Jak bylo psáno v reportáži o Václavu Neckářovi, večerní program měl pro sebe vyhrazené tři hodiny času. Na rozdíl od legendy popu si tuto dobu Vlasta Redl nechal jen pro sebe, ale celé tři hodiny nehrál. Vše naznačil už šéf festivalu Milan Medvěd Kolář, který dostal na začátku značný prostor ke shrnutí letošního ročníku akce.

Zhruba čtvrthodinový proslov nabídl pohled do šestatřicetileté historie přehlídky i do budoucnosti sedmatřicátého ročníku, který ve stejné době rozezní Telč v příštím roce. Lidé si už nyní znovu objednávají ubytovací kapacity a chystají se přijet zase v hojném počtu. Není se co divit. Atmosféra je kouzelná, pořadatelé milí a festival letos kromě divadla a hudby nabídl i kritikou ceněné filmy či dokumenty s hudební tematikou a služby s pohodlím, které se vyrovná málokteré hudební akci široko daleko.

Ostatně tu vlídnost a přátelskost ve vztahu pořadatelů k divákům naznačil Kolář i v průběhu své řeči. Přesně o půl osmé totiž začalo pršet. Většina lidí si navlékla pláštěnky, někteří však měli pouze deštníky. Stačila však pouze jedna dvě věty ve smyslu, že pořadatelé deštníky striktně nezakazují, ale že by bylo kolegiální, abychom nebránili ve výhledu a neohrožovali jiné, a i ti, jichž se to týkalo, pochopili, co mají udělat.

Vlasta Redl je takový enfant terrible mezi domácími muzikanty. Proto Kolář s úsměvem vysvětlil, že Redl nesnáší focení, protože pak je schopen lehnout si na pódium a prostě nezpívat. Také mu nedělalo dobře, když se na jednom z minulých koncertů malé děti ochomýtaly blízko zásuvek s elektrickým proudem. Tady bylo všechno, jak má být. Vlastně ne tak docela. Jeden z akreditovaných fotografů totiž Redla během vystoupení fotil. Muzikant dohrál písničku, s humorem sobě vlastním vysvětlil, že když se soustředí na skladbu, není mu příjemné, když pod pódiem sem a tam pobíhají fotografové, a dotyčného donutil vystoupit na pódium a zarecitovat úryvek básně. Provinilec se toho chopil s grácií a přednesl "Křišťálovou studánku" v košilaté verzi. Redl pak s úsměvem dodal: "Foťte si, kolik chcete, ale pak si nestěžujte, že koncert za nic nestál."

V tu dobu už bylo vystoupení ve své polovině. Ze začátku se hrálo hodně sól, bylo i hodně povídání, ale to k Redlovi a jeho all star bandu prostě patří. Saxofonista Michal Žáček zahrál motivy z "Titanicu" i "Schindlerova seznamu", kytarista Matěj Morávek představil instrumentální verzi "And I Love Her" od Beatles, bubeník Marcel Buntaj předvedl podobné beatboxové číslo jako loni v Třebíči s úryvky Redlovy písně "Dvakrát", "Billie Jean" od Michaela Jacksona i "Láska je tu s vami" od Petera Nagye.

I šéf čety Vlasta Redl se činil. Niterné a romantické "Jak vlastně vypadáš, má milá" nebo "Ještě mi chvilku zpívej" střídal s hymnami typu "Rehradice". Zazněla i "Žlutava" ze společného projektu s Hradišťanem a nespočet hlášek. Dokázal zvážnět jenom krátce, to když se zastal svého kamaráda Jarka Nohavici, o němž prohlásil, že možná něco podepsal, ale nemyslí si, že by takový velikán dělal takové malé věci jako je donášení. Aby vážnosti nebylo moc, hned to zlehčil poznámkou, že v devadesátých letech oba chlastali první ligu, a nyní musí to břímě nést sám. Před koncem základního setu si ještě vypůjčil myšlenku od Dalajlámy, abychom se nesnažili měnit celý svět, ale měnili sami sebe a své okolí. Pokud budeme chtít změnit svět, bude ještě horší než předtím.

Na "Husličky" se dostalo až v přídavku a dvouhodinový koncert ukončila píseň, která byla už před týdnem v Telči slyšet také v podání Hradišťanu - "Ach synku, synku". Tady byla podaná jinak, humorně a ve stejné náladě, v jaké se nesl celý koncert. Ten nepokazil ani nepříjemný déšť. Lidi se prostě přišli bavit a zábavu dostali. Nezbývá než si přát, aby se to za rok opakovalo znovu.