David Garrett u nás poprvé vystoupil před čtyřmi lety, kdy společně s Českou filharmonií zahrál dvě skladby Antonína Dvořáka a jednu Maxe Brucha. Úterní koncert byl něco zcela jiného. Německý houslista totiž v posledních několika letech vsadil prakticky pouze na klasický crossover, kde se plně projevuje jeho vášeň k rockové hudbě a k aktuálním či léty prověřeným hitům.

Na jeho druhém českém koncertě byste tak stěží hledali orchestr, místo něj na scénu ve vysočanské aréně úderem osmé hodiny za blikání světel nakráčela de facto rocková kapela se dvěma kytaristy, basákem, bubeníkem a klávesistou.

Loni na konci října vydal Garrett dvoudiskové album těch největších hitů "Unlimited". Právě tato kompilace dala celé šňůře jméno, motto a náplň. Hudebník má pro toto turné de facto stálý setlist a nezasahoval do něj ani v Praze, a to i přes to, že, jak sám tvrdil, připadlo na ten večer desetileté výročí jeho koncertování s kapelou.

Během pondělního setu tedy zazněly hity Toto, Nirvany, AC/DC, Michaela Jacksona, Metalliky, Led Zeppelin, Guns N' Roses a dalších. Mezi ně muzikant vložil několik velmi známých kompozic z oblasti vážné hudby, převážně od Johnna Sebastiana Bacha a Ludwiga Van Beethovena. Poměrně velkým problémem však bylo, že většina z nich zněla naprosto stejně, měnily se pouze melodie. Vzhledem k tomu, že Garrett je velmi oceňovaným klasickým houslistou, nedá se říct, že by si neuměl pohrát s dynamikou skladeb a jejich atmosférou. Tentokrát ovšem dominovala jeho snaha předat publiku maximální porci energie, jaké je schopen. Neuvědomil si tak, že stále platí "Čeho je moc, toho je příliš".

Samozřejmě, neplatilo to úplně po celou dobu koncertu (rozděleného přestávkou na dvě části). Mezi ty rozhodně povedenější skladby patřila "Superstition" Stevieho Wondera, "Tico, Tico" Zequinha de Abreu, kde předvedl výborné pizzicato, a to jak v klasickém držení, tak v držení pro housle netradičním, kytarovém. Dále z klasických kusů zazářila "Clair de Lune" Clauda Debussyho a pak závěrečná dvojice, kam zařadil Princovu "Purple Rain" a poctu skupině Queen.

Přemírou energie naopak trpěly Beethovenovo "Scherzo", "Stairway To Heaven" od Led Zeppelin, v níž vyměnil své stradivárky za elektrické housle, a především pak Chačaturjanův "Šavlový tanec", u nějž je velmi jednoduché sklouznout k odrhování a Garrett klouzal opravdu zdatně. Škoda, že v setlistu chybělo víc věcí jako ona soulová "Superstition" či latinské rytmy "Tico, Tico", zkrátka cokoliv, co by rozbilo a odlehčilo v podstatě jednolitý tok hudby. Mohla to splnit například "Celtic Rondo" z alba "Music" nebo "Wrecking Ball" z "Explosive".

Další nedotažeností bylo, že hlavní protagonista hned v úvodu slíbil skvělou show, nejlepší, jakou kdy připravil. Kdo se po těchto slovech těšil na něco extra, musel být hodně zklamaný. Design světel byl spíše podprůměrný, projekce na obrazovce za pódiem postrádaly jakoukoli originalitu a víceméně kopírovaly klipy a chyběl vlastně jakýkoli originální nápad. Tím byl prvek show v podstatě vyčerpaný a je nutné podotknout, že i většina českých kapel a interpretů s výpravou podobných rozměrů nabízí daleko více, a snadněji tak vtáhne návštěvníka do děje.

Na druhou stranu je třeba říct, že celá tato výprava nebyla připravovaná pro takovýto prostor a lépe by se vyjímala například v nedávno otevřené hale O2 Universum. Pro tento koncert byla kapacita O2 areny o něco snížená, pódium bylo umístěné více do středu, horní ochoz byl uzavřený, i tak se ale našlo poměrně dost nezaplněných míst.

Navzdory všemu, co bylo do této doby napsáno, je ovšem třeba poznamenat, že publikum se bavilo velmi dobře. Napomohl tomu David Garrett sám. Má v sobě jiskru, což oceňovaly především dámy, a nechyběl mu ani vřelý kontakt s lidmi. Většinu skladeb a písniček náležitě uvedl, představil i něco málo ze své kuchyně a lidi sedící na ploše nadchnul ve chvíli, kdy se mezi ně vydal a sedal si na prázdná místa. Ocenili, když si ve "Viva la Vida" Coldplay pohrál s looperem, a tak nebylo divu, že když je v Collinsově hitu "In The Air Tonight" požádal, aby rozsvítili svoje LED diody na mobilních telefonech, arénu okamžitě ozářilo bílé světlo. Velmi úsměvný moment přišel, když si pro "Ain't NoSunshine" vytáhl z publika sotva školou povinnou Američanku a posadil si ji na pódium. S lehkou závistí pak ostatní ženy mohly sledovat, jak jí hraje do ouška, zatímco mladá slečna daleko více sledovala, co se děje kdesi za scénou. Výsledkem toho všeho bylo, že se hudebníkovi nakonec tleskalo ve stoje.

I přes toto ocenění nelze pražský koncert zařadit mezi ty, které byste měli zažít, než umřete. Klasický crossover je velmi speciální disciplína, u níž je velmi tenká hranice mezi dobrým vystoupením a estrádou. Že to lze udržet na té správné straně, nám v minulosti dokázal například klavírista Maksim Mrvica, houslistka Vanessa Mae nebo kvarteto Bond. David Garrett se v pondělí přes tuto hranici bohužel několikrát přehoupnul a nezúčastněného diváka si příliš nezískal. Rozhodně je tedy kam růst a co zlepšovat.