První kontakt obou person vznikl díky formaci CK Vocal. Petra Janů zpívala v roce 1977 na jeho debutovém albu "Generace", které bylo českou verzí exportního předchůdce "Generation" (1975). Ota Petřina se staral o hudební aranže a základy a tam se poprvé oba potkali. Hudební láska to musela být na první pohled, protože Petřina s Janů poté navázal úzkou spolupráci, která trvala rovných sedm let a vyústila ve čtyři alba a několik singlů.

V sedmdesátých letech dostával rock od komunistů pořádně za uši, takže je vlastně velký zázrak, že tyto nahrávky vznikly a že se interpreti mohli prezentovat tak, jak se prezentovali. Petřina měl snad nejbujnější vlasovou hřívu, co tehdy v Československu vlála, a Petra Janů se taky rozhodně neupejpala. Brala si na sebe odvážné kostýmy, spodní prádlo mnohdy nechávala stranou a účesy a barvu vlasů měnila jak chameleon. Při pohledu na některé fotky z bookletu má člověk pocit, že si inspiraci vzala hodně třeba i u Davida Bowieho.

Hudebně se dá taky celá spolupráce zařadit hravě do škatulky rocku, n některých momentech dokonce s přívlastkem hard. Janů na to rozhodně měla hlasovou vybavenost (a pořád má), o kvalitách Petřinovy hry na kytaru byly popsány stohy papíru. Ve skladatelské dvojici se Zdeňkem Rytířem v nich zpěvačka objevila zázemí, které by jí dneska mohl závidět leckterý zpěvák. Petřina navíc do studia vodil samou hudební a muzikantskou extratřídu - basáky Vladimíra Padrůňka či Ondřeje Soukupa, bubeníky Tolju Kohouta, Vlado Čecha, Jiřího Hrubeše, klavíristu Martina Kratochvíla, sbory zpívali Ladislav Kantor i Luboš Pospíšil. Disk "Ročník 50" si přitom Petřina hudebně složil i nahrál sám.

Některé z těchto nahrávek, které byly remasterovány z původních pásů, nabídly výběrovky "Já jsem, jaká jsem" a "Má pouť". Bylo tedy jasné, že popové kantilény neuslyšíme, ale i zde se najdou krásné pomalejší věci. Například "Kaleidoskop" jako by vypadl z legendární desky "Příběhy, písně a balady" Václava Neckáře. Ale především je zde rytmická a dunivá rocková složka. Dá se říci, že jestliže u mužů zůstal v té době věrný rocku z masově známých zpěváků snad jen Jiří Schelinger, ženy zastupovala právě Petra Janů.

Bezmála dvacetiminutový titulní song poslední již zmiňované desky jednoznačně přidává váhu názoru, že muzika v podání této dvojice je vhodná především k soustředěnému poslechu. Ano, hity se zde taky najdou, především na "Motorestu" jich je hrst, ale aby si člověk naposlouchal veškeré aranžérské a hráčské Petřinovy finty a vychutnal si u Janů barvu hlasu a rejstřík jeho nálad, je nejlepší si sednout a v klidu se zaposlouchat. Celá krabička i s bonusovými singly z té doby a pěkným bookletem tvoří celistvý pohled na spolupráci dvou nesmírně inspirativních lidí, od začátku jejichž spolupráce uplynulo právě letos čtyřicet let.