Nostalgie v duhové: Nick Mason přivezl do Prahy raná léta Pink Floyd

Nick Mason je zdaleka tím nejméně pravděpodobným, koho bych si dovedl představit v roli nosiče praporu hudebního dědictví britských Pink Floyd. Nicméně je to tak a Mason na to šel, přiznejme si, fikaně. Nepustil se do světa pod hlavičkou jakéhosi Nick Mason Plays Pink Floyd, nezačal obrážet pódia s výběrem hitů (které si ostatně uzurpuje ve svém koncertním repertoáru Roger Waters). Propůjčil své jméno a bubenické kvality projektu Nick Mason's Saucerful of Secrets a vytasil svůj největší trumf.

V současnosti je totiž jediný, kdo pamatuje ranou, psychedelickou éru Pink Floyd. Jasně, Waters je stejně jako Mason zakládající člen kapely. Jenže ten toto období, až na pár povinných hitů, ignoruje. Bubeník ikonické formace tak dal vzniknout jakémusi revivalu s posvěcením, kterému vtisknul ono nezbytné razítko kvality.

A taky je to samozřejmě veliké lákadlo: Kdy jindy máte příležitost vidět legendu Masonova formátu z pár metrů ve Velkém sále pražské Lucerny? Pětice ostřílených muzikantů (kromě Masona také Guy Pratt, basák na živých vystoupeních Floydů, kytarista Gary Kemp - tahle dvojice si rozdělila většinu vokálů -, druhý kytarista Lee Harris a klávesák Dom Beken) svůj repertoár postavila na kusech ohraničených albem "Obscured by the Clouds" (1972) a na snaze stvořit iluzi Londýna z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, období, kdy britská metropole tančila v opojení psychedelickým rockem.

Jakkoliv je velká Lucerna problematickým místem pro pořádání rockových koncertů, pro tento konkrétní nemohla být zvolena lépe. Secesní oblouky byly, společně s výrazným, ale nepřepláceným světelným designem, ideální kulisou pro skladby, z nichž mnohé zněly živě po dlouhých dekádách, pokud vůbec.

Úvod patřil vesmírnému tandemu "Astronomy Domine" a "Intelstellar Overdrive", suitu "Atom Heart Mother" zabalila folková "If", své místo v setlistu si našla i asi nejtvrdší floydovská věc, pozapomenutá "The Nile Song". A samozřejmě klasiky typu "One Of These Days", "Set The Controls of the Heart of the Sun" či nejstarší singl kapely "Arnold Layne".

Syd Barret (jehož duch se skoro hmatatelně vznášel nad celým vystoupením) i David Gilmour si ve své době poradili sami, tady se o jejich party dělili dva (respektive tři) muzikanti - nutno ale říci, že se ctí. A ne nezbytně nenápaditě otrocky.

Některé opusy byly lehce zkráceny (je s podivem, že ze "Saurceful of Secrets" zmizelo Masonovo bubenické sólo), jiné jako "Atom Heart Mother" probrány a ořezány o naživo těžko přenositelné pasáže. Na škodu to ovšem nebylo, setlist šlapal dobře, s úctou k původnímu materiálu, jeho nuancím i vrcholům, které posluchači očekávají. K absolutní extázi chyběly snad jen legendární "Echoes", do jejich dvaceti minut se ale vešly jiné, neméně silné, jen možná trochu pozapomenuté kusy.

Vrátí-li se ještě někdy do Prahy Roger Waters, nikdo neví. Jisté však je, že tak intimní a bezprostřední show, jakou přivezl jeho kolega Mason, odehraje jen stěží. A navíc na ní určitě nezazní většina věcí, které v Praze dostaly šanci na nový život.