Druhý festivalový den papírově na první pohled nevypadal tak silně jako ten předchozí a v areálu to bylo poznat. Podstatně vzdušnější, prostornější Ostrov svobody se tak mohl na chvíli nadechnout, než jej zase v dalších dnech zaplaví davy návštěvníků s jednodenními vstupenkami. Dává to smysl, na dvou hlavních scénách totiž byla celý den muzika takřka jen pro jednu cílovou skupinu posluchačů. My máme ale britskou scénu tuze rádi, takže o to více jsme si všechny koncerty užili.

Program na hlavní scéně odstartovali Quimby, což je jedna z nejslavnějších maďarských formací, jejíž nenáročný bigbít si na Szigetu můžete poslechnout takřka každoročně. Lidí ale přišlo tak málo, že by se klidně vešli na domácí Volt stage, kde má své vlastní útočiště většina maďarských spolků. Včetně třeba i u nás docela populárních Ivan & The Parazol, kteří na ní hráli večer.

Ve stanu A38, který se oficiálně jmenuje Mastercard Stage by A38, se představila Tove Styrke. Švédskou popovou zpěvačku v kovbojském sexy outfitu s třásněmi a svatebním závojem by si mohli oblíbit všichni fanoušci Ellie Goulding a Zary Larsson, k nimž má její tvorba nejblíž. Více než její hudba ale zaujal souboj sekuriťáků s fanouškem, který si na koncert přinesl švédskou vlajku. Těm se totiž nelíbilo, že byla připevněná ke stožáru, a tak mu ji sebrali a chtěli z ní stožár přilepený tejpou odstranit. Pochopitelně jim to moc nešlo, tak na to asi po čtvrthodině marného boje nasadili zapalovač a stožár nakonec zabavili. Sami se při tom trochu i popálili, dobře jim tak. Proč jim ale zrovna tento stožár vadil tak moc, že ho museli zpacifikovat, když běžně u hlavní stage vlaje při koncertech i dvacet vlajek, to už asi nezjistíme.

Franz Ferdinand trochu trpěli tím, že hráli za světla. Ve tmě na Rock For People se jim podařilo rozjet ultimátní párty, tady to ale zpočátku trochu dřelo. Alex Kapranos se díky dvojici nových členů nemusí v posledních měsících tolik soustředit na svou kytaru a občas ji i odloží, což v Budapešti demonstroval spokojenými výlety na molo za fanoušky a zase zpátky. Jedovatě návykové riffy "Do You Wanna", "Love Illumination", "Michael" nebo zabijácký průlomový hit "Take Me Out" rozskákaly Sziget až k nebesům a oproti podivnému hradeckému finiši zdejší závěr působil semknutějším dojmem. "This Fire" se samozřejmě vygradovalo a z podřepu si na něj vyskočili všichni přítomní, jeho délka ale nebyla tentokrát tak přehnaná. Stejně si ale tihle rodáci z Glasgow zaslouží poklonu. Vždyť to z celé té invaze kytarovek z počátku tisíciletí spolu s Arctic Monkeys dotáhli vůbec nejdál a pořád točí desky, které stojí za pozornost. Klobouk dolů.

Také Pale Waves jsme před měsícem viděli v Hradci Králové. A ještě předtím ve Foru Karlín jako předskokany The 1975. Náhoda? Nemyslíme si. Se svými slavnějšími kolegy toho totiž mají společného opravdu hodně. Obě formace pocházejí z Manchesteru, obě se prezentují líbivým synth-popem, pro nějž se hodí bubenicí Pale Waves prezentované heslo i>"HappySad", jenž si nechala i vytetovat. Znázorňuje totiž, že ačkoliv zní hudba vesele, texty jsou hodně pochmurné. Obě kapely jsou také pod stejným managementem, který je častokrát na festivaly bookuje společně, a aby toho nebylo málo, zpěvačka mladšího uskupení má takřka stejný účes jako Matt Healy z The 1975. Ten jim také režíroval klip k "Television Romance", pokud byste ještě potřebovali další důvod o jejich provázanosti. A konečně - oba vokalisté se na koncertě prezentují ležérně, trochu znuděně a zdánlivě nepřítomně. Ještě jsme ale nerozluštili, zda je za tím alkohol nebo jde čistě o image.

