Na klubové podmínky impozantně naaranžovaná stage s motivy robotických lidí, zabijácká světla, přes která nejsou hudebníci prakticky vidět a míhají se jako temné siluety v záři stroboskopů. A skrze světelnou stěnu si k lidem razí cestu hudba, kterou lze popsat mnoha přízvisky. Temná. Sofistikovaná. Energická. Drtivá. Technická. Atmosférická. Především ale tak precizně podaná, až čelist padá k podlaze.

Meshuggah prostě umí, vládnou, diktují. Úderem jednadvacáté hodiny, přesně dle programu, pódium zhaslo a pětice hudebníků vyzbrojená hned jednadvaceti strunami spustila s tóny novinky "Clockworks" pětasedmdesátiminutový exkurz do jiné dimenze. Hrálo se bez jakýchkoliv zbytečných řečí, pánové za sebe nechali mluvit své nástroje (počítejme mezi ně i jedovaté hrdlo Jense Kidmana). Víc nebylo potřeba.

Kapela působila, jako by v ní nezbyla špetka lidského elementu. Šlo o do nejmenšího detailu seštelovaný stroj naprogramovaný k plnění mimořádně obtížných úkolů. Nejenže fungoval bez sebemenšího zádrhelu, ale do jeho módu rozhodně nepatří prvky jako sterilnost či chlad. Není zdaleka pravidlem, aby tak složitá a posluchačsky náročná hudba v sobě nesla takovou dávku energie. Do nalámaných polyrytmů se většinou hlavou máchá dost špatně, ale tentokrát bylo zhola nemožné pouze v klidu postávat a nenechat se strhnout.

Preciznost necharakterizovala pouze výkon kapely, ale také nazvučení. Meshuggah jsou důrazem na zvukový háv své produkce a novátorskými postupy v tomto směru dostatečně známí. V Roxy jsme se o tom mohli vrchovatě přesvědčit. Začátek byl možná mírně přebasovaný, zvukař ale rychle provedl žádoucí korekci a během setu již do nastavení mixu příliš zasahovat nemusel. Koncert nechť je příkladem pro všechny mudrce, kteří tvrdí, že složitá produkce se nedá živě slušně nazvučit.

Před vystoupením se hodně diskutovalo o absenci mozku kapely, kytaristy Fredrika Thordenadala. Tomu se zkrátka již na turné jezdit nechce, zřejmě se ve svých osmačtyřiceti letech již cítí starý na tvrdý chlebíček kočující rockstar. Naštěstí Meshuggah nemají problém sehnat si adekvátní náhradu. Per Nilsson koncert odehrál bez sebemenšího zaváhání a jeho sólové výstupy patřily k tomu vůbec nejlepšímu, co večer nabídl.

Další diskutovanou záležitostí bude zřejmě setlist. Hrálo se výhradně ze čtyř posledních alb, nedostalo se například na výbornou "Catch Trirtythree". Novinka "The Violent Sleep of Reason" nabízí krom vypalovaček jako úvodní "Clockworks" i o něco pomalejší věci typu "Nostrum", které možná zaznít nemusely. Koncert naštěstí vygradoval prověřenými vály "Bleed" a "Straws Pulled at Random". Výběr skladeb byl opravdu zanedbatelnou vadou na kráse večera.

Meshuggah ukázali, že si jedou vlastní ligu a záplavy kapel, které se jejich matematickým řáděním snažily inspirovat - včetně drtivé většiny fenoménu zvaného djent -, originálu sahají tak maximálně po kolena.

Dobrým příkladem budiž předskakující Between The Planets. Sympatická česká parta, kde hraje prim někdejší mimořádně zručná rytmická sekce z Mindwork, předvedla zdařilé, byť krátké vystoupení, které ovšem v porovnání s tím, co následovalo, nezanechalo hlubší stopu. Trojice zkrátka měla nezáviděníhodný úkol a nebýt tak silné konkurence, jejich set by zaujal o poznání více. Dav mohutně skandující "Meshuggah! Meshuggah!" totiž následně pravděpodobně zažil klubový koncert roku, alespoň v ranku extrémní kytarové hudby.