Prohlásil jste, že při nahrávání alba "D.Y.K." jste v New Yorku nahlédl do světa bez hranic. Jaké to v něm je?

Měl jsem na mysli především osobní hranice. V takovém světě je krásně, protože když nemáte hranice a ani si je sám sobě neutváříte, což je pro dnešní společnost typické, je vše mnohem jednodušší a svobodnější.

Vy jste si v minulosti sám sobě hranice utvářel?

Ano, musel jsem zapracovat na tom, abych to už nedělal. Například jsem si myslel, že nezazpívám určité výšky. Pak jsem začal chodit k profesorce zpěvu Pavle Fendrichové. A kromě toho, že jsem u ní zpíval, jsme si také hodně povídali. Zjistil jsem, že hodně věcí týkajících se zpěvu vychází z hlavy. Díky tomu jsem si uvědomil, že žádné hranice mít nemusím. A že když něco nezazpívám, tak to zkrátka nezazpívám. Hlasivky přirozeně mají nějaké fyzické dispozice, ale v mém případě šlo hlavně o duševní hranice. Jsem rád, že jsem si s nimi postupem času poradil.

Platilo to i při skládání hudby?

Také tam jsem si dřív stavěl hranice, protože jsem si vůbec nevěřil. Měl jsem pocit, že to, co chci hudebně i slovně říct, nikdo nebude brát v potaz. To se touto deskou změnilo. Něco jsem si odžil a dnes už vím, že i kdybych říkal naprosté hlouposti, je to zkrátka můj názor. Uvědomil jsem si, že už mi tolik nevyhovuje být jen interpretem. Chci co nejvíc ovlivňovat to, co dělám. Začínám to praktikovat už i při svých dalších činnostech - ve filmu nebo v divadle. Do všeho asi mluvím trochu víc než ostatní herci nebo zpěváci.

V tiskové zprávě stojí, že vaše sólová novinka je "nekompromisní autorské album". Jakých kompromisů jste se snažil vyvarovat?

Byl jsem nekompromisní sám k sobě. Chtěl jsem udělat album tak, aniž by mi někdo písničky psal a já je pouze zpíval. Pracovali jsme na něm dohromady s Ondřejem Pivcem a Kennedy Administration. A prvním hybatelem jsem byl vždy já. Na předešlých deskách to tak často nebývalo, mnohdy jsem byl jen interpret. Hudební kompromisy jsme ale nikdy nedělali ani s B-Side Bandem a Nightwork. Vždy jsme si desky vydávali sami, takže jsme vše měli ve vlastní režii. Dokonce i v Universalu, kde nové album vydávám, pochopili, že se mnou asi nebude lehké pořízení. (smích) Jsem rád, že se mě nikdo nepokoušel nijak usměrňovat.

Ondřej Pivec žije v USA už deset let a má na kontě i Cenu Grammy za album s Gregorym Porterem. Jak k vaší spolupráci došlo?

Vlastně už ani nevím. Nejspíš to bylo tak, že jsem mu jednoduše zavolal a požádal ho, jestli by se mnou do toho nešel. Nápad udělat si nějakou svoji vlastní kapelu se zrodil už dávno, někdy před devíti lety. Moje představy o tom, s kým bych měl na takovém projektu dělat, se ale postupem času měnily. Až se nakonec ustálily u Ondřeje.

Co vás při nahrávání v New Yorku nejvíc překvapilo?

Nečekal jsem od tamních muzikantů takovou pokoru, vděčnost a přátelskost. Ale nemohu tvrdit, že by takové vlastnosti newyorští hudebníci nikdy neměli. Jen já jsem tam nikdy nebyl. Myslel jsem si, že vzhledem k tomu, co ti lidé dokázali, se budou chovat jako hvězdy. Jenže opak byl pravdou. Přišel jsem mezi ně a zjistil, že to jsou normální kluci a holky. Překvapila mě jejich obrovská profesionalita. Na tamním trhu je veliká konkurence, a tak se hudebníci o to víc snaží, jsou na nahrávání perfektně připraveni. Mám pocit, že nám v Česku taková vlastnost někdy chybí. A mluvím tak i ze svojí vlastní zkušenosti. Byla to jedna z věcí, které mě motivovaly k tomu, abych nahrával v New Yorku - chtěl jsem se vybičovat k nějakému trochu jinému výkonu.

Jako osvobozující jste vnímal i to, že jste byl v New Yorku pro veřejnost úplně neznámý člověk. Využil jste toho a udělal něco bláznivého, co by vás v Česku ani nenapadlo?

