou, co to vlastně obnáší. Je strašně těžký někoho napodobit, skloubit pěvecké, taneční a herecké schopnosti do jednoho a být co nejvěrohodnější. To je nadlidský výkon. Nadlidský výkon, kterému bych se ráda postavila.