Janku, scházíme se tady proto, že budete mít vánoční turné, už podvaadvacáté. Vnímáte ho jako povinnost?

Povinnost? Vůbec ne! To je právo - a to je rozdíl. Není to, že musím, ale že to sám chci. Opravdu si toho strašně vážím a celá kapela se na koncerty těšíme. Přehodíme výhybku a měsíc hrajeme jiný repertoár, v jiném prostředí - v divadlech. Tomu odpovídá i playlist, který je pevně daný. Je jasné, že zahrajeme všechny naše vánoční písně. Když jiné skupiny jedou turné, vytáhnou svoji poslední desku a z předchozích ty nejslavnější hity a z toho s poskládají playlist. Ale že by někdo hrál komplet celé album a tolik let, to je unikátní. Přehrajeme všechny písně, ne, jen notorické "Ryba rybě", "Sliby se maj plnit o Vánocích", "A od těch časů", které hrají rádia. Vánoční album si o Vánocích pouští všichni už během adventu, kdy balí dárky, obalují kapra, a tak ho znají úplně celé nazpaměť. To je pak skvělý, když hrajete v divadle i písničky, které nejsou rádiové notorie, a vidíte, jak s vámi zpívá celý sál.

Ke své kapele přidávám smyčcové kvarteto. V první půlce, které říkáme volná jízda, je místo na největší překvapení pro diváky. Za ta léta, co tuto tour jezdíme, jsem zjistil, co divák nejvíce ocení. Je to jiná disciplína, než když v létě hrajete open air, hodinový blok, kdy do posluchačů potřebuju nasypat největší hity, na které přišli, a já zároveň čekám od nich, že budou tančit, tleskat, zpívat. Na tomto turné vynecháváme "Na ptáky jsme krátký", "Právě teď" a podobné. Je to přesně místo, kdy je potřeba vozový park obnovit. Vždycky skončíme poslední koncert a říkáme si: Ježiš, to uteklo.

Jaké překvapení máte v rámci volné jízdy na fanoušky přichystáno letos?

Hráváme tam coververze mých srdcových věcí, což jsou třeba The Beatles či Bob Dylan. Letos přijde řada na Stouny. Zaznějí tam ty nejznámější věci, ale v jiných aranžích. Lidé úplně hltají to, jak mám senzační multiinstrumentalisty v kapele, například když si bubeník Hans Sedlář sedne k pianu nebo si vezme kytaru. Vloni vyndal dokonce mandolínu, letos si koupil ukulele. Ptal se mě, zda udělal správně, tak jsem mu řekl, že určitě. Loni to ještě štosoval irskou flétnou, na kterou bude hrát i letos. Nástroje si tam takto měníme, strašně se tím bavíme a baví to i diváky. Letos jedeme s největším světelným parkem, s kterým jsem kdy účinkoval. Takže se moc těším.

Vás neláká hra na ukulele?

Zkouším to. Přitom od kytary bych měl mít k tomu nejblíž, ale moc mi to zatím nejde, budu muset pocvičit.

Jaký nejneobvyklejší nástroj jste měl v rukou?

Zkoušel jsem hrát na ledacos. Spoustu písní jsem napsal u piana, ale netroufl jsem si s tímto nástrojem vystupovat, protože jsem samouk a mám takové legrační prstoklady. Když se moje děti chodily učit hrát na piano a pak viděly hrát mě, jenom nevěřícně vrtěly hlavou. Ale doprovodím se. Když půjde do tuhého, tak to dám i u piana.

Čím si vysvětlujete, že je vaše vánoční album u lidí stále tak oblíbené?

Nebyl to můj nápad, neměl jsem ani ambice napsat vánoční věci. Mě k tomu dokopali, ale po těch letech jsem za to vděčný. Myslím si, že v době, kdy jsem měl naučené textařské řemeslo, došlo na to, abych zjistil, jak je můj šuplík s nápisem Vánoce narvaný emocemi. Psalo se to velice snadno. Což taky možná souvisí s tím, že spousta lidí mi říká, že musí být těžký otextovat muzikál, napsat libreto, když jsou mantinely jasně daný. Text musí neustále posouvat děj. Ve skutečnosti je to daleko jednodušší než volná tvorba. Když kápnete na dobré téma, o což u Shakespeara není nouze, píše se to samo. Vánoce jsou podobně silné téma. To jsem viděl i na svých dětech, kdy pro ně magie Vánoc byla ten moment, který převálcuje narozeniny i prázdniny.

Letos nás čeká nejvíc koncertů. V rámci turné pojedeme pětadvacet divadel, která jsou čím dál větší. Každý rok je turné vyprodané. Navíc přibývají generace, které, když deska vycházela, ještě nebyly na světě. Písničky znaly z domova, a aniž by se k tomu mohly občansky nějak vymezit, dostaly se jim pod kůži.

