Tereza Balonová je s kapelou Jelen spjatá prakticky od začátku její profesionální kariéry, která se datuje k roku 2018, přesto si teprve před pár dny odnesla z Českého slavíka cenu za objev roku 2023. Že se tak stalo až poté, co vydala dokonce dvě alba, je ale pro tuto bizarní anketu úplně normální. Vždyť předchozí vítěz Calin na tom byl dost podobně.

Přes tento danajský dar by ale nemělo zapadnout, že její civilní a v dobrém slova smyslu obyčejný folk-pop má své silné momenty a třeba titulní "Lampiony" je typ písničky, která v hlavě utkví. A to se počítá. Nejsilnější moment z jejího krátkého vystoupení ale nastal, jakmile v písni "Půlnoc" třiadvacetiletá zpěvačka ztlumila kolegy i svůj hlas a pak náhle přitlačila. Husina byla na světě.

Také jméno Jelen se ve zmiňované anketě objevilo, v kategorii skupin získali muzikanti páté místo. Za svůj koncert ve vyprodané O2 areně by si ale zasloužili medaile. Takto - tato parta už od svého vzniku měla to štěstí, že si zahrála na festivalech všech možných druhů a velikostí a i pro náročnější posluchače vždy v tom českém rybníčku patřila mezi jedny z mála, na které jste se v programech zdejších hudebních přehlídek mohli těšit.

A to i proto, že její jádro už za sebou mělo účinkování ve formacích Šatlava nebo Dobrohošť, takže když se to trio ve složení Jindra Polák, Martin Kasal a Ondra Málek dalo v roce 2013 poprvé dohromady a krátce poté představilo první singl "Nebe nad Prahou", nejen část redakce musicserveru zajásala, že tihle nováčci působí už jako hotová kapela.

S rostoucí členskou základnou a počtem písní v repertoáru se i naživo začalo ukazovat, že důvodů k jejich kritice mnoho není, neboť se nestávalo, že byste z jeleních koncertů odcházeli zklamaní.

Ačkoliv pár nedokonalostí by se našlo - už na minulé desce bylo vidět, že se jim do psaní třetích slok moc nechce, a aktuální kolekce zase víc než kdy jindy trpí na předvídatelné rýmy v textech a s tím související malou slovní zásobu. Když totiž slyšíte dané album poprvé a už v tu chvíli jste schopní si domyslet, jak daný rým skončí, nadšení z témat textů, která jsou naopak velmi dospělá a hluboká, rychle opadne.

Kapela pojmenovaná po majestátním zvířeti ale vždy stála především na muzikantském umu všech zúčastněných, vášni pro hraní a folkové, dřevní hudbě, která nepotřebuje pozlátko. Proto bylo esenciální otázkou, zda ke svému prvnímu koncertu v O2 areně přistoupí jako většina ostatních a postaví ho na vizuálním pozlátku, nebo naopak zůstane věrná svému stylu a odehraje svůj standard, jen ve větším.

Jelikož by pánové první variantou popřeli sami sebe, je dobře, že zůstali při plánování střídmí a v největší české hale odehráli ryzí, poctivý set, který stál zejména na jejich hudbě.

Ta byla krásně nazvučená Ondřejem Kyjonkou už od začátku. Jindrovi Polákovi bylo velmi dobře rozumět, všechny nástroje byly zřetelně slyšet, a nebýt podivného praskání v úvodních číslech a problémech s mikrofonem, když se na scéně objevil Jiří Pavlica s Hradišťanem, bylo by to ze zvukového hlediska úplně dokonalé.

Sám Pavlica nejprve diváky dojal svým největším hitem, ve společné písni "Miluju tě", která patří na aktuální studiovce Jelenů k těm nejpovedenějším, už ho ale bohužel slyšet moc nebylo. Na závěr poměrně dlouhého hostování, kdy se na scéně nacházelo dokonce čtrnáct muzikantů, ale dojal znovu. To když si pro přání k dalším letům skupiny vypůjčil silná slova z hitu "Klidná jako voda".

Ještě předtím se v novince "Na špatným hrobě", jež trpí právě výše zmíněnými nedostatky, ukázal v kiltu zpěvákův bratr Petr Polák z Vintage Wine. A všichni příchozí už si ho budou navždy pamatovat jako toho, kdo při závěrečné děkovačce ukázal O2 areně holou řiť.