Udělal. Když jsem na jevišti, jsem vrcholný exhibicionista, ale mimo něj se dost stydím. Proto se stává, že když mě někdo v civilu poprosí, zda bych zazpíval, většinou to neudělám. Ne proto, že bych byl namyšlený, ale proto, že se opravdu stydím. Je vtipné vidět, že podobně to má i můj syn. V New Yorku jsem bydlel v hotelu Carlyle a jednou večer jsem zašel do hotelového baru a nalil do sebe asi pět panáků. Hrálo tam jazzové trio a já odhodil stud a zeptal se hudebníků, jestli bych si s nimi nemohl zazpívat jazzový standard, písničku "All Of Me". Souhlasili, zahráli jsme si spolu a oni byli evidentně příjemně překvapeni. Měl jsem radost z toho, že to, co praktikuji tady, funguje i venku. A pak jsem se zase začal stydět.

Singlově desku reprezentuje hravá píseň "Mr. Beat" o lidech s růžovými klapkami na očích. Potkáváte takové lidi často?

Celkem často. Máme například takového premiéra. Patří sem i lidi, kteří vůbec nehledí na to, co je za nimi a co za sebou nechají za spoušť. Mám pocit, že jich je spousta. Bagrujeme, bagrujeme a uniká nám, že jsme rozbagrovali celou Zemi. Naše planeta a příroda jsou pro mě asi největší inspirací. Je docela kruté sledovat, jak ji drancujeme.

Sám ale přiznáváte, že o celkovém zvuku alba toho při jeho pestrosti písnička mnoho neříká.

Je to tak. Na albu je třináct písní a já mám pocit, že z dvanácti z nich by klidně mohly být singly. Každý singl, který vydám, bude úplně jiný. Od začátku bylo mým záměrem, aby byly skladby co nejvíc různorodé. A věřím, že se to povedlo.

Jaká témata vás při skládání písní ovlivňovala?

Velkým tématem je láska. Jak s humorem, tak bez něj. Je to asi nevyčerpatelné téma. Ale zpívám třeba i o svém autě - v písničce "Mercedes". Dokonce i v mercedesu vznikla. Je tam také intro, celé převzaté z mého telefonu, protože jsem nechtěl, aby to byla jen navoněná deska. Snažil jsem ukázat i to, jak vznikala. Dále zpívám o telefonech, protože v nich skrýváme mnohá tajemství. Telefony nás proto dost zásadním způsobem ovlivňují. Pro mě je to dlouhodobé téma, zjistil jsem, že jsem byl na nich dost závislý. Snažím se s tím něco dělat, protože je to cesta do pekel.

Jak desku představíte koncertně?

Na koncerty se chystáme na přelomu května a června. Jde zatím spíš o takové miniturné, konkrétně o sedm vystoupení. Chci pozvat všechny hudebníky, kteří se na nahrávání podíleli, předvést písně naplno i s celou americkou kapelou.

Máte ambice vyrazit i do světa?

Ambice ne, ale přání ano. A veliké. Proto jsem vlastně desku dělal. A proto je celá v angličtině. Byl bych rád, kdyby se ta hudba dostala i někam ven. Je jedno kam, může to být do Polska, ale třeba i do Zimbabwe. Bude záležet na souhře mnoha věcí, zda se to povede. Věřím, že vydání desky u Universalu jakožto nadnárodního vydavatelství by mohlo být dobrým startem. Jsem v každém případě rád, že nejprve představíme album u nás, protože to tady mám rád.

Uvedl jste, že vaše společné fungování s B-Side Bandem sólové album neohrozí. Máte teď nějaké konkrétní plány?

Spolupracovat budeme určitě dál. Ale teď bych se chtěl co nejvíce věnovat sólovce, protože už jen jejímu nahrávání jsem dal spoustu času. Řekl bych, že zmíněné miniturné na přelomu května a června bude takové zkušební. Uvidíme, co na nás lidi řeknou a jestli bude zájem o další vystoupení. Desku s B-Side Bandem ovšem výhledově také plánujeme.

Během oslav třiceti let od Sametové revoluce jste si zazpíval v Lucerně po boku Marty Kubišové. Jak významný to pro vás byl zážitek?

Velice významný. Bylo to krásné. Celý koncert byl od začátku až do konce nádherným zážitkem. Lidé tomu šli hodně naproti, byli si vědomi toho, co pro nás všechny znamená, že můžeme třicet let jakžtakž žít ve svobodě. A společné vystoupení s Martou? Je pro mě těžké to popsat. Z profesního hlediska to pro měl byl určitě jeden z vrcholů letošního roku. Jsem za to nesmírně vděčný.

Máte jako zpěvák ještě nějaký nesplněný sen?

Ani ne. Přehodnotil jsem svoje priority, uvědomil jsem si, že hudba není všechno. Hlavní je, aby byly děti zdravé. A když k tomu bude turné po Americe, bude to skvělé. Je to ale otázka tak obrovské budoucnosti a nejistoty, že jsem zatím takto konkrétně nepřemýšlel. Možná začnu. Čím konkrétněji totiž člověk přemýšlí, tím větší šanci má, že se mu jeho představy vyplní. Už bych ovšem nemohl cestovat, aniž bych s sebou měl rodinu. V každém případě mě těší, že sen nahrát desku v USA jsem si splnil. Její energie mě baví.