Když The Horrors stoupali ke hvězdám, lámala se dekáda a v hudebních periodikách jste tehdy našli spoustu oslavných textů na téma "Nová nejlepší kapela na světě". Bylo to období, kdy vyšla přelomová druhá studiovka "Primary Colours" a možná ještě důležitější následovník "Skying" z roku 2011. Výjimkou nebyl ani musicserver, kde si třetí album odneslo maximální hodnocení a ve výročním žebříčku obsadilo páté místo. V hitparádách tehdy bodovali Lady Gaga, LMFAO, David Guetta a samozřejmě Adele, objevili jsme Jamieho Woona, Exampla, Florence And The Machine či Twin Atlantic a svá nejlepší alba vydali například Bon Iver, PJ Harvey, Chase & Status i M83. Skvělá doba.

Na rozdíl od svých souputníků a tehdejších konkurentů ale The Horrors víceméně zůstali u toho, co je proslavilo, a tak v popularitě moc neporostli. Bohužel. Když se proto těsně před koncem listopadu ukázali v Praze, patřil jim spíše komornější klub Futurum Music Bar. Nic proti němu, zaplněn byl pěkně, jen by si kapela jejich věhlasu a potenciálu zasloužila větší prostory.

Na druhou stranu se pětice z britského Essexu nikdy moc nesnažila se zalíbit, což je jistě jejich posluchačům, mnohdy se rekrutujícím mezi hipstery a intelektuály, naopak po chuti. Nezřídka i více než pětiminutové skladby s velmi dlouhými úvody i závěry, v nichž je zpěv spíše doplňkem než hlavním prodejním artiklem, to, uznejme, není něco, na čem by se dal stavět komerční úspěch.

Temné písně se základem v garážovém rocku se silnou post-punkovou krustou ale v pražském klubu vyzněly určitě lépe než předloni na největším otevřeném pódiu maďarského Szigetu, a ačkoliv frontman tentokrát nevycházel na procházku davem jako v Budapešti, své posluchače si získával i bez líbivých gest a dlouhých proslovů.

Hodně mu v tom pomáhalo efektní nasvícení, které jej v úvodní ochutnávce "Hologram" zabíralo jen jako temnou siluetu ve změti stroboskopů, které jste nemohli vidět do tváře, zato ale nešlo přehlédnout, s jakou vervou hází stojanem od mikrofonu do rytmu.

Večer o dvanácti kouscích provázely občasné zvukové problémy, například během "In And Out Of Sight", coby bohužel jen jediného zástupce sympatického alba "Luminuous", se hlasitost uprostřed písně nečekaně stáhla dolů, načež byla náhle vytažená zase vzhůru, jindy se z reprobeden ozývalo občasné vazbení nebo zvuky nástrojů, které tam rozhodně neměly co dělat. Jednomu z návštěvníků se dokonce povedlo na moment rozsvítit a zase zhasnout všechna běžná světla v sále.

Až písni "Endless Blue" se podařilo dostat jinak spíše klimbající publikum mírně do varu, takže se v prvních řadách utvořil dokonce i miniaturní kotel, a když pánové došli na základní set uzavírající "Still Life", jeden z fanoušků si zaplaval na rukou obecenstva.

Zajímavý byl ale i přídavek s drásající "Ghost", jejíž pomalé a bolestivé struktury se zarývaly do kůže hlouběji, než by to možná leckdo čekal. Úplný závěr přišel až s aktuálním singlem "Something To Remember Me By", který svým zvukem výrazně odbočuje z nastoleného směru směrem k tanci a pozitivní náladě, což by možná mohl být směr, kde bychom The Horrors mohli vídat časem častěji. Snad jim to pomůže i v tom, aby si příště zahráli i ve větším sále.