V každém případě ale Heather Baron-Gracie & spol. přilákali vzhledem ke své dosavadní velikosti solidní množství lidí, z nichž velká část znala alespoň finální song "There's A Honey". Jediné, co moc nesedí, je jejich adorace Blink-182, Avril Lavigne, Bon Jovi a The Cure coby hlavních vzorů, protože nic z toho v jejich růžovoučkém synth-popu hraném v gotickém oblečení neuslyšíte. Ale co. Jsou skvělí. A jejich debut "My Mind Make Noises" taky.

Richard Ashcroft byl letos ve stejné pozici jako loni Liam Gallagher. Nejde jen o to, že žánrově spadá taktéž do škatulky devadesátkového britpopu. Jeho účast na Szigetu a hlavní stagei byla ale spíše záležitostí prestiže festivalu a určitého ocenění za zásluhy, než že by patřil mezi ty, za nimiž lidi přišli především. Což bylo v poloprázdném prostranství pod hlavní scénou dost poznat. Není se co divit, vždyť o jeho sólové desky má dnes zájem už jen velmi úzká sorta posluchačů a všichni víme, že nic jako "Bitter Sweet Symphony" už nenatočí.

Určitou hořkost si ale uvědomoval i sám Ashcroft a několikrát během svého koncertu nadával, vztekle boxoval do mikrofonu a naštvaně vzkazoval pořadatelům, že už nikdy nepřijede, pokud by ještě někdy měl hrát za světla jako nyní. Jedním z problémů patrně byly odposlechy, neboť jako jeden z mála letošních vystupujících dává přednost klasickým bednám na pódiu místo dnes už široce rozšířených in-ear odposlechů. A i k tomu měl jízlivou poznámku o tom, že má radši bedny, kde slyší kromě vlastní hudby i publikum pod sebou, zatímco všichni ti namachrovaní egoisti s in-eary si do uší pouští akorát svůj vlastní hlas.

O jeho démonech si asi můžeme myslet své, faktem ale je, že to jemu i jeho kapele hrálo náramně. Žádná elektronika, jen pěkně postaru tradiční nástroje v čele s parádně nazvučenou kytarou a skvělým hlasem. Příjemná poslechovka, ovšem jen do doby, kdy ve finále vzpomněl na největší komerční úspěch svých The Verve. Ikonické housle sice zněly jen zprostředkovaně, přesto bylo ale živé provedení "Bitter Sweet Symphony" dosud nejsilnějším zážitkem celého Szigetu. Ta píseň vůbec nezestárla, a jak už byl Ashcroft v ráži, tak do ní dal pořádně vzteklé emoce. Když pak zpíval na kolenou "Did you ever feel down?" a házel u toho sebou dopředu a dozadu, mělo to obrovskou sílu. Neopakovatelný okamžik.

Tím ale úžasné zážitky nekončí. Hned po přeběhnutí do A38 následoval další mimořádný koncert. I když právě tento se zdál být jako z úplně jiné části vesmíru. Yungblud byl po skončení Ahscrofta už za půlkou svého vlastního setu, takže novinku "Time In A Bottle" z "Rychle a Zběsile: Hobbs & Shaw" už jsme nestihli, nakonec ji ale prý stejně ani nehrál. Z atmosféry ve zcela zaplněném stanu ale bylo jasné, že tady jsou sympatie s publikem vzájemné a obzvlášť vřelé. Rapper vystupující v ženských šatech a fialovou sádrou na ruce, si na pódium pozval i svou maminku kvůli songu "Parents", v závěru pak i asi deset fanoušků z prvních řad. Po scéně běhal, skákal, hecoval, klaněl se na kolenou publiku za milé přijetí a na znamení lásky oblízl kameru, která ho zrovna snímala.