Bez ohledu na hosty, mezi něž patřila rovněž dechová sekce a na úplném konci také producent Martin Ledvina z vydavatelství Singlton, jehož současní i minulí koně v zastoupení Debbi či Lipa seděli na tribunách, to dlouho vypadalo jako koncert očesaný o cirkusové kejkle. Skoro se zdálo, že největší show si pro O2 arenu připravil na banjo a elektrickou kytaru hrající Honza Rek, který díky zelené barvě v ofině připomínal Billie Eilish.

Ale vážně. Scéna měla tři obrazovky, na nichž se projekce objevovaly spíše vzácně, naprostou většinu času tam přenášeli dění z jeviště místy už trochu rušící kameramani, a že z večera vznikne záznam pro DVD či Blu-ray, je sice zatím oficiálně nepotvrzené, ale minimálně očekávatelné. Prostřední obrazovka měla kolem sebe bílý oblouk jako vystřižený ze hry "Prince Of Persia", dlouhé molo bylo obehnané šesticí sloupů, které sloužily jako držáky pro vánoční světýlka. Bylo to decentní, vkusné a stačilo to.

A tím spíš následně překvapilo, když se členové souboru rozmístili na šesti minipódiích pod tribunami, a zatímco na ně efektně svítil vždy jen jeden bílý kužel světla, za Jindrou Polákem se na molu v písní "Pálím" opakovaně rozžhavila čtveřice plamenů. Nečekané, působivé.

Milovník komiksů od vydavatelství Crew, který se sám živil dlouho jako grafik, se divákům několikrát přiznal k dojetí a ti mu za upřímné emoce poděkovali dlouhým aplausem, který si jistě bude dlouho pamatovat.

Jestlipak si ale stihl všimnout i takových drobností, jako že v songu "Tančíme spolu" se po jeho levé ruce ve čtvrtém patře u východu ze sálu daly do společenských tanců dvě slečny, které si i z takové dálky užívaly jedinečné vystoupení, jehož jsme v O2 areně byli svědky?

Nejspíš to nestihl, protože měl pořád co dělat, aby se návštěvníci náhodou nezačali nudit. Snad ho tedy tento lidsky hřejivý moment potěšil alespoň teď při čtení reportáže. My, diváci, jsme naopak byli moc rádi za to, když se svěřil, že "Listopad" zpíval už v roce 2004 coby busker v irských ulicích, navíc ještě s anglickým textem. Takových fun factů pro nejvěrnější by mohl do budoucna dávat víc. Stejně jako hraní na rezonátorovou kytaru používanou v bluegrassu, protože slyšet v jeho podání song "Neumírám", do nějž se následně připojili už opět na hlavní scéně stojící kolegové, byl velký zážitek.

Příchod Kateřiny Marie Tiché signalizoval blížící se závěr, vesměs klasická sestava hitů v poslední třetině vystoupení byla tradiční oslavou hudby Jelenů, kteří v O2 areně, při předposlední "Magdaléně" zasypané rolemi papíru, odehráli nezapomenutelné, velkolepé vystoupení.

Nebyl jsem samozřejmě na všech jejich koncertech, a nedokážu tedy posoudit, zda mexickou vlnu zkoušeli doopravdy poprvé, jak tvrdili. Jelikož těch zhlédnutých představení bylo ale v průběhu let více, než dokážu spočítat, troufnu si tvrdit, že když zazněla "Rozlučková", kterou věnovali Davidu Stypkovi, bylo už jasné, že právě končí nejlepší koncert jejich kariéry.

Což je o to cennější, když vezmete v potaz, kolik lidí a různých názorů jejich soubor obsahuje a o kolik náročnější musí být celou tuto smečku držet tak dlouho pohromadě. Že navíc zpěvák popřál k narozeninám hostujícímu Pavlicovi, ale sám se o těch svých, připadajících právě na 2. prosince, vůbec nezmínil, jen dokazuje, jak výjimečného člověka na domácí scéně máme.

To ale není všechno. Zároveň se totiž Jelen se svým nádherným koncertem zařadil vedle Kryštofů a Rybiček 48 mezi nejlepší domácí skupiny, které tuto halu nejen pokořily, ale na rozdíl od mnoha jiných do ní také dorazily s programem, jaký jí byl hoden. Kéž by si alespoň podobně silný zážitek plný vděčnosti a pokory pro své věrné připravili také ti, kteří se do ní teprve chystají.

"My si to vlastně taky neumíme představit, takže jsme na to hrozně zvědaví a určitě to bude zajímavá zkušenost. Pořád to cítíme tak, že jsme vlastně klubová kapela," odpověděl v roce 2016 pro deník Metro frontman, když se ho redaktorka zeptala na Český mejdan zmiňovaný v perexu. Kouzelné, jak se ten život někdy vyvine, že?