Zpíváte si svoje vánoční písně během Vánoc i doma?

Neblázněte, na koncertech si jich užijeme ažaž. Ale jiné koledy si doma zazpíváme, než jdeme pro dárečky ke stromečku. Tchyně sedne ke klavíru, s Jonášem a Ester si rozdělíme kytary a basu.

Jaký vztah máte k Vánocům? Máte krom toho, že jedete vánoční turné, ještě nějaký rituál?

V poslední době na vánočních koncertech dáváme přídavek, kdy hrajeme slavnou koledu na flašky. Máme je naladěné a každý hraje jiný tón. Na minulém turné jsme se jako kapela s výpomocí techniků pustili i do složitých verzí. Lidem pak říkám, že to mají jako návod, kdyby si chtěli Štědrý večer zpestřit nějakou kulturní vložkou a sešlo se jich víc. To si doma otevřete víc lahví a zábavu si užijete i u ladění flašek, protože se musí upíjet, abyste naladili správný tón. Pro začátek si musíte zvolit jednoduchou písničku. Repertoár se snažíme obměňovat. Teď jsme dotáhli do mistrovství, přímo k lahvové dokonalosti "Štědrej večer nastal". Předtím jsme hráli "Tichou noc". Lidi to milují a my taky.

Na základě této desky vznikl muzikál "Vánoční zázrak". Co je pro vás největší zázrak?

Pro mě je největší zázrak, že si dělám, co chci. Hrozně si vážím toho, že to, co dělám a co si vymyslím, je natolik zajímavý i pro ostatní, že mě to uživí. Ničím jiným než svými projekty se neživím.

Byl jste někdy tlačen do něčeho, co jste nechtěl?

No, naposledy ve škole.

Je těžké vás ukecat k nějakému projektu?

Jak vidíte, tak asi ne. Do Žentouru mě vzali z konkurzu. Když jsem odešel, postavil se na vlastní nohy a vydal "Na ptáky jsme krátký", byl to moment, který jsem si zrežíroval sám. Zjistil jsem, že to je ono… nabrat si podle sebe lidi, s kterými chci dělat, a příští rok je vyměnit. Poté ale přišly Vánoce, do kterých mě nahecovali. S "Hamletem" přišel Martin Kumžák. Do té doby jsem netušil, jak bych se mohl uplatnit v muzikálové branži. A když jsem "Hamleta" dokončil, zjistil jsem, že mě to strašně bavilo. Bylo mi jasný, že to neskončí jen u něj - přišel "Galileo", po něm "Vánoční zázrak", poslední byl "IAGO". A v šuplíku mám napsaný dva další.

Na jaká témata jsou? Opět Shakespeare?

Jeden se jmenuje "Zapomeňte na Shakespeara". K Shakespearovi to bude mít taky vztah, ale trochu jiný.

Poslední dobou jsou velmi žádané muzikály typu, kdy se vezmou písničky jednoho interpreta a propojí se příběhem. Vás tato forma nelákala?

To je kategorie hitmusical. První, kdo to začal, byla Abba s "Mamma Mia". A "Vánoční zázrak" to přesně naplňuje. Příští Vánoce se chystá obnovená premiéra.

Muzikál "Galileo" se má příští rok po jedenácti letech vrátit na divadelní prkna i s původním obsazením. Jak se vám to podařilo?

Je to už patnáct let od jeho premiéry. Sehnat původní obsazení, to bylo na tom to nejsnazší. Všichni, kteří na tom tehdy dělali, a bylo to nejhvězdněji obsazené představení, si od té doby svoje pozice ještě upevnili. Dneska je úplně nepředstavitelné sehnat takový seznam jmen jako tenkrát. To je sen každého producenta. A u "Galilea" stačilo zvednout telefon a během dne jsem měl to superhvězdné obsazení zpátky po kupě. Všichni se na to těší. Bude nám tam chybět akorát Petr Muk. Tak to bude i pro něj.

Čím vás okouzlil Shakespeare?

"Hamlet" byla jedna z prvních divadelních her, které jsem našel v maminčině knihovně. A pak, v prváku na gymplu, jsem viděl Jaromíra Hanzlíka v roli Hamleta ve Vinohradském divadle. Bylo to famózní. Když jsem se dvacet let potom do psaní pustil, měl jsem dobrou smlouvu s BMG, a mohl jsem si dovolit rok se válet v Shakespearovi a jezdit se koukat do Ameriky, jak se to dělá. Pročetl jsem si všechny možné překlady. Snažil jsem se dostat k principu, jakým stylem používá metafory, a co nejvíc se od něj naučit.

