Pokud lze považovat předchůdce "Ire" za nejrevolučnější nahrávku v diskografii Parkway Drive, pak novinka "Reverence" je tou nejkontroverznější. Již tak dost rozdělené tábory fanoušků, kteří buď preferovaly agresivní nahrávky "Atlas" a "Horizons", anebo právě současný crossoverovější zvuk formace, dostaly s vydáním novinky další kameny do mlýna. Zvukově jde o hodně odvážný počin, kdy kapela přechází z agresivních, hardcorových momentů do melodických, v nichž nechybí sbory a bohaté orchestrální aranže, které písně pasují do rádiovější polohy.

Důvod, proč je album takové, netkví jen v touze rozšířit svou základnu fanoušků, ale i v náladě, která ve skupině v době natáčení panovala. Zuřivý a zároveň emotivně zoufalý projev lídra Winstona McCalla má základy v úmrtích bližních, které členy formace v nedávné době zasáhly. Právě McCallův vokál prošel asi největší změnou. Zpěvák odhalil úplně nové odstíny svého hlasu i projevu - na "Reverence" představuje celou škálu poloh od klasického screamu přes melodický zpěv až po recitaci či rap. Skladby přitom neztratily nic na hitovosti a údernosti. Pecky jako "Prey" či "The Void" mají stále neuvěřitelnou sílu a pod kotlem zavařit umí. Parkway Drive se zase o krok posunuli, ztratili přitom pár zásadových fandů, a mnoho dalších získali a ještě získají. Corový trůn však s přehledem opět uhájili.