Skvělé koncerty poznáte mimo jiné podle toho, že vám při nich naskočí husí kůže. Většinou se tak děje spíše k jejich konci, kdy show graduje. Že se tento pocit ale dostaví již ze začátku, je celkem neobvyklé. Jenže přesně to se Symfonickému orchestru Českého rozhlasu povedlo ještě před nástupem Anety Langerové na pódium, během "Overtury Na Radosti". Lépe začít snad ani nešlo.

Za velkého potlesku vstoupila Aneta na jeviště, aby s citem převedla "Dívku" do ještě smyčcovější polohy. Tyto nástroje otvírají skladbu i na albové verzi, s naprostou lehkostí ale fungovaly po celou její délku. Stejně svěže zazněla i "Svatá Kordula". Některé věci ale lepší neměnit, a tak po přivítání všech přítomných nechyběl ani chytlavý vytleskávaný závěr.

Došlo samozřejmě i na starší kousky. Příjemně překvapil zejména neprofláklý "Jiný sen". Samozřejmě nesměla chybět ani "Malá mořská víla", při které interpretka publikum požádala o pomoc při refrénu. Té se jí však příliš nedostalo, za což nejspíš mohl právě orchestr, který zřejmě v obecenstvu budil zvláštní pocit, že lepší bude zkrátka jen poslouchat a nerušit jeho práci, než se taky pěvecky angažovat.

Ještě než ve skladbách zazněl zpěv, bylo velmi zábavné snažit se přijít na to, co se zrovna hraje. Já jsem paradoxně poznal nejlépe "Tragédii u nás na vsi", jež začala zcela jinak, a to epickým duněním. Stačilo ale trochu zapojit představivost a snadno vznikla představa rozzuřeného davu, který pronásleduje hlavního hrdinu této balady.

Pokud mi na ještě stále aktuálním tři roky starém albu něco vadilo, je to krátká stopáž některých položek. Taková "Divoká hejna" si o delší outro vyloženě říkají a tady se ho konečně dočkala. Přidané aranže by na studiovce délku příjemně natáhly.

Celý koncert ještě doplňovala světelná show. Rozhodně ale nešlo o nic velkolepého, nejlepší výraz k jejímu přiblížení zní decentní. Pomocí mlhy vytvořily reflektory světelné sloupy či jen vhodně doplňovaly atmosféru, například při projekci listí během písničky "V bezvětří". O to zvláštněji ale působily točící se spirály při "Nevěstě", které se k ní jednoduše nehodily.

Po "Vysokém napětí" už zazněl jen nadčasový přídavek "Voda živá", už dlouho zažitý uzavírač všech vystoupení. V krátkém rozhovoru, který je možné najít v tištěném programu, Aneta říká, že se s Jakubem Zitkem snažili, aby orchestr dostal zasloužený prostor, aby nepředstavoval jen přidanou barvu k současnému zvuku kapely, aby jeho přítomnost byla opodstatněná. Nutno dodat, že se toto přání splnilo na jedničku, a vzhledem k tomu, že toto nebylo první orchestrální vystoupení zpvěvačky, jeden by mohl i doufat v podobně laděné album. Naživo spolupráce totiž klapala úžasně.