Vše však stále vychází ze základů, které jsou pro Jamese Harriese typické. "Superstition" je úzkou spoluprací mezi Jamesem a multitalentem Viliamem Bérešem, který měl pod palcem i produkci celého kompletu. Písničkářství tentokrát nejvíce vystupuje do popředí u balad, v nichž ovšem místo kytarových akordů často znějí klavírní linie. Podobně jako na předchozích kolekcích "Until The Sky Bends Down" a "Recorded Live In Bratislava" (v mezičase vydaném épéčku) slyšíme dechové sekce (jejich aranže jsou prací Osiana Robertse), kytary naopak ustoupily do pozadí na úkor experimentům s elektronikou a klávesami.

S popem Harries koketoval už na "Until The Sky Bends Down", držel se však více na uzdě. V té době už měl v hlavě song "Lights", který ale do konceptu této nahrávky zcela nezapadal a do finální podoby jej dotvořila až studiová session s Viliamem. Tento moment možná i otevřel stavidla dalších hudebních možností. Na albu je tak ke slyšení soudobý pop s přesahem. Jamesem milované žánry gospel, soul a blues jsou zde prezentovány v současných podobách a zároveň tak, aby bylo možné je zpětně opět rozebrat na dřeň a odehrát je jen za doprovodu akustické kytary.

Byla to tedy velká výzva, ale i inspirace, co způsobilo to, že novinka zní jinak než zbytek diskografie tohoto u nás usídleného britského písničkáře. "Lights" (s kytarovou vybrnkávačkou), "Reckless Love And Slow Redemptition" nebo nakažlivě euforická "Sorry" jsou moderně znějící pop, který by bez problémů měly pojmout všechny rádiové étery. Titulní "Superstition" a "Before We Were Lovers" tyto experimenty na chvíli krotí a sázejí na akustiku.

Na desce jsou i momenty, kdy Harries ubere tempo: v naléhavé "Something Like This" a dojemné "Stars" se naplno uplatňují jeho cit pro folk a nezaměnitelná práce s hlasem. V prvním z této dvojice songů zpívá druhý hlas slovenská zpěvačka Blanch (její loňská deska "Delusion" se právěm stala objevem na indiepopové scéně) a jejich vokální harmonie dělají z tohoto tracku aspiranta na velký hit. Závěrečná "You Meant Everything" si naopak nejdříve jen pohrává s náladami a až později se rozhýbe lehkým reggae feelingem.

Natáčení "Superstition" dalo Jamesovi nemalý prostor (nejenom ten v časové rovině) k poznávání i prožívání témat lásky a ztráty, která jej následně inspirovala ke tvorbě. Pro jeho skalní fanoušky bude dílo možná oříškem, neb přináší mnohé nově znějící formy. Na druhou stranu lze všechny tyto změny chápat jako logický krok. Rozhodně ale neplatí, že by Harries najednou vystoupil ze své pozice písničkáře s kytarou, svou roli zde spíše hrála touha vyzkoušet si i jiné přístupy. A to se povedlo.