Alexander Hacke a Danielle De Picciotto se vrátili do MeetFactory

Těch symbolů bylo ve vzduchu víc. I když byl úplněk už den před koncertem, na nebi pořád svítil obrovský oranžový měsíc, na který jste přes koleje mohli koukat, když jste přicházeli do MeetFactory. Mrazy už sice nebyly takové jako v týdnu, ale teploty pod nulou a jasná obloha pořád dávaly prostor měsíci na to, aby působil silně. Tajemně. Možná jako varování. Den před koncertem také padl jeden velký symbol v poslanecké sněmovně. Komunistická mlátička Ondráček, která potlačovala protirežimní demonstrace v roce 1989, byla zvolena do čela sněmovní komise pro kontrolu Generální inspekce bezpečnostních sborů. A pak jdete na koncert k albu "Menetekel", desce, která má být varováním a v níž nás manželský pár Alexander Hacke a Danielle De Picciotto upozorňují na to, že jsme na křižovatce. Možná jsem byl jediným účastníkem koncertu, jemuž se události posledních dnů takto spojily, ale minimálně v symbolické rovině to do sebe zapadalo zcela přesně.

Alexander Hacke a Danielle De Piciiotto nejsou v Česku neznámými osobnostmi. Své projekty tu představují pravidelně, ať už ty společné (Hitman's Heel, Ministry Of Wolwes) nebo ty německých industrialistů Einstürzende Neubauten, v nichž Alex působí. Dokonce byli před lety rezidenty právě v MeetFactory, a tak bylo poměrně logické, do kterého prostoru se s aktuálním albem vrátí. Smíchovský klub jim připravil intimní prostředí malého sálu, místa byla na sezení. Člověk tak mohl rychle vplout do hudebních světů, odpoutat se od těch pozemských a nechat se unášet dlouhými skladbami, které často dosahují deseti minut. Propojit se s muzikanty a vnímat hudbu, angličtinu, němčinu i latinu. Jazyky, jimiž na posluchače hovoří muzikanti inspirovaní starým biblickým příběhem.

Ten nejemotivnější hlas, jenž na posluchače působí, je ale hudba sama. Dvojice na sebe vrství připravené samply, nahrává si další smyčky přímo na místě, Alexander používá hrdelní zpěv. Navozují silnou atmosféru, temnou, nelítostnou, ale krásnou. Publikum ukázněně poslouchá perfektně nazvučený prostor. Do klidných intimních pasáží nevstupuje žádný hluk od baru. Svítí se hlavně červenými světly. Červená a černá jsou vlastně barvy tohoto večera. Temnota, černé oblečení muzikantů, z něhož vyniká Alexandrova červená košile a Danieliny červené rty.

Dvojice nás provází skoro celou deskou "Menetekel". Nechává nás nahlížet do zrcadla, do sebe sama, přes Jericho se dostáváme do zahrady Eden, odkud jsou vyhnáni Adam a Eva. Jedinou výjimkou během večera je odbočka stranou, skladba "Strength" z alba "Perseverantia", která je naživo ještě ostřejší a přímější než z oné desky s nosorožcem. Má obrovský odpich a znamenitě graduje. Po ní se ale opět vracíme k aktuálnímu varování "Menetekel". Přes dva přídavky a obrovské ovace na straně publika doputujeme až k vyvrcholení, které by se dalo popsat slovy: pozor, jsme na křižovatce. Je na nás říct si, kterou cestou se teď vydáme.

Večer s dvojicí, která si teď říká jedním slovem hackedepicciotto, uběhl velmi rychle. Těžko se ten koncert popisuje. Byl to silný a emotivní zážitek. A když se po vystoupení manželský pár vrátil na pódium, aby svým posluchačům prodal a podepsal svá alba, měl za pár minut vyprodané vinyly a na leckoho se vůbec nedostalo. I to svědčí o tom, že si muzikanti s posluchači rozuměli. Že byli po celou dobu propojeni. A že si z toho sobotního březnového varování něco odnesou (i když vinyl jen ti šťastnější).