"Conversation..." je neobvyklá šňůra, která nabízí blízký kontakt publika s takovou osobností, jako je Nick Cave. A protože se turné vzhledem k jazykové bariéře Česku vyhnulo, vypravili jsme se do Německa. Minulý rok do Berlína a letos do Baden-Badenu. A pokaždé to stálo za to.
Live: Conversation With Nick Cave
místo: Festspielhaus, Baden-Baden, Německo
datum: 20. ledna 2020
setlist: The Ship Song, The Weeping Song, Into My Arms, Stranger Than Kindness, The Mercy Seat, O Children, Jubilee Street, Avalanche, Waiting For You, Fifteen Feet Of Pure White Snow, Star Charmer, Higgs Boson Blues, Palaces Of Montezuma, Skeleton Tree, Stagger Lee
Když
Nick Cave asi před rokem a půl rozjel svůj web The Red Hand Files, byl to poměrně překvapivý krok. Princip
ptejte se mě, na co chcete, a já tady budu odpovídat mohl dopadnout jakkoliv. Třeba jako marketingová kampaň, kde odpovědi obstarává jeho PR tým. Když si ale tyto zápisky přečtete, překvapí vás otevřenost, upřímnost a poctivost, s jakou jsou připravovány. Nepochybujete, že jde fakt o Nickovy vzkazy.
© facebook interpreta Se stejnou logikou pak hudebník nastartoval "Conversation With Nick Cave". Blízká setkání s fanoušky, které si pouští doslova až k tělu, večery, které nemůže mít z logiky věci úplně pod kontrolou. Stát se může vlastně cokoliv. Záleží na lidech. Jak se budou chovat, na co se budou ptát, s jakým záměrem přijdou. Jediným ochranným momentem, místem pro pauzu, pro nějakou dramaturgickou změnu, pro posun kamkoliv, je klavír, ke kterému se Cave, když se mu zachce, odebera a vlastně si odpočine u zpěvu písně.
Když jsme tento formát navštívili před rokem v Berlíně poprvé, byli jsme nadšeni Nickovou otevřeností, fakt dobrým přístupem návštěvníků, cenným tříhodinovým setkáním s jedním z nejvěších hudebních hrdinů. A tak jsme, když byla příležitost, vyrazili podruhé. Do Baden-Badenu. (Vstupenky jsme mimochodem kupovali uprostřed porady v práci, protože tyhle koncerty se vyprodávají v řádu prvních desítek minut.)
Asi pět minut po půl osmé se zhasíná v sále a z reproduktorů se rozezní báseň "Steve Mc Queen". V jejím průběhu přichází Cave na pódium, kde už sedí asi tři desítky šťastlivců, kteří sehnali ty nejlepší lístky. Usedá ke klavíru a spouští "The Ship Song", po němž hned následuje "The Weeping Song". A pak může začít konverzace. V sálu jsou rozmístěni lidé s mikrofony a světelnými meči, to aby bylo vidět, kde je zrovna připraven někdo s dotazem.
Začátek tentokrát úplně nevychází, nejde totiž ani moc o otázky jako spíš o vzkazy.
"Ahoj, Nicku, 'Ghosteen' mě strašně moc zasáhlo, přinesla jsem ti kytku a můžeš se mi podepsat?" "Děkuju, jasně." Podobných případů, kdy člověk prosí o podpis nebo přichází s nějakým vyznáním nebo touhou exhibovat (
"Mohla bych jít na pódium a zeptat se tě tam a mohl by mě při tom přítel nahrávat?" "Jo, pojď.") je v Baden-Badenu dost. Mnohem víc než před rokem v Berlíně. Až si říkám, že je to škoda, že tohle přece nemůže Nicka bavit. Ale on je chápavý a vstřícný. Nenechá si samozřejmě líbit všechno - když už povídání přesahuje míru trapnosti, ukončuje ho. Buď písní, nebo vyzváním jiného tazatele. Vždycky ale velmi taktně a bez nějakého rýpání.
Lidé se dost často ptají i na jednotlivé písničky. Dozvídáme se třeba, jak došlo k té akceleraci uprostřed "Jubilee Street" (
"Byla to vlastně chyba, kdy jsme měli nahrané dvě verze té písně a omylem jsme je spojili dohromady. A tak se nám to zalíbilo, že jsme to tak nechali."). Překvapivě se tu dnes hovoří o "Nocturamě" (Cave:
"Ta deska se nepovedla." Člověk z publika:
"To není pravda, je fakt dobrá." Cave:
"Mám z ní něco zahrát?" Člověk z publika:
"Ne, nemusíš.").
© facebook interpreta Otázky na písničky tak často definují setlist koncertu, dochází i k velkým překvapením a málo hraným kusům. Tentokrát je největší zvláštností naživo snad nikdy předtím nehraná "Star Charmer", béčko ze singlu "Heathen Child" od
Grinderman. K ní se dojde tak, že se jedna posluchačka zeptá:
"Na Instagramu tvé manželky jsem viděla krátké video s kouskem tvé písně, kterou neznám. Co to bylo za skladbu?"
A nejhezčí okamžiky nastávají, když se někomu povede zeptat se na něco, co Cave rozvine, k čemu má hezkej příběh. Moc hezky tu mluví o
Johnnym Cashovi, kterého fakt obdivuje, nebo o
Leonardu Cohenovi (následuje cover jeho "Avalanche"). Padne i dotaz na drogy (
"Už víc než dvacet let je neberu a jsem mnohem kreativnější a je mi mnohem líp, fyzicky i psychicky."). Je pozoruhodné, že se na vystoupení sjeli lidé z velmi širokého okolí - ptají se tu fanoušci z Rumunska, Španělska, Itálie, Francie, Izraele, Británie. A když asi ve dvou třetinách večera zazní první dotaz od místního, otočí to Cave zpátky a zeptá se i on:
"Můžu mít taky jednu otázku? Baden-Baden. Proč je tam to Baden dvakrát?" Na což se dočká odpovědi:
"Já nevím. Já jsem tu novej."
Během vystoupení zazní patnáct skladeb včetně koncertní premiéry "Waiting For You" z aktuální desky, další grindermanovky "Palaces Of Montezuma" nebo klasických hitovek jako "The Mercy Seat" nebo "Higgs Boson Blues". Všechno samozřejmě v aranžích ořezaných na absolutní intimitu Caveova hlasu a jeho piana. To je obložené desítkami listů papíru se skladbami, a když zpěvák nemůže nějakou najít, přiběhne ze zákulisí pomocník, který přesně ví, kam sáhnout.
Na téhle šňůře je fajn, že každé představení je jiné, ať už co se týče zahraných písní nebo komunikace s diváky a interakce. Je to vzrušující setkání, velmi blízké a intimní. A kdyby měl člověk čas a bylo snadné sehnat lístky, určitě by rád zvládl těch večerů několik. Pokud se vám naskytne příležitost, neváhejte ani chvíli. Stojí to za to. A třeba se vám povede se na závěr připlést k pódiu a ulovit autogram, jako to v Baden-Badenu stihla asi dvacítka příchozích.