V muzikálech sám účinkujete. Nebijí se role producenta a herce? Neměl vám někdo za zlé, že jste se obsadil do hlavních rolí?

Jestli mi to někdo má za zlé, je mi srdečně jedno. A co se týká hraní konkrétně, nejtěžší je pro mě soustředit se na svoji postavu a zapomenout na takzvaný autorský dozor. Když jsme s Robertem Johansonem psali "IAGA (Othella)", tak mi Robert od začátku říkal, že musím hrát IAGA. Že to bude takový podfuk na lidi, kdy všichni budou čekat, že budu pokračovat v pozitivních rolích, a překvapím je rolí super padoucha. Do všech ostatních rolí jsme obsadili interprety typově podle předepsaného charakteru.

Jak se vám to hraje?

Senzačně. To je tak strašně vděčná role! Osobně si myslím, že to je nejlepší Shakespearův napsaný padouch. Kam se hrabe "Macbeth" či "Richard III.", to jsou úplní začátečníci! Ke všemu slouží jako spojka mezi jevištěm a hledištěm, je divákovým průvodcem. Vyzradí divákům kdo, co a jak a společně pak nakladou pasti.

A co vaše působení v pořadu "Tvoje tvář má známý hlas"? Inspirují vás výkony soutěžících při následném obsazování rolí ve vašich muzikálech?

Dvanáct dílů "Tváře" je dokonalá prověrka. Na žádným castingu, ani když se chodíte dívat na konkrétní lidi do jiných projektů, nikdy je nemůžete vidět v tolika podobách, abyste zjistili, čeho jsou schopní. I po tolika dílech pořád žasnu. V každé sérii nás s Kubou Kohákem dostane produkce na lopatky, že nestačíme zírat. Třeba i pětkrát během jednoho dílu vyskočíme na nohy, jak jsou čísla úžasná. To, že se v "IAGU" střídám s Petrem Vondráčkem, není náhoda, prověřil jsem si ho právě v "Tváři". Hodně si vážím toho, že jsem díky tomu obsadil třeba Milana Peroutku či Aničku Slováčkovou.

Kdo vás nejvíce překvapil?

Nejvíc jsem si sedl na zadek, když Adam Mišík udělal Miley Cyrus a přilítl tam na kouli. Ještě bych si někdy v životě přál zažít něco tak silného. To bylo úžasný. Ještě jak si mně sedl na klín. (smích) Mnohé překvapila Ivanka Chýlková. Ale to já věděl dávno, že umí skvěle zpívat. Natočila se mnou první duet pro Žentour v rámci rockového muzikálu DAMU, kde jsme hráli jako živá kapela.

Když jsme narazili na Žentour - před pěti lety jste vydali poslední album. Můžeme očekávat něco dalšího, nebo je to uzavřená kapitola?

Pro mě je Žentour naprosto zásadní kapitola života, která trvala deset let. Mně nechybí, protože si připomínám písničky na koncertech, kdy je volně zařazuji do repertoáru. Jsem absolutně spokojený s kapelou, kterou mám teď, a nic bych nevracel.

Příští rok chystáte po delší době akustické turné…

Co po delší... My jsme měli jeden koncert, který se natočil a vyšel na desce. To bylo v roce 1994. Vůbec nevím, jak je možné, že to trvalo tak dlouho. Přitom si rád poslechnu akustické verze koncertů lidí, jako jsou Eric Clapton nebo Alanis Morissette. Vždy se v písních objeví něco, co tam předtím nebylo, tak se na to těšíme. Vystoupení uděláme osm, potom to budeme mít v repertoáru a písně budeme obměňovat. Ale chci to mít v hlavě ukotvené. Příští rok dojde i na koncerty se symfonickým orchestrem, do kterých mě zase dokopali. (úsměv)

Na jakém nejzajímavějším místě jste kdy hrál?

Nikdy nezapomenu na hraní na chmelech. Když jsem byl na gymplu a na vysoký, tak se na chmel jezdilo furt. Bylo to ryze fesťákové publikum. Byli jsme neznámí a bylo to velké objevování. Přitom prvně jsem tam byl ve dvou letech. Maminka dostala místo na Holarce na výtvarné škole, kde učila češtinu a tělák, a aby si ho udržela, řekli jí, že musí jet začátkem srpna na chmel. Naši byli tenkrát čerstvě rozvedeni a nebyl nikdo, kdo by se o mě postaral, tak jsem jel s ní. Takže jsem s touto kariérou začal poměrně brzo. A to jsem vůbec netušil, že tam začnu za patnáct let obcházet s kytarou ohně, hospody a pak že se tam vrátím i se Žentourem.