"Jednou tě potkám" je Mišíkovým velkým studiovým návratem, byť asi zůstane návratem jednorázovým, a také výjimečnou deskou, první, na níž se zpěvák obešel bez téměř neodmyslitelných ETC. Producentsky se o ni postaral Petr Ostrouchov se svou kapelou Blue Shadows (na koncertě v Arše doplněnou o dechovou sekci, posily z ETC Pavla Skálu a Vladimíra Pavlíčka a hostujícího Jaroslava "Olina" Nejezchlebu) a Mišíka nenápadně poposunuli do jiného, křehce folk-rockového soundu, který ale má stále solidní bigbítový základ. I z tohoto důvodu byl křest ojedinělou událostí. Byla to totiž jedinečná příležitost slyšet živě nové věci v původních aranžích a taky, jak se ukázalo, starší kusy novým pohledem.

Vladimír Mišík totiž celý večer koncipoval jako jakési kariérní best of. Zazněly tak kusy nejen z bohatého katalogu ETC, ale třeba i "Já a dým" od Flamenga, v níž příčnou flétnu nahradili zmínění dechaři, na závěr došlo i na "Slunečný hrob" z dob hraní s Blue Effectem, který už jsme na koncertech dlouho neslyšeli a který si po zásluze vysloužil potlesk ve stoje. Nutno říct, že ovace nebyly ten večer první.

Celý program byl rozdělen do tří celků (respektive čtyř, budeme-li počítat i přídavek, který se vtipně obešel bez odcházení z jeviště). První blok byl onen výběr hitů, včetně obligátních kusů "Šmajdák a ploužáky", "Jednohubky" a nově zaranžovaného "Špejchar blues" či méně hraných "20 deka duše".

Most mezi starými a novými věcmi obstaral host koncertu, irský zpěvák Paul Brady. Jeho sedm písní (tři sólo, čtyři se skupinou) bylo přece jen možná trochu dlouhých, a večeru zbytečně začal padat řetěz.

Návrat hlavní hvězdy programu na jeviště a blok tvořený křtem alba (whisky a kořalka, jak jinak) a novými písničkami tempo úspěšně nahodily zpět a pak už se jen šlapalo na plynový pedál: reprezentativní průřez novou deskou, svižnější kusy "Něco ve mně chrčí", "Jo, jo, jo, jo!", "Pět hospod, jedna ulice", intimnější "Jednou" či "Most" - vše ve verzích hudebně (a hlavně i pěvecky) velmi blízkých těm na albu.

Jistá obava, jak si s nimi Vladimír Mišík, i kvůli někdy poněkud nevyzpytatelnému zdravotnímu stavu, poradí, byla přece jen na místě. Celý koncert ovšem zvládl bravurně, zpíval s plnou vervou, ale uvolněně, zářil spokojeností. Jako by mu nové, velmi osobní, album vlilo do žil novou krev. S humorem glosoval svoje zdraví i historky, které říká vždycky, došlo i na lehké špičkování s kapelou.

Netradičně v angličtině zpívaná "Proč ta růže uvadá" a nezbytná "Variace na renesanční téma" celý koncert dovedly až do zdárného konce, úplnou tečkou byl "Slunečný hrob", který celý křest zakončil důstojně a hlavně na vrcholu. Dlouhý potlesk a dojetí v očích muzikantů byly naprosto na místě. Takhle vypadá návrat se vší parádou.