Ostatně, bylo to i kvůli dvojitému supportu, který headlinerům doslova, řečeno sportovní metaforou, v cílové rovince dýchal za krk. Večer odstartovali Árstíðir. Folkoví melancholici, při jejichž hlasových souzvucích a modifikacích akustických kytar si nešlo nevzpomenout na první album Fleet Foxes, to rozhodně neměli jednoduché. Jako by i na jejich introvertní hudbu bylo nevelké Roxy příliš velké. Pozornost neustále šumícího publika si získávali jen velmi pomalu, největší odezvu pak sklidila skladba "Shades", která jejich blok uzavřela. Chtěl bych věřit, že bouřlivější reakce byla skutečně na hudbu a ne na fakt, že Árstíðir opouští jeviště.

Nestává se mi příliš často, aby mi mráz běhal od vlasů až k palcům u nohou. Trochu mrazu v páteři či husí kůže na rukou - to je celkem běžné. A navíc, tady tento stav trval prakticky celý čas vymezený pro Myrkur. Dánská divoženka předvedla něco neskutečného. Jak osobně nemám moc rád ženské hlasy v metalu, její pohanská varianta žánru, navíc říznutá blackmetalovou syrovostí a dochucená chytlavou melodičností, strhla. A nejen mě. Absolutně čistý zpěv, přechody z čistého vokálu ke growlu bez zaškobrtnutí i přirozená dávka herectví, atmosféra jako řemen ještě umocněná vynikající prací se světlem - to vše přispělo k tomu, ze večer pro mnoho diváků vyvrcholil už ve své druhé třetině. A mám-li být upřímný, nejsem si jistý, jestli se nemám do této skupiny také přidat. Odstup je příliš malý...

Když přijeli Sólstafir do Paláce Akropolis, bylo to krátce potom, co byl z kapely odejit dlouholetý bubeník Guðmundur Óli Pálmason . Tehdy jej za bicí soupravou nahradil Hallgrimur Jon Hallgrimsson, ale repertoár, hlavně jako celek hraný majstrštyk "Ótta", patřil někomu jinému. Hallgrimsso je nyní již plnohodnotným členem kapely, na svém kontě má nový materiál z rovněž povedené desky Berdreyminn. A při vší úctě k jeho předchůdci, jeho muzikantství i práci, kterou vykonal, Sólstafir prostě svědčí. Je to znát na věcech z nové desky (tvořily podstatnou část večera) i na způsobu, jak si k obrazu svému přetvořil starší skladby. Hallgrimsson je razantnější, rockovější, víc svědčí živé podstatě kapely. Ta byla celý večer příjemně uvolněná, sebejistá i dokonale soustředěná. Co na tom, že byly chvilky, kdy Aðalbjörn Tryggvason ne úplně naplno zvládl výšky ve skladbě "Ótta", co na tom, že kytara, tuším ,že to bylo v "Lagnaetti", zněla prostě divně a jindy zůstala jen rytmika? To jsou nepodstatné maličkosti na jinak povedeném večeru.

Největší skvrnou tak nakonec zůstává snažení několika bezmozků, kterým někdo vyměnil vstupenky na Premier nebo Kosovce za Sólstafir. Jak jinak si vyložit řev zvící síly tura domácího při křehkých pasážích Myrkur nebo výkřik "tak nep...uj a hraj!" u frontmanovy vzpomínky na přátele, které mu vzala deprese? Ještě, že neumí česky. Asi by si pomyslel svoje.