K předskokanům stručně: naprosto mimo. The Regrettes nepodali nijak závadný výkon, jejich hudba si ale s tou pilotí moc nerozuměla. Jednalo se o nálož oldschoolového punk rocku, a to dost tvrdého. Kontakt s publikem se nekonal veskrze vůbec, formace odešla po půlhodině bez rozloučení. Možná počítala s přídavkem, o ten však publikum nejevilo zájem.

S něčím takovým si hlavní hvězdy večera nemusely vůbec dělat starost. Jejich příchod fanoušci velmi hlasitě očekávali již patnáct minut dopředu. "Jumpsuit" mohl společně s atmosféricky hořícím vrakem auta značit naprosto epický otvírák, zaclánělo mu jedno velké ale, a tím byl unavený výkon zpěváka Tylera Josepha. Fakt, že ze začátku zněl nemocně, by šel snadno přehlédnout, jeho projev se však celou první třetinu vystoupení nesl na jednotvárné, neemotivní vlně.

Zvláště u velehitů "Stressed Out" a "Heathens", které si duo jakoby z povinnosti odbylo hned zkraje, bila tato skutečnost do uší. Jakési zmrtvýchvstání pak přišlo ve chvíli, když se na stagei při "We Don't Believe What's On TV" objevil Tyler jako klučina s havajskou košilí a ukulele. A následující "The Judge" pak patřila k nejzábavnějším momentům show.

Mezi slabší kousky se bohužel řadily i doprovodné projekce. Až na žluto-fialovou halucinogenní procházku lesem v "Cut My Lip" nabízely obrazovky celkem nezajímavou, generickou projekci. Nutno podotknout, že kdyby Tylerův výkon nebyl v porovnání s tím v Tipsport areně zhruba poloviční, člověk by si nejspíš ani nevšiml. Pochválit naopak určitě lze lasery nebo efektně vznášející se LED panely, na které došlo po přesunu kapely na menší pódium nacházející se u zvukařů.

Právě tam zazněly pomalejší záležitosti "Neon Gravestones" a "Bandito". Až s další skladbou "Pet Cheetah" se TOP předvedli v celé své kráse. Strhující zpěv, Joshova vynikající práce za bubny a drsný beat znamenaly vrchol večera. Spolu s návratem na hlavní stage si chlapci přichystali specialitku jménem The Quiet Game. Pravidla zněla jednoduše: všichni přítomní měli vydržet co nejdéle zticha. Ačkoliv stopky, které se daly sledovat na největší obrazovce, byly připravené i na několikaminutový klid, Praha si odnesla opravdu žalostný čas dvou vteřin a osmi setin.

Právě chování fanoušků stojí za zamyšlení. Je taková neschopnost soustředit se normální? Novodobí teenageři skutečně nevydrží jedinou píseň bez mobilního telefonu v ruce? Z bordelu, který vytvořili během svého krátkého pobytu před místem konání, se dělalo velmi smutno. Připočtěte fakt, že si někteří zřejmě spletli plochu sezení se stáním a z Clique, jak si příznivci skupiny z města Columbus v Ohiu říkají, vám vyjde banda bezohledných, rádoby cool spratků.

Uff, zkusme článek zakončit pozitivně. Neboť právě kvůli chvilkám, jako jsou zpěv či bubnování na velkou desku, kterou drželi diváci v předních řadách nad hlavami, se skupina peskuje těžko. A sympatické pomrknutí po veteránech v podobě už asi klasicky závěrečné emoční smršti s názvem "Trees" nemělo chybu. Proto by možná titulek měl znít maličko jinak: Twenty One Pilots na O2 arenu mají, jenom se jim to tentokrát moc nechtělo dokazovat.