Podobně jako jeho kolega a kamarád Machine Gun Kelly, jehož cover "I Think I'm OKAY" rovněž zahrál, měl na scéně nikoliv jen DJe, ale bubeníka s kytaristou a ty obrovsky chytlavé věci, co spolu hráli, nebyly ani tak hip-hopově, jako spíše punk-rockově rozjeté. Obrovská energie, neskutečné nasazení a dojemná tečka, kdy ho všichni ti poskakující fanoušci spontánně objali. Jako pozvánka na podzimní koncert v Roxy to bylo geniální. Toho už podruhé v tak malém klubu neuvidíme.

The 1975 vydali na začátku roku nové album "A Brief Inquiry Into Online Relationships", na němž chybí jasné hity a na musicserveru ještě nemá recenzi, protože ho touto dobou měla doplnit jeho druhá část "Notes On A Conditional Form" a my chtěli zhodnotit obě desky jako celek, když tak byly zamýšleny. Druhá půlka ale zatím venku stále není a dle posledních informací vyjde až na jaře, a tak zatím jen doufáme, že bude lepší než ta první. A to má prý vyjít ještě i trojka. Nebude asi náhoda, že hlavní singly "Give Yourself A Try" a "TOOTIMETOOTIMETOOTIME" s vokodérově zmodulovaným hlasem odezněly hned ze začátku, abychom je už měli za sebou. Dav fanoušků byl tou dobou zcela zahalen do nevídaných oblaků dýmu, který se rozptýlil až někdy v půlce. A než jsme se k ní propracovali, slyšeli jsme euforickou "She‘s American" se sólem na saxofon, viděli dvojici tanečnic, která v tomto žánru není vůbec obvyklá, a Matt Healy si ke svému rudě blyštivému outfitu donesl i batoh, čepici s ušima od Pikachu nebo fialový, chlupatý klobouk po babičce. A i tady nezbývalo než se ptát - je to všechno připravená součást show, nebo jsou opravdu tak nevyzpytatelní a dělají si, co chtějí?

The 1975 už jste jistě i vy měli možnost vidět mnohokrát jak u nás, tak v zahraničí, protože dlouhodobě patří mezi nejpracovitější kapely. A i když za sebou mají řadu vynikajících vystoupení, platí, že se chtějí měnit a pokaždé přichystat něco nového. Po kvádrech simulujících město z minulého turné tentokrát vsadili mimo jiné na blikající obdélník dominující jejich scéně a skoro ke každé písni by se dal vyprávět jakýsi mikropříběh, protože se prostě pořád něco dělo.

"Jsem rockstar a v následujících třech minutách vás o tom přesvědčím! Jo, já to sakra fakt dokázal!" zahulákal Healy a místo nějaké pořádné vypalovačky spustil cukrovanou dobrůtku "Love Me". "Když jsem vyrůstal, hodně mě ovlivnila USA, které byla plná televize. Miluju USA a hodně mě trápí všechno to zlé, co se tam teď děje, a proto bych jim chtěl věnovat následující country," řekl a spustil akustickou baladu "I Like America & America Likes Me", v níž se hudebně ani pěvecky neděje nic zajímavého.

Bubeníka hrajícího v triku Dead Kennedys Healy brzy doplnil další nečekanou poctou, to když si oblékl XXL tričko Cypress Hill, tedy další z řady kapel, u nichž byste asi nečekali, že ovlivnili právě tyto synth-popaře. V baladě "A Change Of Heart" se dokonce posadil na molo, a zatímco mu technik na požádání přinesl drink a cigaretu, za což si vysloužil pusu na tvář, přezul si u toho boty. Kolikrát jste tohle viděli headlinera na velkém festivalu udělat?

