Životní příběh Scotta Iana, vůdčí osobnosti thrashmetalových Anthrax, by docela dobře posloužil jako námět na hollywoodský biják. Kluk z chudé rodiny se s problémy vyrovnává komiksy a hudbou, která ho nakonec úplně pohltí. Připlete se ke startu thrashmetalové vlny, stoupá na vrchol, několikrát padá, ztrácí přátele a zase je nachází, divočí… Ale pokaždé se znovu otřepe, vstane a bojuje dál, až nakonec dobude ty největší stadiony světa a z okraje pódia se na něj dívají jeho manželka a syn. A je tu happy end.

Samozřejmě - není to tak přímočaré. Ian nebyl vždycky ten správňák a příkladný hrdina, tuhle cestu lemuje i spousta pořádných facek a problémů. Ostatně začíná to vzpomínkou, kdy se v notně podroušeném stavu pokoušel odnést obří plachtu s logem svého oblíbeného baseballového klubu ze zamčeného stadionu. Vyprávění, tak jak je zachycené v kytaristově autobiografii (pomohl mu s ní novinář Jon Wiederhorn), rozhodně není jen pochvalné - k čemuž občas tyto vlastní životopisy sklouzávají. Naopak. Scott Ian umí být kritický a nešetří hlavně sebe.

Publikace "I’m The Man" působí upřímně, protagonista se s odstupem divá i na nepříjemné aspekty svého života a uvědomuje si, že jeho tvrdohlavost a oddanost muzikantské vizi nebyla v některých situacích tou pravou silou, která jej měla provázet životem.

Na druhou stranu, tahle tvrdohlavost dokázala ze země vydupat Anthrax a udržet je - spolu s Metallicou (na jejíž začátky kniha taky přináší originální pohled), Slayer a Megadeth - mezi čtveřicí čelných thrashmetalových skupin. Ianova autobiografie je tak i osobní historií jeho kapely, jakkoliv patrně mírně neobjektivní - přece jen jsou události filtrovány v zásadě jen z jednoho úhlu -, ale fakticky správnou a poodhalující leckterou zajímavost a motivující k poslechu.

Celé chronologické vyprávění má švih, ich-forma vtahuje do dění, před čtenářem defiluje spousta známých jmen i humorných scének, které zábavně balancují na hraně průšvihu. Scott Ian má smysl pro zkratku, svůj život popisuje důkladně, ale zároveň příliš nezabředává do zbytečných detailů, což dynamice textu jedině prospívá.

Čtenářskému pohodlí naopak nejde naproti poněkud nedůsledná editorská práce. V textu zůstalo poměrně dost chyb včetně takové perličky, jako je "zavísknout" hned v předmluvě Kirka Hammetta, zarazí například vytrvalé psaní názvu festivalu Sonisphere jako "Sonicsphere" a hlavně skutečně za uši tahající plzeňské přivlastňování typu "Kirkovo kytara". To vážně bolí. Poněkud zarážející je i psaní kapel verzálkami, ale to bude nejspíše dědictví originálu, byť pro to nevidím žádný důvod.

"I’m The Man: Autobiografie týpka z Anthrax" je i tak svěžím příspěvkem do pomalu se rozšiřující knihovničky přeložených hudebních biografií a po románu "Vám už z toho jebe, desátníku" zároveň knižní druhotinou ve vydavatelství Smile Music. V tomto ohledu povedené, byť s jistými formálními nedotaženostmi, a hodné doporučení snad každému metalistovi.