Příznivci extrémního metalu pro náročné si dali v páteční večer dostaveníčko v pražském Foru Karlín. Do Čech totiž opět dorazil kultovní hydraulický lis ze Švédska Meshuggah. A jeho fanoušci po show mohli odcházet spokojeni, s hlavou jako pátracím balónem.

Už na tomto místě musím zdůraznit "skalní fanoušky", mezi které se tak úplně nepočítám. Stylotvornost, lépe řečeno zvukotvornost Meshuggah je nezpochybnitelná. Ale jsou pro mě prostě něčím jako "technologickým demem", infrastrukturou nebo platformou, na které teprve někdo další bude stavět skladby. Tak jako z nich vznikl žánr djent a kapely jako Periphery nebo After The Burial.

Ale samotná tvorba Meshuggah je jako jíst koláč pouze z korpusu, kde chybí jakékoliv ovoce, čokoláda, šlehačka, … A i když mám rád tvrdou hudbu, pořád tam musí být nějaká melodie. Proto jsem žádnou z jejich desek nedokázal doposlouchat až do konce.

Páteční večer odstartovali němečtí Mantar, jedním slovem vyjadřující obsah slova raw. Neotesaný death metal živený punkovou syrovostí odehraný v pouhých dvou lidech ve třiceti minutách rozhodně akci nakopl, a i když to není nic, co by si člověk úplně pustil doma, na úderný otvírák ideální.

Jako druhý support se představil co-headliner, švédská superskupina The Halo Effect. Ta je tvořena převážně bývalými členy In Flames, kteří postupně z různých důvodů domovskou formaci opustili. A tím myslím i zpěváka Mikea Stanneho, který jinak působí jako frontman Dark Tranquillity. Ne všichni totiž vědí, že úplně původně začínali s Andresem Fridénem své kapely personálně přesně obráceně.

Komu se tak nelíbilo směřování Plamenů po roce 2000, může si u této novinky chrochtat blahem. Naprosto specifický švédský melodic death metal se představil v podání The Halo Effect naprosto učebnicově. Každý fanoušek tohoto specifického zvuku a melodiky tak má další želízko v ohni. A jak je známo, konkurence je jenom ku prospěchu, takže se i In Flames na poslední studiovce probrali a chytili opět ztracenou formu.

Máme tady tak hned dvě špičkové žánrové bandy místo jedné a k tomu ještě jejich nezničitelné souputníky Soilwork. Včerejší show tak byla opět maximálně profesionální, škoda snad jen utopených vokálů zpěváka Stanneho.

Hlavní buchar to do pražského publika začal sázet s chirurgickou přesností Terminátora a jen jsem si vzpomněl na jejich pražskou zastávku z roku 2008. Tehdy s předkapelou v podobě The Dillinger Escape Plan. Ti na stage lítali jako splašení, načež je pak profesoři hudebních věd Meshuggah úplně zašlapali do země svou pomalostí a hrubou silou. Jako by nechali děcka vyblbnout a teď teprve ukážeme, co je to extrém v té nejsofistikovanější podobě.

Podobné to bylo i v pátek. Takový zvuk prostě nemáte jinde šanci slyšet. A bylo to vidět i na zděšených výrazech barmanek a security. Totální buchar a masivní tlaková vlna, kdy hudebník hraje proti kytarám a celé to zní nelidsky hranatě, nepříjemně a disharmonicky. De facto jazz dohnaný do extrému.

Jenže, nemůžeme mluvit o hudebním vystoupení. O setlistu skladeb. Bylo z mého pohledu úplně jedno, co se hraje za songy, šlo spíše o unikátní fyzický zážitek jako celek. Jediné kousky, u nichž můžeme mluvit o singlech s nějakou melodií, jsou "Bleed" a "Rational Gaze".

Jak poznamenal jeden chlapík vedle mě, jsou to "takoví Slayer pro intelektuály". Celou kariéru hrají v podstatě jednu písničku se svým nenapodobitelným zvukem a jejich fanoušci jsou spokojení. Mně osobně tam ale přece jen chybí více pestrosti a nějaká melodika, naroubovaná na technicky brilantní tvrdý základ.

To je ale jen můj osobní názor, přítomní dostali se vším vděkem kladivem po hlavě a i já jsem byl nakonec rád za unikátní zážitek svého druhu. Koneckonců, běžných koncertů je ročně dvanáct do tuctu.