Evanescence za sebou mají další těžké období, a i když ještě ani po sedmi letech stále nedodali plnohodnotnou čtvrtou řadovku, nelze říct, že by se v mezičase nic nedělo. Po loňském comebackovém turné, během něhož zavítali i na hradecký Rock for People jako jedni z jeho headlinerů, se po měsících práce dostala ven deska "Synthesis", na níž staré i nové písně dostaly elektronický háv a aranže byly přepracovány pro symfonický orchestr. Album nevznikalo snadno, a zajímá-li vás kontext, není nic jednoduššího než si kliknout na patřičný odkaz s recenzí.

Zázrakem však není jen vydání této kolekce. Je jím také uskutečnění jejího živého provedení v Praze. Podobně riskantní jednorázový projekt s nejistým výsledkem jistě nebylo snadné uspořádat a organizátorům z Fource patří obrovský dík už jen za to, že se do toho vůbec pustili. Obdobné hudební delikatesy se symfonickým orchestrem, které se nejspíš už nikdy nebudou opakovat, u nás nebývají každý den, a když už tady jsou, jde vždy spíše o zasloužilé umělce se stabilní fanouškovskou základnou, jakými jsou nebo byli například Peter Gabriel, George Michael nebo nepřekonatelný Sting. Tím spíš je fantastické, že i na Evanescence, hudebníky o generaci mladší, bylo v důstojném prostředí Kongresového centra dlouho dopředu vyprodáno.

Namísto předkapely zahrál dvacetiminutové číslo už samotný orchestr, oproti výše uvedeným zpěvákům šlo ale o komornější soubor čítající bezmála třicet lidí. Zazněla například vzletná Mozartova "La Casse", Beethovenova vážnější "Moonlight Sonata" a opět Mozartova "Lacrimosa", jejíž úvod posloužil Evanescence jako základ jejich vlastního songu "Lacrymosa". Následovala bohatě zdobená "Sally's Song" Dannyho Elfamana, autora soundtracku k filmu "Noční můra před Vánoci", což je už dlouhá léta nejoblíbenější snímek hlavní tváře večera a navíc věc, již kdysi hrála na harfu. Nejpůsobivější ale byla stejně až instrumentální verze písně "Together Again", jež svými tesknými tóny klavíru, uplakanými smyčci a vznešenou harfou poprvé začala jitřit emoce.

A emocí tentokrát bylo opravdu hodně. V hlavní části večera zaznělo kompletní album "Synthesis" s jen nepatrně přeházeným pořadím jednotlivých skladeb a kromě samotných Evanescence mu ještě zvuk dokresloval hudební režisér schovaný za hradbou elektronických hraček. A byly to právě ony, které se s podivně nazvučenými bicími Williama Hunta často s orchestrem praly o to, kdo bude více slyšet. Zejména kusy jako "Never Go Back" nebo "My Heart Is Broken" v úvodu show tak vyzněly poněkud rozpačitě. Stačilo ale, aby si Amy Lee sedla za klavír a koncert se přehoupl do prostřední části, a už jste kněžce gotického rocku s mixem pop-metalu viseli na rtech.

Úchvatné vokální exhibice, jakých se fenomenální zpěvačka dopouštěla ve skladbách jako "Lithium", opulentně velkolepé "Imaginary" nebo novinky "Hi-Lo", jež s pozměněnými aranžemi a působivými světly vystřelujícími do publika neskutečně rozkvetla do krásy, patřily k zážitkům, na jaké se nezapomíná. To ale pořád nebylo nic ve srovnání s baladou "Lost In Paradise", kterou frontwoman naplnila tolika emocemi, až si z toho mnozí museli utírat slzy dojetí.

A co teprve "My Immortal", jíž předcházel proslov o tom, jak je život těžký a že je dobře, že prostřednictvím muziky můžeme tu bolest sdílet? Měl jsem tu čest slyšet ji naživo už popáté a vždy to byl ohromný zážitek, ovšem v takto pěvecky vyšperkované a hlavně neuvěřitelně čistě andělsky odzpívané verzi to tentokrát bylo vůbec nejlepší. A dokonce ani nevadilo, že se v jejím závěru nepřidala celá kapela. Pro něco takového se těžko nachází slova a po tak emočně drásající chvíli už bylo jasné, že se nebudeme bavit o vystoupení jen aspirujícím na koncert roku. To by bylo i s přihlédnutím k neméně fascinujícím přídavkům "Speak To Me", "Good Enough" a "Swimming Home", z nichž každá píseň byla špičkovým uměním zkoncentrovaným do čtyř minut, příliš málo.

Mohli bychom sice diskutovat o tom, jak moc chyběly velkoplošné obrazovky a že celá úvodní předehrávka byla vlastně zbytečná, když po ní pak následovala čtyřicetiminutová pauza, že mohly zaznít i rockovější věci jako "Going Under", "Everybody's Fool" nebo "What You Want", ale bylo by to zbytečné otrhávaní květů z rostliny, která je sama o sobě tak krásná, že se jí jen stěží něco vyrovná. Takže žádný koncert roku. Tohle byl jeden z těch nejlepších koncertních zážitků vůbec. Za celý život.