Sympaticky lhostejný přístup s myšlenkou "Dělám si, co chci" jako hlavní mantrou vygradoval v "Chocolate", kdy si nejprve donesl mikrofon i se stojanem na molo a donutil tam jít i tanečnice, a když zjistil, že mu drátový mikrofon neslouží, jak potřebuje, nechal si jej v mžiku vyměnit za bezdrát. Jenže ani ten asi nefungoval ideálně, takže ještě než se skladba dostala do refrénu, už zase tahal stojan i tanečnice zpátky, kde bezdrátový mikrofon zase nefungoval, jak chtěl. Technici donesli nový stojan s drátovým mikrofonem a postavili jej vedle bezdrátu, Healy jej místo použití v mžiku zkopnul k zemi. Nemají to s ním lehké.

Pamětihodný moment nastal i při elektronikou a nepatrným dubstepem prodchnuté skladbě, v níž se promítal text o strachu ze smrti v mládí na obrazovky. Koncert tím hned dostal jiný nádech. V té písni se přímo volá o pomoc. A po Chesterovi a jeho textech na albu "One More Light" už je potřeba nebýt k těm žádostem apatický. Snad se v tom výkladu mýlíme a je to jen písnička.

Vážné sdělení doprovodilo i jinak vesele znějící "Love It If We Made It", v níž jsme sledovali záběry na válku, bombardující stíhačky, Ku Klux Klan, zbraně, Světové obchodní centrum v plamenech a další hrůzy současného světa. Hudebně i textově silná byla i skladba "I Always Wanna Die (Sometimes)" prsící se silným, ale přitom něžným refrénem. Finále s "The Sound" a desetitisíci skákajícími lidmi nemohlo být euforičtější.

Ve stanu mezitím končili Welshly Arms nikoliv hitem "Legendary", nýbrž asi desetiminutovým jamem, který potvrdil, že i tentokrát asi odehráli podobně brilantní koncert jako před dvěma měsíci na Rock im Parku. Mezitím se venku před stanem odehrával letošní největší tahák mezi cirkusy. Lezení po stěně s ekologickou zprávou bylo vloni nezapomenutelné, letos dostali prostor Francouzi. Ti se rozhodli dát nový význam sousloví bubenické sólo. Čtyři bubeníci a perkusionisté v půlhodinovém programu předvedli v ocelových kulisách i převlecích sehranou show, která by sama o sobě asi nebyla tak skvělá, kdyby ji nedoplnilo něco jiného. Ohňostroje. Pyrotechnika tady hrála prim, fantasticky synchronizovaná skupina hrála do rytmu rachejtlí a jisker a oči z toho přecházely.

Vevnitř mezitím začali hrát CHVRCHES. To kdybyste si mysleli, že jste toho synth-popu neslyšeli ještě dost. A opět byli výborní, oni snad špatné koncerty ani neumějí. Jsou sice pořád stejní a i ten Martin Doherty, když dostane prostor na své pěvecké číslo, u toho skáče vždycky úplně totožně, ale tady to nevadí. Lauren Mayberry je se třpytkami kolem očí a náhrdelníkem s nápisem "Love Is Dead" okouzlující a její hlas je tím největším bohatstvím, jaké skupina má. Jen ten setlist by mohli trochu přemíchat, protože finální čtveřice největších hitů je o poznání silnější než zbytek repertoáru.

Na stejném místě je za další půlhodinu vystřídal Elderbrook, relativně nové jméno na elektronické scéně. Toho ještě tento týden na společné fotce na Facebooku zasdíleli Rudimental a dnes už víme proč. Zítra totiž britské skupině vychází nové EP "Distinction", na němž je právě jejich vzájemná spolupráce v podobě "Something About You" největším tahákem, tak si rovnou můžete dát níže ještě horké, před pár hodinami zveřejněné video.

Koncert to byl obdivuhodný, protože sám Elderbrook míchá veškerou muziku živě a v jednom člověku obklopen nástroji kroutí čudlíky, hraje na piano, zpívá a tančí. A všechno to dohromady zní trochu jako Disclosure. A to je dobrá zpráva. Jo, a 2. listopadu zahraje v pražském Futurum Music Baru.

Ve svém třetím dni dorazí na Sziget například Martin Garrix, Grace Carter, Gang Of Youths, 6lack, Tove Lo, Yeasayer, Xavier Rudd, Charlie Winston, John Digweed nebo Anna Of The North.