Vyprodaný červnový koncert v Rock Café už jsme v roce 2016 nestihli, po poslechu jejich největšího hitu "Without You" ale bylo jasné, že na sebe ještě narazíme. Seznámili jsme se pár měsíců poté. Na loňském FM4 Frequency festivalu v Rakousku. Oh Wonder tam vystupovali na jednom z menších pódií, a i když přiznali, že zpěvák Anthony West za nimi z Londýna přiletěl sotva pár minut před začátkem vystoupení a už je vzhůru třiadvacet hodin, neměl jejich set lemovaný tenkými linkami decentních blikajících písmen OW v zádech jedinou chybu.

Neuvěřitelně přirozené spojení hlasů uhlazeného Anthonyho s okatým diblíkem v podobě Josephine Vander Gucht přineslo okouzlující mix medově hladivého popu, jemuž sice patří přídomek indie, electro nebo synth, zároveň má ale potenciál vystoupat i do těch nekomerčnějších hitparád po celém světě.

Není divu, že jako sólisté nikdy dřív neprorazili. Museli na sebe narazit, zkusit si spolu zazpívat a zjistit, že právě v tom a ničem jiném je jejich nejsilnější zbraň. Také proto byste momentů, kdy zpívá jen jeden z nich, v jejich dosavadní diskografii mnoho nenašli. Jakmile se jejich vokály spojí a proplétají se s klávesami, kytarou a trojicí doprovodných muzikantů, kteří s nimi vyrážejí na turné, je těžké se od nich odlepit. Jsou jako krev - hutní, důležití a plní života. A vy jste komár, který se jich nemůže nabažit.

Zní to jako fanouškovské chvalozpěvy, ono to tak ale vážně je. Eponymní deska se ani po dvou letech nezvykle častého přehrávání ještě neoposlouchala, a kdyby tohle byla recenze na ni, bavili bychom se minimálně o devítkovém hodnocení. Novinka "Ultralife" je sice zejména kvůli druhé polovině, která už není tak výrazně hitová a písně na ní trochu splývají, o trochu slabší, pořád je to ale vysoký nadprůměr. Je to vlastně takový Nico Rosberg. Všichni ho vedle Lewise Hamiltona budou mít navždycky za toho druhého v pořadí, on sám se ale pořád může pochlubit mistrovským titulem v královské třídě F1.

Druhá nahrávka kapely, která začínala v roce 2014 tím, že dávala každý měsíc na SoundCloud jednu skladbu, vznikala v Londýně i v New Yorku a podle frontwoman ji rámují hlavně dvě skladby. "Solo", která pojednává o house párty jako z amerických teenagerských komedií, na které chcete na chvíli vypadnout od všech těch dovádějících lidí a být sám a trochu si oddechnout. Naproti tomu je až na konci song "Waste", v němž se zpívá o tom, jaká je škoda být na světě sám a že vlastně ty lidi v životě potřebujete, protože bez nich to nejde.

A všechno ostatní popisuje tak nějak všechno mezi tím, život na turné a vůbec ty protiklady, s nimiž je občas třeba se vypořádat. Někdy je všechno naprosto úžasné, jako v titulní písni "Ultralife", jejíž refrén z hlavy jen tak nedostanete a na lidech si doslova "ujíždíte", jak se zpívá v "High On Humans", jedné z nejvýraznějších nových věcí. Ta vznikla poté, co se Josephine dala v metru do řeči se dvěma cizími ženami. Bavily se o jídle, a když vystoupily, přidali se k ní další spolucestující, a jelikož jeden z nich na tom nebyl zdravotně nejlépe, debata se zvrhla v povídání si o zraněních. Umělkyně nadšená z hovoru s úplně cizími lidmi si pak do mobilu zapsala název budoucí písně. Jindy už to zase tak veselé není, a pokud byste hledali skladbu, kterou Oh Wonder označili za tu, která je na desce spíše do počtu, bylo by třeba ukázat na "Slip Away".

Na koncertě do sebe ale všechno krásně zapadá a při pohledu na dvojici neustále se usmívajících muzikantů, kterým se začaly plnit sny, se snadno přistihnete, jak Oh Wonder posouváte k těm nejlepším živým performancím, jaké jsou na dané akci k vidění. Ve zmiňovaném Rakousku je překonal už jen fenomenální Jack Garratt, v srpnu na Szigetu už hráli pro plný stan, který s nimi zpíval z plna hrdla i nové texty. A co je hlavní, 19. listopadu si je s nimi v pražském klubu Roxy můžete zazpívat taky. A chcete-li být přítomni prudce rostoucímu fenoménu na vlastní kůži, neměli byste tam chybět.