Jule Vera měla tu smůlu, že začínala jako první. Start naplánovaný už na čtvrt na šest ale i tak stihlo daleko více lidí, než byste možná čekali. O půl desáté ale už muselo být po všem, protože jak je známo, pátky a soboty patří v Lucerna Music Baru místní diskotéce. My jsme ze skupiny stihli bohužel jen poslední dvě písničky, i z nich bylo ale zřejmé, že skupina, kterou kritici přirovnávají k No Doubt, má potěšit hlavně fanoušky pop-rocku. Na čemž sice není nic špatného, jen se při pohledu na soupisku následujících vystupujících jednalo o žánrový ústřel mimo. Na druhou stranu, pokud může hrát při přestavbách pódia z reproduktorů Avril Lavigne i Justin Timberlake, je tato volba tím méně překvapivým tahem v hudební dramaturgii večera.

A zatímco na první zmíněné se chytala omladina, Hawthorne Heights byli hlavně pro pamětníky. Tím nemyslíme důchodce, ale spíše třicátníky, kteří pamatují doby, kdy se emo dralo na vrchol a My Chemical Romance a Fall Out Boy se teprve formovali. Podobně jako Taking Back Sunday před lety v Roxy, i oni působili naživo trochu fotrovsky. Ze svých šesti alb sice bohužel nemohli během vymezeného času nemohli čerpat příliš, minimálně ale zaujali sympatickým poděkováním Robertu Vlčkovi z Conspiracy, který je k nám přivezl. A samozřejmě i výbornou muzikou, která sice dnes už zní přece jen trochu zastarale, na druhou stranu ale ukazuje kapelu jako poctivé řemeslníky, kteří navzdory trendům zůstali věrní svému zvuku z nejslavnějšího období před zhruba patnácti lety a stále se pomocí pojmenování svých vlastních démonů, depresí a úzkostí nahlas snaží pomáhat ostatním.

To Hands Like Houses byli naopak tak současní, jak to jen bylo možné. Energická smečka si podmanila diváky jen co vyskákala na pódium. Blízký kontakt s publikem, předklony při každém breakdownu, užívání si pohledu na diváky, kteří díky vyprodání klubu zaplnili každý kout a ruce vystřelující nahoru při každém vyzvání. Novinky z ještě horké čtvrté studiovky "Anon" měly šmrnc a s každou další písní bylo jasné, že tady nám rostou velké hvězdy budoucnosti. Škoda, že museli kvůli časovému rovzrhu zkrátit svůj set o dva songy, takže z "Tilt" přešli rovnou na "Sick". Zrovna u nich by delší set nebyl vůbec na škodu, protože tak zábavný koncert se vidí málokdy.

Pokud Hands Like Houses zafungovali u všech, kteří cílí na aktuální muziku a rádi objevují nové věci, tak hlavní hvězdy zase potěšili především všechny mladší slečny v sále. Kde se vzaly, tu se vzaly, náhle jich byl plný kotel a Our Last Night byli málem za boyband pro holky cílící na tvrdší muziku. Slovo tvrdší by ale patřilo spíše do uvozovek, protože řadit kapelu do post-hardcoru se docela bije s tím, že je známá především pro své covery popových hitů od Seleny Gomez, Taylor Swift a spousty dalších. Z nich pro svůj set vybrala "HUMBLE." Kendricka Lamara a "1-800" Logica a změnila je k nepoznání.

Když se frontman Trevor Wentworth zeptal, kdo už je viděl dříve, zvedli ruce skoro všichni. Pamětníci jejich posledního koncertu na Rock For People tak dle všeho tvořili majoritu příchozích a je tak velmi pravděpodobné, že stejné lidi potkáte na Rock For People i příští rok, protože skupina zhusta využívající ego risery prozradila, že se k nám už v létě zase vrátí. Neprozradila sice místo ani datum, kdo ale trochu ví, jak to v branži funguje, už shání lístky do Hradce Králové. Do té doby by ostatně mohla vyjít i nová deska, z níž zatím kapela předvedla jen novinku "Soul Speak", která je mimochodem mimořádně zdařilá.

Ze starších věcí došlo například na "White Tiger" s prodlouženým finišem, pomalejší "Ghost In The Machine" nebo svítícími mobily doprovázenou "Sunrise". A bylo znát, že většina publika je tady hlavně kvůli nim a právě oni jsou pro ně v ten moment nejlepší kapela široko daleko. Přesto kdybych si mohl vybrat, zvolil bych za vítěze večera po všech stránkách zajímavější Hands Like Houses. Ale to už je jen věc názoru a osobních preferencí. Jak bylo řečeno na začátku, tentokrát si v Lucerna Music Baru každý našel to své.