Slayer se poddali aktuálnímu trendu stárnoucích hudebních veličin vydávajících se na dlouhá, často opakovaně natahovaná rozlučková turné, která mají za cíl především obohatit konta příslušných interpretů před odchodem do důchodu. Problém spočívá v tom, že některým formacím se zkrátka nepodaří odhadnout moment, kdy za sebou lze zavřít pomyslné dveře důstojným způsobem. Často se tak pompézní finální koncertní štace zvrhne v úsměvné divadlo či dokonce v parodii sebe sama.

I v případě thrashmetalových mentorů existoval důvod k podobným obavám. Kvalita živé produkce Slayer v posledních letech mimořádně oscilovala a poslední dvě řadovky přinesly spíše tápání. Jestliže ale někdo ze skalních fans z těchto pohnutek pražskou zastávku "Final World Tour" vynechal, dopustil se obrovské chyby.

Pánové Araya, King, Bostaph a Holt zkrátka převedli neúprosný diktát, který nemohl zklamat. Výkon Slayer nejlépe vynikl v porovnání s předkapelou, kterou nebyl nikdo menší než další zástupce velké thrashmetalové čtyřky, američtí Anthrax. Jejich pražská konfrontace s headlinerem byla totiž ukázkou, proč parta okolo Scotta Iana tahala v "Big Four" vždy za nejkratší konec provazu. Fláky z "Among the Living" potěšily, nasazení hráčů v čele s Joyem Belladonnou také, ale tendence stavět Anthrax do stejné ligy se Slayer byly zadupány do země s prvními tóny skladby "Repentless", která otevřela set loučící se legendy.

Anthrax zkrátka předvedli slušný, ale ničím nevybočující výkon. V kategoriích energie, zvuk a kompozice ovšem měli mimořádně těžkého soupeře a jejich pětačtyřicetiminutovka nebyla ničím jiným než pouhou zahřívací vsuvkou.

To Slayer od počátku drželi večer pevně ve svých rukou. Vyzdvihnout je třeba především dva atributy pražského vystoupení: tlačící zvuk a vokální výkon Toma Arayi. Samozřejmě, holešovická hala nemá ideální akustické vlastnosti, zvuk se zde bude vždy lehce tříštit a v horních sektorech ztrácet, ale na ploše a na tribuně proti pódiu byl velmi ucházející, v kotli excelentní. Náčelník Araya pak odhodil image Saddáma Husajna v posledním tažení a spolu s plnovousem z něj spadla i hlasová nejistota z posledních let. Hnidopich by řekl, že místy mu to lehce zaskřípalo, ale po většinu času oplýval svým proslulým rychlým frázováním, agresí a nezaměnitelnou barvou vokálu.

Další sympatie si Slayer získali zaměřením na to, co se od kapely v daném ranku čeká, tedy žádné velké divadlo, žádné zbytečné řeči, žádné pódiové serepetičky, ale nekompromisní střelba jednoho nesmrtelného válu za druhým. Tom si odpustil veškeré hecování, nebylo absolutně potřeba. Vrcholem bylo "one, two, three... War Ensemble", kdy za pomoci davu uvedl otvírák z mistrovského alba "Seasons in the Abyss".

Ocenit musíme také pódium. Marně bychom hledali pompézní obrazovky. Stačila plachta, na které se pod různými barevnými tóny odkrývaly bizarní výjevy z obalů desek Slayer, a dvě železná loga ošlehávaná plamenomety. Ty přišly ke slovu především v tematické "Hell Awaits", ale rozhodně na sebe nestrhávaly přehnanou pozornost a ani v nejmenším neupozaďovaly hudební složku. Pro většinu publika by ostatně cokoliv jiného bylo zklamáním.

Lehce ožehavé téma bude v případě Slayer vždy výběr skladeb. Tahle banda prostě má co hrát, kostra setlistu bude vždy daná a zbytek kápne víc do noty tu jednomu, tu druhému. V Praze se pánové loučili průřezem tvorby, což znamená, že došlo i na některé songy z posledních dvou nevyčnívajících desek. Naštěstí jich nebylo moc. Zamrzela absence skladeb z "Christ Illusion" i (neprávem) opomíjeného "Diabolus in Musica". Alespoň "Jihad" zaznít mohl... V kontextu večera šlo ale opravdu o drobnost.

Vystoupení Slayer tradičně uzavírá hymna "Angel of Death". Pražští návštěvníci však následně bouřili tak mocně, že došlo na přídavek. Skupina se pak loučila dlouhé minuty, až nakonec na pódiu zůstal osamocený Tom. V evidentním pohnutí hale opakovaně kynul, nakonec však dekorum udržel, stroze poděkoval a odebral se do backstage. Neznalému to možná připadalo poněkud nevděčné, modří ale věděli. Méně je někdy více.

Po zhlédnutí skvělého koncertu se tedy krade do mysli otázka, zda Slayer opravdu mají skončit. Kdo byl ve stejné hale i v roce 2008, výrazný rozdíl v kvalitě produkce nepozoroval. Za bicími sice nesedí Dave Lombardo, Paul Bostaph si ale s kapelou odehrál svoje a rozhodně k ní patří. Hodnocení jeho výkonu by se neslo v superlativech. Jeffa Hannemana k životu nevzkřísí ani Ed Gein a jeho Dead Skin Mask, ale jeho nástupce Gary Holt hraje s takovým přehledem, o jakém se blonďatému ďáblovi v posledních, alkoholem a pavoučím jedem nasáklých letech před jeho smrtí mohlo jen zdát.

K ikonickému obrazu Slayer ovšem patří i ikonický kytarový tandem Jeff & Kerry. Co lze nahradit naživo, nemusí jít tak snadno suplovat ve skladatelské rovině. Zde je Jeffův vklad nepostradatelný. Poslední album budiž důkazem. V této perspektivě je možná dobře, že se Slayer loučí a nepokoušejí se budovat další přístavky k monumentu, který dříve stvořili. Výsledek by mohl pouze zhořknout.

Říká se, že odejít v pravou chvíli dokážou jen ti nejlepší. Dostojí Slayer svým slovům? Těžko říct. Pokud je odpověď kladná, pražskou rozlučku můžeme brát jako velmi důstojný pomník.